Khan Tengri - pohoří Tian Shan (Kazachstán / Kyrgyzstán)

Chan Tengri

Jedná se o nejsevernější sedmitisícovou horu na světě. Její název znamená v překladu "Vládce nebes". Kazachové ji také nazývají krvavá hora. Není to z důvodu doslova vražedných podmínek, které si každoročně nějakou tu krev a lidský život vyžádají, ale z toho důvodu, že při hezkém počasí při západu slunce celá obrovská mramorová pyramida září temně rudou barvou.

V mých očích je to jedna z nejkrásnějších hor společně s Matterhornem, K2, Ama Dablam či Alpamayo. Už jen pouhý pohled na tyto hory člověku stačí k tomu, aby mu bylo jasné, že dostat se na horu nebude nic jednoduchého ať jdete jakoukoliv cestou. Žádný "choďák", ale opravdu technické lezení v ledu i skále.

Nádherná severní stěna Chan Tengri


První pokusy o Chan Tengri se datují již ke konci 19. století. Na Chan Tengri se postupně vypravilo několik expedic. Po dvou letých průzkumech a pokusech se podařilo v roce 1931 Michailovi Pogrebeckému konečně výstup na vrchol. Tato cesta představuje dnešní "normálku" - tedy nejběžnější a nejsnazší cestu na vrchol. Pojem "nejsnazší" je třeba v tomto případě chápat spíše jako "nejméně obtížná". Snadná cesta na vrchol opravdu neexistuje. Jde o takový větší, drsnější a nebezpečnější Matterhorn. Mramorová skalní pyramida, kde na člověka čekají laviny, vichřice a prudký nárazový vítr, mráz odpovídající spíše vrcholovým pasážím Himalájských osmitisícovek, které jsou více jak 1500km jižně. V poměrně vysoké nadmořské výšce je nutno zvládat fyzicky i technicky náročně skalní i ledové lezení.

Když jsem zvažoval kam se vydám, pro Chan Tengri mluvilo prakticky vše:

  • Nádherná pyramida ve stylu "Matterhorn"
  • Neexistuje snadná cesta na vrchol
  • Žádné brutální poplatky za permit na vrchol jako je tomu na všech osmi tisícovkách
  • Nepotřebuji žádné povinné nosiče, šerpy a podobně
  • Pokud někoho budu potkávat, nebudou to "vysokohorští turisti", kteří si zaplatili za to, aby jim cestou na nějakou osmitisícovku někdo vařil, stavěl stany, natáhl fixní lana, upevnil žebříky, odtáhl veškeré vybavení a bagáž a pak je jako ovce na laně odtáhl s kyslíkovou maskou na obličeji až na vrchol. Zde budu potkávat jen skutečné horolezce, kteří si maximálně možná zaplatí průvodce, který jim někde trochu pomůže.
  • Žádné expediční lezení, ale krásný alpský styl.
  • Na Chan Tengri bude mnohem méně lidí než na pro veřejnost mnohem známějších a populárnějších osmitisícovkách, zejména pak na těch, které nevyžadují takovou horolezeckou zdatnost.

Na Chan Tengri jsem šel sám a tedy bez parťáka a bez možnosti, že bychom se vzájemně jistili nebo si jakkoliv pomohli. Pro svůj výstup jsem si zvolil technicky mnohem náročnější cestu ze severu. Jak jsem již zmínil, cestou z jihu byl vrchol dobyt již v roce 1931. Cestou, kterou jsem zvolil, se dokázal první člověk vyšplhat na vrchol o poznání později, dokonce až v roce 1974. 

