O mě
Kdo jsem
Dříve cestovatel - dobrodruh, dnes již jen nadšený turista 😀. S různými přestávkami také amatérský sportovec prokládající cestování běháním, cyklistikou, plaváním, lezením po skalách či horách.
Rodiče ani prarodiče nebyli ve straně a rozhodně jsme nepatřili mezi režimem hýčkanou část národa, ve kterém jsou si všichni rovni, ale někteří rovnější. Děda prošel jako voják celou druhou světovou válkou, kde pomáhal v řadách spojenců jak na západní, tak na východní frontě. Ač byl vyznamenán nejvyššími řády Francie, Británie i našimi, po jeho návratu se mu vlast odvděčila tím, že ho jako "zápaďáka" odsoudila nějaká lidová komise a skončil v Jáchymově a dalších pracovních táborech. Když během mého mládí měl rodiče ambici podívat se s námi někam na západ, devizový příslib jsme nikdy neobdrželi a naše cestování a dovolené se tedy odehrávali buď u nás v Čechách, na Slovensku a případně návštěvy zemí jako NDR či Maďarsko.
Díky tomu jsem během mládí viděl nepřeberné množství našich hradů a zámků a prochodil Šumavu, Beskydy a mimo Vysokých Tater všechna pohoří Slovenska křížem, krážem. Celodenní túry pro mě byly již v mládí běžnou samozřejmostí a užíval jsem si všech krás a dobrodružství, které nabízely. Tam se myslím ukovala moje láska k výletům, procházkám i dlouhým túrám. Měl jsem rád hory, vůni slovenských kopečků se stády ovcí a s krátkou sluníčkem vyhřátou travou. Nadšeně jsem obdivoval nejrůznější památky a jejich historii.
Cestovatelské geny se však formovali i na jiných frontách…
Noční pochody, či jen zírání na oblohu ze spacáku jsem také vždy miloval. Pohled na hvězdné nebe se prostě neomrzí a vede člověka k myšlenkám, které jinak zůstávají často zasunuty někde v pozadí. Touha poznat svět u mne zahrnovala i touhu poznat vesmír a astronomie společně s astrofyzikou byly dlouhá léta mojí velkou vášní. Listoval jsem nepřeberným množstvím nejrůznějších encyklopedií. Od mládí jsem byl nadšený čtenář, hltající literaturu v širokém spektru. Próza i poezie, odborná literatura, romány, cestopisy, detektivky, kvalita i totální brak. Cestopisy Hanzelky a Zikmunda jsem si pročítal stále do kola a kochal se jejich fotografiemi a nechal se vtáhnout do jejich cestovatelských dobrodružství, Májovky, Foglar, Frič a celá řada knih vyloženě lákala k dobrodružství.
K cestování mi vedl i sport. Kolo, běhání, v zimě běžky, to vše mi rovněž posílalo do přírody, kde se prostě cítím dobře. Shodou náhod jsem se dostal i k lezení po skalách. Ale i prosté chození po lese a hledání hub jsou pro mě vzácné chvilky v krásném prostředí, v klidu, kde si člověk vystačí s převalováním vlastních myšlenek nebo vede debatu s někým vedle něj, na kterou jindy nějak nejsou ty správné podmínky a klid. Při společné chůzi nemusí člověk něco povídat jen proto, aby na sebe jeden na druhého nečučeli mlčky přes stůl. Když je co říct, řekne se to, když ne tiše se šlape vpřed bok po boku bez jakéhokoliv tlaku na povinnou debatu či "small talk".
Také láska k čaji mi vedla hlubšímu poznávaní Číny, Japonska a dalších míst. Japonský čaj mě zavedl do intenzivního studia Chado - Cesty čaje. Více jak deset let jsem studoval v české pobočce japonské školy Urasenke "čajový obřad" a několik let jsem tuto školu dokonce vedl. Toto studium sebou neslo potřebu poznat japonskou kulturu v mnohem větším spektru od kaligrafie, chabany / ikebany, orientaci v japonské keramice, přes bojová umění jako je aikido až po nejrůznější "běžná" pravidla japonského chování a uvažování. Intenzita byla taková, že jsem paradoxně netoužil po fyzické návštěvě Japonska, které jsem svým způsobem do určité míry žil zde v Čechách, obklopen japonskou komunitou složenou s Japonců a Japonek vyučující či studující společně se mnou až po velvyslance. Teprve relativně nedávno jsem Japonsko navštívil a byl jsem naprosto okouzlen a vlastně překvapen, že mě tato zem překvapit přesto všechno stejně dokázala 😀
Pár první cest po Evropě i mimo ni absolvoval s cestovkou - nebo spíše necestovkou Rocky Club Praha, kde jsem měl možnost vidět, jak srdcař Jirka Dutka na divokých cestách plných spaní pod širákem na místě improvizuje, zařizuje, mění plány a řeší nejrůznější situace pro většinou přibližně autobus lidí. Nebylo to pro každého. Někteří za zlomek běžné ceny čekali služby a úroveň cestovky, kde se jede podle plánu, vše je připravené a dopředu jasné. Pro mě to bylo přičichnutí k divočejšímu způsobu cestování a šance vzít si z celé řady situací poučení či vzor. Abych pak mohl podobným způsobem cestovat sám s tím rozdílem, že kolem sebe nemám lidi, kteří chtěli komfort a celou cestu frflají. Já se mohl cestovat buď úplně sám, či ve dvou, třech či maximálně čtyřech lidech, které jsem velice dobře znal, oni mne a dobře jsme věděli, co jeden od druhého můžeme čekat a že se můžeme vzájemně jeden na druhého spolehnout.