Po příletu do kazachstánské Almaty jsem si v rychlosti prohlédl kousek města, přespal jednu noc a vyrazil jsem gazíkem na asi 300km dlouhou cestu do kyrgyzstánské Karkary. Závěr cesty už byl bez asfaltu a cesta byla skutečně jen pro gazík či jiné čtyřkolky. Na takové prašné cestě byla i hranice Kazachstán - Kyrgyzstán. Plechová boudička u cesty a dva umaštění vojáci ve špinavých maskáčích a s AK-47 přes rameno. Hranice mi okamžitě připomněla onu hranici z filmu "Tři veteráni" 😃

Po příjezdu do Karkary jsem se na louce ubytoval ve stanu, najedl a přespal. Nadmořská výška 2.200m nad mořem již znamenala vykopnutí mého procesu aklimatizace. Druhý den ráno jsem s krosnou naskočil do kyrgyzského vrtulníku a odletěl necelých 100km na ledovec pod Chan Tengri. Pozemní trasa na serverní ledovec pod Chan Tengri je pěšky prakticky nedostupná, protože mimo rozbitý ledovec cestu komplikují samotné hory, Merzbacherovo jezero a další geologické pasti.

Vrtulník v Karkaře


Prvních pár dní bylo nádherné počasí. Lezení nahoru mi komplikovaly jen "nakopnuté" průdušky. Lezl jsem sám a nikým nerušen jsem měl tak čistou hlavu, jako nikdy v životě ani před tím ani po tom. Neřešil jsem opravdu vůbec nic jiného než jak a kam udělám další krok. 

Přiznám se, že jsem na horu nešel ani zdaleka ve vyhovujícím zdravotním stavu. Ani vybavení nebylo úplně ideální. Ale i přes opravdu ošklivé počasí, které mi později uvěznilo v 6.000m nad mořem jsem dokázal nakonec přežít i s tím málem co jsem měl. Opět jsem měl "štěstí" na pekelné podmínky, takže zpětně vzato, pokud jsem toto přežil s tím co měl a neměl, tak to beru jako potvrzení toho, že jakákoliv další nebo lepší věc už je jen otázkou většího komfortu a menšího utrpení.

Ten samý den po příletu jsem si rovnou vyrazil na rychlý aklimatizační průzkum. Na Chan Tengri v tom roce bylo tu a tam nataženo fixní lano. Často bylo ovšem někde schované pod sněhem, takže si ho člověk všiml až někde cestou a hlavně nebylo vůbec jisté, zda nahoře ještě stále za něco dobře drží a zda je celé lano OK. Dost často byly celé kus lan rozdrbané a rozpletené, někde bylo lan povícero a nabízelo tak loterii, které je to správné, co drží. Z mého pohledu bylo nejlepší lana ignorovat, protože jakkoliv se na ně spoléhat, byla ruská (nebo kazašská?) ruleta. Většina horolezců je sice využívala, ale také to ne všichni v té ruletě vyhráli. Vím minimálně o jednom případu, kdy se lano přetrhlo. Naštěstí to neskončilo smrtí, ale jen zlomeninami. 

Do výšky necelých 5000m.n.m jsem si vynesl plnou krosnu jídla, pár plynových kartuší a dalších pár dalších drobností. Na malém plácku tam stály dva luxusní expediční stany. Vedle nich jsem postavil svůj pidi stan a do něj věci uskladnil. Na tomto místě se přece jen na chvilku zastavím…

Před cestou na Chan Tengri jsem čelil tlaku, že potřebuji nějaký opravdu pořádný stan. Snažil jsem se vysvětlit, že takový stan něco váží. Že lezu sám, bez jištění a každé kilo navíc není jen o námaze, ale i o život, pokud visím na kolmé skále za dva prsty s dvacetikilovou krosnou na zádech. 
Navíc, že pokud jsou podmínky OK, pak jsem i ve vysokých horách schopen bez problémů přežít jen s bivakovacím pytlem a spacákem. A konečně mám celkem dobrou zkušenost, co to znamená stavět stan ve vichřici. V jednom člověku je to ve špatných podmínkách prakticky neproveditelná věc. V horách navíc stan jen tak neupevníte kulíkem zašlápnutým do trávy. Je třeba ho zajistit kameny nebo sněhem. A to se snáze řekne než udělá, když stojíte s vlajícím stanem, který vám z ruky trhají poryvy vichru. Výsledkem bylo, že jsem byl nucen v Letňanech navštívit výstavu stanů. Velká výstava, spousta slev a akcí. Mimo jiné ke každému stanu termo prádlo zdarma. Výsledek? Odcházím s pidi lowcost stanem za 500…ano 500 Kč a to termo prádlo co mi k tomu dali zdarma mělo větší cenu než koupený stan. Upřímně? Nehodí se ani na pláž.
Tak přesně nějaký takový zázrak jsem měl  😂


Když jsem se druhý den vrátil ze základního tábora ke stanu, zjistil jsem, že ho během noci vítr poněkud rozdrbal. Ty dva luxusní stany, ve kterých také nikdo nespal, zakotvené a obložené kameny však vítr i se vším co bylo uvnitř sfoukl ze skály někam dolů. Majitelé tu jen bezradně stáli a přemýšleli, zda mají vůbec šanci pokračovat nahoru, když přišli o hromadu věcí, co v těch dvou stanech měli. 
A zde už můj stan - poněkud rozdrbaný a sloužící již pouze jako výše vytažené skladiště zásob jídla a plynových kartuší.


Některé noci jsem tedy spal bez stanu jen v bivakovacím pytli. V základním táboře jsem měl k disposici stan a celkově asi tři noci jsem měl štěstí, že jsem potkal někoho, kdo měl ve stanu místo a nabídl mi ho. Zase jsem mu mohl posloužit minimálně jako taková ne moc kvalitní bio-kamínka 😇
Spát beze stanu znamená pochopitelně určité nepohodlí při vaření i odpočinku a trochu riziko, že během noci nasněží tolik, že o ležícího spícího člověka zasype :-) Já jsem toho ale s bolavou hlavou a problémy s plícemi stejně moc nenaspal. A to co nasněžilo, ze mě vichr navíc hned více méně sfoukl. Pod hřebenem ve výšce kolem 5500m.n.m jsem si ve sněhovém svahu vykopal jakousi malou jeskyňku. Vyhrabat to tou  lopatkou na smetí byl ale celkem nadlidský výkon, který už jsem nechtěl nikdy opakovat. 

V rámci aklimatizace jsem párkrát prošel cestu mezi základním táborem a výškou asi 5500m.n.m. včetně pár přespání v těchto výškách. 

Jednou rukou se držím cepínu a druhou rychlá fotografie - to černé vpravo dole je ledovec více jak kilometr pode mnou ☠️ Takže tady se bez jištění chyba dělá jen jednou.


Když jsem někoho potkal a chtěl na cokoliv odpovědět, trvalo mi bez přehání kolem dvou minut, než jsem v záchvatu kašle vůbec první slovo dokázal vykašlat.  V základním táboře jsem se pak potkal s ukecanou a přátelskou trojicí ze Španělska. Vlastně trvali na tom, že jsou hlavně Baskové 😎

Bohužel i přes perfektní vybavení, které jsem jim mohl jen závidět nakonec patřili mezi ty, co se vraceli s těžkými omrzlinami. Jeden z nich každopádně opravdu o prsty na rukách přišel. Těžké omrzliny zejména na prstech rukou a občas prsty na noze tu bylo bohužel ne-výjimečnou záležitostí.  Teploty ve větších výškách padaly až k -30 °C. Když si k tomu domyslíte, že v rukavici svíráte cepín nebo skálu a opírá se do vás vichr o síle orkánu, vlastně se není čemu divit.

Cesta k Čapájevu - horní skalnaté strmé pasáže jsou jedna z těch nejobtížnějších překážek na cestě ze severní strany.