Dnes se snažím, alespoň částečně vtáhnout do tohoto světa dobrodružství a poznávání i svoji rodinu, ale i vás 😉.
O čem je tento blog
Najdete zde vzpomínky cestovatele s batohem na zádech. Určitě se nejedná o aktuálního průvodce do daných zemí. Zkušenosti jsou více jak dvacet let staré a každá zem a cestování po ní již dnes vypadá pochopitelně jinak. Mimo zápisky z cest je zde také pár příspěvků z ryze horolezeckých akcí v Evropě i ve větších kopcích.
Jak už o tak bývá, ne všechny příhody a zážitky jsou veřejně publikovatelné, ale přesto jsem se snažil všechny cesty popsat co nejvěrněji.
Proč blog píšu
S postupujícím věkem se vzpomínky postupně vytrácejí a zamlžují. Touto cestou bych si zde rád zachoval vzpomínky na krásné období řady let, kdy jsem cestoval do nejrůznějších končin této planety. Zároveň věřím, že blog může posloužit jako inspirace pro ostatní, kteří o takovém to cestování "po vlastní ose" a batohem na zádech uvažují. Mě osobně dal tento způsob cestování do života opravdu hodně. Díky němu jsem měl šanci naučit se vážit toho, v jakém luxusu dnes všichni žijeme. Ačkoliv zde neustále na něco nadáváme a stále jsme s něčím nespokojeni, má se u nás 99% nespokojených občanů krásně. Neuvědomují si nebo si nechtějí uvědomovat, že jejich "zoufalá" finanční či životní situace je pro lidi v jiných zemích naprosto nedosažitelným snem. Vykonávají těžkou práci, bez střechy nad hlavou, jsou rádi, že mají vůbec co jíst, jsou bez jakékoliv zdravotní či sociální péče, bez možnosti si vzdělávat a každý den bojují o to, aby vůbec přežili. Myslím, že to, že se máme všechno to, co oni nemají je jen části naše vlastní zásluha. Z velké části je to zásluha našich předků. I přestože se jinde mají mnohem hůře než mi, často mi připadali mnohem šťastnější. Smějící se děti, usmívající se dospělí. Všude se najdou lidé dobří i špatní, ale i v extrémně chudých částech světa jsem se potkával s nezištnou pomocí, pohostinností, přestože neměli sami skoro nic. Když uvážím místa, kde jsem byl a kolik času jsem kde ztrávil je až překvapující jak málo jsem se potkal s nějakou agresivitou či jakýmikoliv projevy kriminálního chování.
Mimo to cestování po vlastní ose je skvělou školou do života. Žádná cestovka, nikdo vás nevede za ručičku. Sami musíte vše vyřešit, rozhodnout, naplánovat, domluvit, přizpůsobit se nečekaným okolnostem, vystačit s málem, zatnout zuby v situacích kdy vás trápí únava, hlad, žízeň a přesto musíte dál bojovat, bez šance to "zapíchnout" a obratem se ocitnout opět někde v komfortu. V době mého cestování byla tato škola těžší než dnes. Neměl jsem informace o oblastech, kam jsem se chystal v dnešním rozsahu. Žádné zkušenosti jiných cestovatelů, žádné videa, blogy, žádný internet. Mapy se moc nelišili od školních map. Cestu jsem ve změti polních, lesních a pouštích cestiček hledal s kompasem v ruce doufal jsem, že jdu plus mínus dobře. Žádná GPS navigace. Žádný mobil, ze kterého si přivolám pomoc, když mi teče do bot. Žádný překladač. Přesto i dnes věřím, že lze podobná dobrodružství podnikat a že se zatím stále najdou (i když je jich čím dál tím méně) místa, kde nejsou žádní turisti a kde lze stále zažít přírodu i lidi naším turismem dosud nedotčené.
Já i moji spolucestovatelé jsme se vždy snažili poznávat takováto nedotčená místa. Také jsme se snažili být co nejblíže místním lidem. Nechtěli jsme danou zem poznat jen jako "návštěvník zoo", který se pohodlně kouká na vystavené zvíře. Žádné hotely, žádná turistická infrastruktura. Každodenní kontakt a komunikace s domorodci, často jsme s nimi šli hodiny pěšky a cestou diskutovali o všem možném, často jsme přijali pozvání a měli možnost poznat jak žijí, vaří, bydlí, pracují.... Většinou jsme na tom byli hůř než domorodci 😀. Na rozdíl od nich jsme často spali někde pod širákem, s těžkým nákladem na zádech se vláčeli desítky kilometrů náročným terénem s minimem jídla a pití. Žádná koupelna, žádná postel. Tam kde se ve městech místní přesouvali taxíky jsme nachodili celé kilometry pěšky, místo abychom se pohodlně pár kilometrů za drobný peníz svezli.
Odměnou nám za to pak byla jinak asi těžko pochopitelná radost z úplně obyčejných radostí. Jako že jsme konečně u studánky, kde se můžeme konečně napít. Že pro dnešek stačilo a že nyní už jen zalezeme do spacáků a konečně si odpočineme. Že se můžeme po několika týdnech vysprchovat.
Snad tento blog někomu pomůže k tomu se rozhoupat a pro takové zkušenosti si dojít 😉
Jak se v blogu orientovat
Pro rychlou orientaci jsem zde připravil tento rozcestník, kde jsou jednotlivé státy seřazeny dle abecedy. U každého státu pak můžete přehledně vidět stav prací a případný link na článek či album fotografií které mám na Zoneramě.
Jak mne případně kontaktovat
Své dotazy, připomínky a komentáře mi můžete zanechat pod každým článkem.
Petr Podruh - Linkedin