Když jsem se dostal do 5800m.n.m s tím, že už bych rád pokračoval jen dál na vrchol,  počasí se rychle zhoršilo. Mizerná viditelnost, sněžení a vichr. Ten přicházel navíc v nečekaných nárazech, které dokázaly člověka porazit. Viset v takových podmínkách někde nejištěný na skále je pak jen otázka pár minut, než by mne první poryv větru nekompromisně srazil. Jen otočit hlavu tak, že ji člověk vystavil větru bylo peklo. Měl jsem kapuci, lyžařské brýle a kuklu. I přes to jsem nebyl schopen "podívat se vichru do očí" a musel jsem se hned zase otočit zády a hlavu schovat. Přes všechno, co jsem měl na obličeji to byl stejný pocit, jako by mě někdo holý obličej bral pískovačkou. Zmrzlý sníh hnaný větrem, který běžně dosahuje rychlosti 100 až 150 km/h a v nárazech i 200km/h se od pískovačky asi moc opravdu neliší. 
V sedle mezi Chan Tengri a Čapajevem - pohled na hory na druhé strany ledovce

Občas se počasí přes den umoudřilo, ale byla to vždy jen chvilka, která nestačí pro potřebný přesun na další rozumné místo, kde člověk může chvíli přestát nebo dokonce na dosažení vrcholu a cesty zpět. Vysílačkou jsem ze základního tábora dostával zprávy, že počasí má být nadále mizerné. 

Čekal jsem den, dva, tři…. 

V mezičase jsem tu potkal německého horolezce Hanse, který přišel do sedla z jihu. Vyprávěl, že byl rok před tím na osmitisícovce Cho Oyu. Khan Tengri je ale technicky mnohem obtížnější. Takže rychle zjistil, že do sedla sice dokázal vylézt ne tak těžkou cestou z jihu, ale dál směrem na vrchol, už je to pro něj natolik obtížné skalní lezení, že je bez šance. Rozhodl se tedy vrátit. Upozornil jsem ho na to, že vrátit se tou samou cestou zpět na jih je z mého pohledu v tuto chvíli extrémně nebezpečné. Na jižní trase je místo zvané butylka. Trvá přece jen nějaký čas ho projít a padají tam séraky (obrovské ledové bloky, často velké jak obrovský dům) a laviny. Poslední dny neustále sněžilo a je jasné, že tam teď budou padat jedna za druhou. O dva roky dříve to tam dokonce zabilo během jediné laviny celkem 11 horolezců a z toho shodou okolností pět Čechů. Popsal jsem mu cestu severní stranou. Pro něj by sice byla nahoru nelezitelná, ale dolů by měl dokázat těžké úseky slanit a slézt. V tu chvíli byl nahoře i jeden kazašský mladý lezec, se kterým se domluvil, že mu cestou dolů bude dělat za 50 Euro průvodce a pomůže mu.
Obrovské bloky sněhu a ledu, které jsou větší než panelák. Člověk po tím prochází a jen doufá, že tam ještě chvilku vydrží...

Den ze dnem je člověk v této výšce s jednou či dvěma čínskými polévkami denně slabší a slabší. Asi třetí den v této výšce mi navíc došlo jídlo i plynová kartuše. Zvažoval jsem sejít zpět do 5000m do stanu, který jsem tam zajistil balvany pro další zásoby. Cítil jsem však, že takto zesláblý už nebudu mít pak sílu, vyškrabat se zpět nahoru a na vrchol. Řekl jsem si tedy, že "Zpátky ni krok!" a že se snad počasí brzy umoudří a já vyrazím k vrcholu.  Nakonec jsem zde trčel oněch šest strašlivých nocí, abych se nakonec jen v o něco málo lepším počasí rozhodl vyrazit dál směr vrchol. Pár ostatních, co tu tak jako já trčeli, zůstali na místě nebo se vraceli dolů. Vyrážel jsem tedy sám a v bídné viditelnosti. S ohledem na podmínky jsem dokázal vystoupat do výšky jen asi 6500 m.n.m, kde jsem skončil na malé plošince společně s polským horolezcem Andrzejem, který už zde pár dní trčel. Sdělil mi, že jeho parťák to vzdal a že tedy mohu využít společně s ním jeho stan. Jeden nebo dva dny jsme ještě kvůli počasí zde trčeli. 
Vrcholová pyramida v mracích, ale bvichr není tak strašný....dál už na počasí nečekám. Jdu.

Popisoval mi, že o Chan Tengri se již pokouší třetí rok a že doufá, že se mu to nakonec povede. Popisoval, že každý rok, co tu byl se jim jeden ze dvou vrtulníků, co tu operují zřítil. Minulý rok dokonce pád vrtulníku natočil. V tom vrtulníků říkal, že byl otec kluka, který zde rok před tím zahynul a že se tedy k Chan Tengri rozhodl na tato místa podívat. Jo…jsou to někdy osudy.. Naštěstí to snad všichni z vrtulníku přežili s nějakými zraněními a popáleninami. 

Probudil jsem se ve stanu. Andrzej nikde. Kouknu ven. Mezi mraky sluníčko. Andrzeje nevidím. Zjevně vyrazil rán sám k vrcholu a mě neprobudil. Sakra. Je po jedenácté hodině. Dost pozdě. To není ideální čas na start cesty k vrcholu a bezpečný návrat. Chvíli to převaluji v hlavě a pak se rozhoduji. Prostě už na nic čekat nebudu a jdu. Beru nejzákladnější vybavení včetně cca 30m lana na slaňování začínám zdolávat první kolmé úseky skal. Asi v polovině cesty potkávám Andrzeje, který jde naproti z vrcholu. Vyčítám mu, že mi nechal spát a neprobudil mě, když viděl, že ráno je konečně celkem slušné počasí. Andrzej opáčil, že mi budit nechtěl, protože (jak už se mi snažil předchozího večera vysvětlit) mé průdušky a zdravotní stav nejsou zdaleka ideální a místo o cestě na vrchol bych měl uvažovat o rychlé cestě dolů. Po krátké debatě, pochopil, že pro mě cesta vede jen směrem nahoru. Zmínil, že chce rovnou sejít ještě ten den do C3, kde má svého polského parťáka se stanem a tedy že bude pro oba výhodné, pokud mi nechá svůj stan kde je, já tam budu moci přespat, pokud celou cestu na vrchol a zpět zvládnu. Jen ho pak musím druhý den složit a vzít až dolů do základního, kde se pak sejdeme. Popřáli jsme si hodně štěstí a s tím jsme se rozešli. On dolů, já nahoru. 

Počasí se odpoledne opět začalo rychle zhoršovat a když jsem k vrcholové trojnožce dorazil moc krásných výhledů z vrcholu se nenabízelo. 
Vrcholová trojnožka. Pokusil jsem se blejsknout s brýlemi a následně ve vichru téměř slepý bez brýlí. No lepší to nebude. 

Moje totálně domlácené průdušky pro mě znamenali neustálé vykašlávání krve...no tak mám trochu krvavý úsměv no... 😬🙈


Chvilku jsem se na vrcholu poflakoval, udělal si foto s vrcholovou trojnožkou a mazal dolů. Počasí se nadále zhoršovalo a opět začal řádit brutální vichr. Při jednom z komplikovanějších slaňování, kde jsem potřeboval slanit trochu do strany a byl jsem tudíž už v celkem velkém a nepříjemném kyvadle mi vichr srazil. Proletěl jsem kus v kyvadle, vichr mi navíc přetočil hlavou dolů, abych se na konci rozmlátil o skálu. Dostal jsem ránu do levého boku a do holeně. Chvilku jsem jen tak visel, abych si srovnal myšlenky a v klidu dal zase vše do pořádku. Lehké obavy, že mám poraněnou slezinu mi vydrželi až do vyšetření v Čechách. Obavy, že mám zlomenou nohu a myšlenky na téma zda a jak se se zlomenou nohou dostanu dolů, jsem ale po chvíli zahnal s tím, že noha sice dost krvácí, mám proseknuté kalhoty a na noze větší ránu, ze které kouká omlácená kost, ale na nic zlomeného to nevypadá.

Ke stanu jsem dorazil už za úplné tmy. Zjistil jsem, že vedle je na malé plošince namáčknutý ještě jeden stan, kde byli dva kyrgyzští horolezci. S nimi jsem oslavil návrat s vrcholu a prokecal kus noci. Pak jsem zalezl k sobě a usnul. 

Brzy ráno jsem v šíleném větru a mrazu bojoval se zamrzlou řadou uzlů, které jsem musel vyřešit, aby sbalil stan. S rukavicemi jsem to nedal, takže jsem si je musel nakonec sundat. Nadávající a s omrzajícími prackami jsem s tím i tak bojoval celkem dlouho. Sestoupil jsem pak do sedla mezi Chan Tengri a Pik Čapajeva. V hlubokém sněhu jsem začal stoupat do kopce na Čapajeva. Je to úmorná cesta, zvlášť pokud jsou takovéto podmínky. Několik hodin se prokousáváte do prudkého svahu po pás ve sněhu s krosnou na zádech. Zde nehrozí nebezpečí, že by člověk někam spadl, ale uděláte dva kroky nahoru a o krok sjedete zpět dolů. A ty dva kroky nahoru jsou v této výšce a po pás ve sněhu opravdu makačka. Tu a tam zde někdo umře. Ne proto, že by se zranil či umrzl, ale umře prostě únavou. Když jsem konečně vystoupal až nahoru a začal sestupovat směrem k základnímu táboru, zdolal jsem dolů nedříve strmé skalní pasáže a pak jsem koukal, že další cestu dolů tvoří jakési koryto. Řekl jsem si, že to pravděpodobně někdo jel po zadku, i když některé úseky mi připadaly přinejmenším hodně odvážné. Když jsem dorazil do C2, zjistil jsem smutný původ onoho koryta. 

V době, kdy já jsem se vracel z vrcholu ke stanu, o kilometr níže se onen německý horolezec Hans snažil dostat do C2. Jeho zaplacený průvodce ho opustil už na cestě ze sedla na kopec Čapajeva, protože Hans byl extrémně pomalý. Technické skalní pasáže pak bohužel sám dostatečně nezvládal ani cestou dolů. Nakonec vyčerpán a sám uvízl asi 300 výškových metrů nad C2. V noci volal o pomoc. V C2 sice jeho volání slyšeli, ale jeho zaplacený průvodce ho nechal na holičkách a skoro desetičlenná namástrovaná výprava Francouzů prohlásila, že odmítají vynakládat na takovou akci sílu, protože chtějí mít dost síly na vrchol. Hans se pomoci nedovolal a nakonec na místě umrzl. Měl plnou krosnu oblečení i spacák, ale už prostě neměl sílu sundat batoh a před zimou se alespoň trochu schovat. Nyní už jen zbývalo dostat Hansovo tělo dolů. Později se ukázalo, že vrtulník ho z této výšky nevezme. Pilot byl ochoten riskovat vrtulník a vlastní život v případě, že by šlo o záchranu lidského života, ale v tomto případě zcela rezolutně odmítl tělo z hory stáhnout. Pár dobrovolníků pak tedy Hanse dostalo dolů společnými silami. Díky jim a klobouk dolů. Není to nic jednoduchého. Tělo jen tak nespustíte dolů na laně. Nemůžete ho pouštět dolů, kam ho táhne gravitace. Potřebujete ho udržet na cestě a s gravitací tedy spíše bojovat než, že byste měli šanci ji využít. A to vše ve vyčerpávající výšce a v celkem slušně náročném a nebezpečném horolezeckém terénu.


V základním táboře jsem čekal na vrtulník, který mě měl opět dopravit zpět do Karkary. Velkou část základního tábora již místní personál balil k návratu. Když pak vrtulník konečně přiletěl, jen jsem žasl, co vše do něj nakládáme. Velké množství dvoumetrových plynových bomb, železné konstrukce stanů, další hromada nějakého železného haraburdí. To vše do prostoru pro cestující, kde jsme s tím vším na stojáka stáli v počtu cca 20 lidí. Vrtulník MI-8 MPV má konstrukční dostupnost 6000m.n.m. Odlet ve výšce více než 4000m.n.m pro vrtulník navíc představuje mnohem větší problém než v běžných nízkých výškách. Evidentně přetížený vrtulník roztočil listy, pilot potrápil motory do maxima a vrtulník se váhavě z ledovce kolébavě zvedl ani ne o půl metru. Pilot se snažil vydráždit motory k většímu výkonu, ale bez úspěchu. Výš to nedokázal zvednout ani o centimetr. Koukal jsem na piloty a na ledovec před námi. Čekal jsem, že znovu sedne, něco vyházíme a zkusíme znovu. Takto se to zde ale nehraje. Po chvíli marné snahy, pilot prostě naklopil čumák vrtulníku k zemi a ten se dal do pohybu vpřed. Ve zvyšující se rychlosti jsme pouhých půl metru nad zemí kopírovali povrch ledovce. To není rovná letištní plocha. Ani jakž takž rovná rozkvetlá louka. Je to rozdrásaný ledovec plný nerovností a rozhozených balvanů o průměru často až metr a více. Vzpomněl jsem si na vyprávění Andrzeje, jak tady každý rok jeden vrtulník pohřbí. Sledoval jsem těsně míjený povrch před vrtulníkem, který letěl stále půlmetru nad zemí rychlostí, za kterou vám po naší dálnici vezmou řidičák a čekal jsem, kdy některý z balvanů konečně trefíme.

Nakonec pilot dospěl k tomu, že už má dostatečnou rychlost, přitáhl knipl, zvedl čumák vrtulníku a ten se konečně začal od ledovce vzdalovat. Zbytek letu už proběhl v pohodě. Jakmile jsme přistáli v Karkaře, hned k nám naklusal místní šéf tábora a vedle něj nějaká vojenská šarže s hromadou frček. Ukázalo se, že jde o nějakého inspektora, který spočítal všechny pasažéry a poručil všechno hodit na velkou váhu, která byla u přistávacího placu. Po té konstatoval, že jsme překročili povolenou váhu o skoro dvojnásobek a odvedl si někam pilota, který se se skloněnou hlavou tvářil, jakoby ho vedl na popravu.
Plácek pro přistání vrtulníku v Karkaře - v popředí je vidět kousek červené váhy 😏

O asi hodinu později jsem si šel dát do místní kantýny nějaký dlabanec, abych tu u stolu našel trojici séf tábora, inspektor a pilot, jak už slušně upravení a v družné náladě do sebe hází jeden stakan vodky za druhým. Problém byl zjevně vyřešen.

Z Karkary jsem jel zpět do Almaty gázíkem společně s kazachstánským klukem jménem Arseniy, který byl v základním táboře součástí jeho personálu. Prokecali jsme spolu celou cestu a pozval mě, abych pár dní u nich doma v Almatě strávil. Byl jsem docela rád, že budu mít takto v Almatě pár dní milou společnost. Byl jsem totálně domlácený a stejně jsem potřeboval pár dní, abych se před návratem do Čech dal alespoň trochu dohromady. 

Bylo to hezkých pár dní, které jsem strávil, v jejich skromném almatském domečku, kde žil společně se svými rodiči a sestrou. Ocitl jsem se v úžasné péči, kterou mi věnovala celá jeho rodina. Celou dobu mi vykrmovali, vedli jsme dlouhé rozhovory na nejrůznější témata a Arseniy mi přes den ukazoval Almatu. Zastavili jsme se i u jeho nedaleko žijící babičky, kde jsem rovněž dočkal nádherného přijetí.

Poslední den, jsem Arsenimu věnoval svoji horolezeckou přilbu s tím, že já už ji stejně nejspíš potřebovat nebudu, zatím co jeho snem bylo lézt po horách a jednou také zdolat i vrchol Chan Tengri. Doprovodili mě až na letiště, kde jsme se rozloučili a já šel řešit odbavení. Pár dní zpět jsem si přes Prahu vykomunikoval změnu termínu zpáteční letenky, ale zde se přes veškeré ujištění z Prahy, že komplikace nehrozí ukázalo, že tak snadné to nebude. Na odbavení mi ujistili, že letem, který jsem měl dohodnutý z Prahy zcela jistě nepoletím, že musím podstoupit nějaké místní úřednické peklo a domluvit si jiný let. Zároveň, že budu muset zaplatit 50 USD za změnu letu. No a to byl ten moment, kdy jsem zjistil, že nemám peněženku a že jsem ji nechal u Arseniho doma. Nevadí….přišel jsem už v životě více než o 150 USD, které jsem v peněžence měl. A navíc jsem si říkal, že to koneckonců je pro ně takový malý bonus za to, jak se o mě starali. Zaplatím Visa kartou. Aha…tu mám vlastně také v té peněžence. Tak to jsem v celkem slušných problémech. Za hodinu mám letět, nemám ani floka na zaplacení poplatku, bez kterého neodletím, a nemám na Arseniho telefonní číslo. A tak jsem rozběhl krizový mód  
Během chvilky jsem našel číslo na agenturu provozující onen základní tábor pod Chan Tengri. Operátor mi řekl, že číslo na Arseniho sice nemá, ale zjistí u šéfa. Po chvíli se ukázalo, že šéf zapomněl telefon doma a bude celou noc na cestě v autě, takže se mu nedovolá dříve než ráno. Vysvětlil jsem mu, že mám na zjištění čísla s bídou 30 minut, aby Arseniy stihl na letiště pak také včas dojet a přiměl jsem ho k obtelefonovávání další lidí, u kterých byla pravděpodobnost že telefon na Arseniho mají. To se nakonec povedlo. Arsenimu jsem zavolal a ten se svým otcem hned se vším, co jsem u něj nechal vydal zpět za mnou na letiště. Úžasní lidé.

Po pár dnech v Almatě, kdy už jsem opět začal trochu připomínat člověka.

Vše jsem nakonec stihl a zvládl, jen jsem se tentokrát vracel přes Kyjev. Do Prahy jsem dorazil pak už bez větších problémů. Sice jsem se dal v Almatě hodně dohromady, ale stále jsem vypadal jako hodně zanedbaný a nemocný homelessák, takže jsem po návratu stihl svým zjevem pár svých blízkých ještě dost vyděsit.

Na závěr pár fotografií vypůjčených z Wikipedie:

Pohled na vrcholovou pyramidu

Chan Tengri je ten vyčnívající špičák uprostřed

Chan Tengri ze severo-východu

Pokus o přistání v 5.500 m nad mořem kousek od C2

Jako tradičně o něco více mých fotografií zde: Zonerama

Krom toho je možno přečíst článek s fotografiemi Alexe Trubačova, který přijel k Chan Tengri v okamžik, kdy já jsem opouštěl základní tábor směr domů. Popisuje nejen svůj úspěšný výstup, ale i s drobnými nepřesnostmi neštěstí Hanse, včetně fotografii, kde jej stahují z kopce dolů a rovněž pak smutný osud dvou íránských horolezců, kteří odešli směr vrchol a od té doby je už nikdo nikdy neviděl.
Linky zde:
Chan Tengri - Hranice rizika v ruštině nebo zde: