Expedice Tse-Tse 98

Expedice Tsetse

Jak se to vlastně celé seběhlo

Po úspěšné loňské expedici Maroko – Západní Sahara se opět vracíme do Afriky. Na kontinent, kde smrt, právě tak jako reklama na Coca-Colu, na vás číhá ve městě, na silnici, uprostřed pouště, v tropickém pralese a vlastně naprosto kdekoliv, bez ohledu na to, zda je tam čekáte, či nikoliv.

Vše začalo docela nevinně, a hlavně naprosto nenápadně. Začátkem května 97 jsme se chystali navštívit Albánii. Bohužel již na jaře začali po sobě sportovně založení Albánci házet kamení. Inu neváhali jsme zapojit se do tohoto ryze sportovního klání a pouze jsme řešili dilema, zda házet kameny za civilisty nebo za místní policii. Pak ovšem začali křižovat albánské ulice tanky. Na tank nemám řidičák ani já, ani Martin. Vzhledem k tomuto faktu jsme byli ze závodů automaticky vyloučeni a nezbývalo než hledat dobrodružství jinde. Výběr nebyl složitý. Snadno jsme se shodli na Ukrajině, kde jistě nebudou střílet ničím větším, než je samopal. A protože jak já, tak Martin jsme již párkrát stříleli ze vzduchovky, dalo se říci, že máme natrénováno a jsme připraveni. O rok později jsme měli naši cestu na Ukrajinu opravdu za sebou a naše další představy vypadaly asi takto. V létě na Matterhornu otestovat naši nesmrtelnost a následně, tak jako v předchozím roce – operace Mt. Blanc. Vzhledem k finančně i časově náročnější expedici plánované na přelom 1999/2000 do Jižní Ameriky nebo Mongolska jsme na daný rok již neplánovali žádnou další náročnější expedici, a tak jsme se chtěli v květnu znovu pokusit vyrazit jen do Albánie. Na jaře však opět Albánci začali v Kosovu připravovat jakési sportovní klání (oblíbená disciplína - hod kamenem na běžící terč), a tak jsme byli postaveni před otázku, kam vyrazit na tradiční první týden v květnu. Opět Ukrajina? Nádherná země. Avšak proč se vracet na stejná místa, když nám na Zemi zbývá ještě tolik míst. Osud nakonec rozhodl za nás.

To bylo tak. Vidím to, jako by to bylo dnes (maximálně včera). Bylo krásné, březnové odpoledne. Já, Martin a náš kamarád Pepa Pšenička jsme právě seděli v hospodě „U stromu“. Tam jsme měli konspirativní schůzku, která měla jako hlavní bod programu přípravu expedice Mongolsko 99. Poté jsme zhodnotili podzimní operaci Vzdechštejn 97 (dle rakouské hory Dachstein), která skončila sice úspěšně (koneckonců ji hodláme znovu zopakovat), ale bez dobytí vrcholu, s několika omrzlinami a s klinickou smrtí jednoho z členů expedice. Závěrem jsme si postěžovali, že opět neuvidíme Albánii, a tak znovu otevřeli otázku „Kam jinam?“.

Albánie ne, Rumunsko bylo v roce 96, na Ukrajině jsme byli loni, ostatní země v dosahu jsou příliš civilizované. Pokud nechceme do civilizace a nechceme se ani nikam vracet, budeme muset mimo Evropu. Chceme-li výlet pouze na přibližně deset dní, je jasné, že doprava stopem nepřipadá z časových důvodů v úvahu. Budeme muset překonat větší vzdálenost, a tak je čas náš největší nepřítel. Naše jediná zbraň je jasná - letadlo! Rozloučili jsme se s Pepou a zvesela jsme se po schodech nahoru vypotáceli z hospody s výbornou optimistickou náladou – jak to máme všechno dobře vymyšlený.

Nikdo neví, jak se to přesně stalo. Faktem je, že z konspirativní schůzky jsme se najednou ocitli v nějaké kanceláři agentury nabízející letenky. Pravdou také je, že slečna, tázající se nás na naše přání, poněkud znejistěla, když jsme odhodlaně a zvesela odvětili, že chceme nějaké dvě letenky. Opatrně se zeptala kam.

„Nám je to jedno.“ prohlásili jsme radostně a slečna si sedla.

„Do 15 tisíc, mimo civilizaci a jinak je to na vás.“ doplnili jsme vesele.

Slečna zaváhala, zda si z ní jen děláme legraci a má nás vyhodit nebo zda má s námi přeci jen ztrácet čas. Rozhodla se špatně. Vytáhla katalog letenek, unaveně na nás pohlédla, patrně již pochopila, že udělala chybu. Na chvilku zapřemýšlela, nemá-li nás přeci jen vyhodit. Vidouc však naše rozesmáté tváře a vesele tleskající ručičky, začala vybírat z katalogu.

„Mám tady Londýn za bombastickou cenu !“

Tuším, že říkala něco okolo 4 500Kč, ale kdo by tomu věnoval pozornost.

„Londýn?“ zeptali jsme se s odporem, neskrývaje své zklamání. „Vždyť jsme říkali mimo civilizaci!?“

„A co Amerika?“

„Amerika? Do New Yorku nechceme a mimo civilizaci to bude moc drahé.“

„Tak kam by to mělo přibližně být?“

„Někam do Asie?“, navrhujeme opatrně.

Slečna začne opět listovat katalogem a začne chrlit místa a ceny.

„Bejrůt...“

„Mmm, tam jezdí každý...“

„Turecko...“

„Ááááá....“ odmítáme s opovržením „...to přece cítíte sama, že to není ono. Vždyť je to tam samý turista!“

„Tak co bych vám jen mohla nabídnout?“

„Co třeba Bagdád? Neměla byste tam Bagdád?“ navrhuji s novou nadějí.

„BAGDÁD ?!?“ V očích slečny se mísí hrůza s překvapením. „Bagdád….?“ znovu opakuje, aby nám dala šanci zvážit, zda jsme se nespletli „...tam teď lítají snad jen americké F16-ky.“

Hádám, že malá procházka v kolébce lidstva, kolem slavných řek Eufrat a Tigris, v minulostí protkaném městě Bagdád, by nám rozhodně neuškodila. Tedy samozřejmě pokud by již zmiňované F16-ky neprováděli nad Irákem kobercové nálety. Nechceme se tedy Iráku zřeknout tak snadno, a proto ještě navrhuji Jerevan s tím, že odtud je to jen kousek.

„Jerevan nemáme.“ zjišťuje slečna smutně, tušíc problémy.

„Hmmm.....“ Na našich tvářích, kde ještě před chvílí zářil úsměv kojence s novým chrastítkem, se nyní rozlévá opravdové zklamání.

Konečně slečna přichází s velice zajímavým papírem, na němž kromě naprosto nezajímavých míst v Evropě je rovníková Afrika. Cena letenek do Nairobi je však nějak podivná. V předchozích dnech jsem zjišťoval kolik a kam stojí letenky od různých agentur, ale letenka do Nairobi stála vždy okolo 25 000 Kč. To je však na tomto papíru uvedeno jako cena pro dvě osoby.

„Nairobi za 12 500 Kč?“ ptáme se s nedůvěrou.

„Tak tak.“ vesele kývá slečna hlavou.

„Zpáteční?!“

„Přesně tak.“

„Hmmm...za 12 500 Kč?“

„Ano!“

„Tak v čem je ta finta?“

„Prostě senzační sleva.“

„TAK JEDÉÉÉM !!!“

Zde je nutno poznamenat, že asi měsíc či dva před tímto památným dnem, tedy daleko dříve, než jsme mohli tušit, že se kdy podíváme do rovníkové Afriky, seděl jsem u babičky na večeři. Současně jsem v televizi sledoval, jak kdesi v rovníkové Africe běží ve spolupráci s Američany projekt na vyhubení mouchy tse-tse. Projekt dosahuje obrovských úspěchů. V několika rozsáhlých oblastech jsou mouchy tse-tse již takřka zcela vyhlazeny. Tam, kde byla dříve ohniska spavé nemoci, dnes domorodci mohou spát bez obav o svůj život i bez obav o svá početná stáda, na nichž jejich životy rovněž závisí.

Protože jsem právě dojídal a zhola nic mi nescházelo ke spokojenosti, mohl jsem si dovolit kacířskou otázku, zda je to vůči mouše tse-tse fér. Na jedné straně červená kniha ohrožených druhů a na druhé straně, když zcela zlikvidují mouchu tse-tse, bude to chápáno jako obrovský úspěch a krok vpřed. A tak asi čistě proto, že když jde dav vlevo, jdu vpravo, rozpoutal jsem obrovskou kampaň na záchranu mouchy tse-tse.

Tato výprava však rozsáhlé kampani mohla dát zcela reálná měřítka. Stačí propašovat několik našich okřídlených kamarádů a nedaleko Plzně vyroste farma much tse-tse dobře maskovaná za továrnu na umělá hnojiva. Pak zbývá jen naše chovance zpět vypouštět na svobodu do rovníkových pralesů a čekat na to, až se objeví dvojice v černých brýlích s kufříkem plným dolarů se žádostí, zda bychom toho nenechali, páč jim naše aktivity působí nemalé ztráty na životech a stádech dobytka. Jen jsem si nebyl zcela jist, zda místo kufříku nebudou mít v ruce jiné domlouvací, či umlčovací prostředky.

Odcházíme z kanceláře „Condor - letenky do celého světa za pohádkové ceny“ a vzájemně se ujišťujeme, že se nám to všechno jen nezdálo. Víza do Keni nám Condor zařídí v Praze na Britské ambasádě. Pro jistotu obcházíme ještě několik dalších cestovek a agentur prodávajících letenky. Nic zajímavého nemají a když se náhodou zmíníme, co že máme zatím domluveno v Condoru, ve všech případech jim cena připadá naprosto nemožná. Tak například v CKM paní nevěřícně poulila očima sem a tam a volala: „ Pépóóóó ! Pócém! Hele, prej do Nairobi za 12 500 zpáteční letenka. Ha ha ha. No nic kluci, z toho si nic nedělejte. S kým letíte? Jó s KLM! Hahaha, to je kluci jedna z nejdražších společností. To jste to tam asi nějak špatně pochopili. Za tu cenu nemáte šanci dostat ani jednostrannou, natož zpáteční.“

Bohužel jsem byl stejného názoru jako oni, a tak jsem spíše očekával, že se nakonec s Condoru ozvou, že už není místo a pohádka o Africe zmizí rychleji, než se objevila. Že to dopadne právě takto, mi připadalo nejpravděpodobnější, neboť jeden z našich letů nebyl volný. V Condoru slíbili, že nám v průběhu týdne zavolají, zda se dvě místa uvolnila. Ačkoliv tvrdili, že šance na uvolnění jsou téměř 90 procent, byl jsem si jist, že tím náš výlet skončí. Místa se však skutečně uvolnila a naše lety byly potvrzeny. Teď už připadala v úvahu jen možnost, že zaplatíme letenky a místo kanceláře Condora najdeme za týden nebytové prostory k pronajmutí. Vše však probíhalo kupodivu hladce. Až příliš hladce na to, aby to mohlo vyjít.

Hned druhý den na mně Martin vesele mává novinami. Hmm, tak v Nairobi jsou nějaké protestní demonstrace, hmm...jo ták, že se do nich střílí. Že by naše přání kamkoliv odcestovat bylo vždy spojeno s vypuknutím občanské války či nepokojů? No, už to tak vypadá. Třeba jim dojde munice. Nebo alespoň jedné ze soupeřících stran.

Mezi tím jsme navštívili Krajskou hygienickou stanici, aby nás řádně naočkovali proti všemu a proti všem. Záhy jsme pochopili, že tam kam jedeme, jsou asi všechny nemoci světa, snad s výjimkou japonské encefalitidy. Navíc, v souvislosti s nedávnými záplavami, jsou hlášeny epidemie cholery, úplavice a kdoví čeho ještě. Do odletu máme přibližně jeden měsíc a do té doby stihneme jen ta nejdůležitější očkování. Nakonec domlouváme očkovací program, po kterém budeme možná odolní proti žloutence A a C (žloutence B a E se budeme muset vyhýbat). Očkování proti břišnímu tyfu mám od loňské expedice na Saharu, a tak jen doplním propadlý tetanus, žlutou zimnici (mimochodem prý móc príma choroba) a samozřejmě tablety na chemoprofylaxi proti malárii (potěší, že se na ně nedá spolehnout). Pro ty jsme si museli do fakultní nemocnice na oddělení s bombastickým názvem – „Oddělení tropických nemocí“.

„Mnoo chlapci...“ pustila se do nás rozvážně paní doktorka „ono to s tou malárií není tak jednoduché, jak to může na první pohled vypadat. Ony jsou vlastně čtyři druhy malárie.“ načež pronesla čtyři latinská zaříkávadla.

„..a kam vy to vlastně jedete?“

„Keňa a asi i Tanzánie“ odpověděli jsme opatrně.

„No jóóó...“ hrozila prstem ve vzduchu „tak tam je ta nejhorší. Tropická.“ potěšila nás.

„Ta se tedy nevrací....“ pokračovala trošku optimističtěji, aby nás hned zase srazila k zemi „...ale já osobně mám za to, že se nevrací jen díky tomu, že ji většinou nikdo nepřežije.“

„...že byste chtěli vidět mouchu tse-tse? Mnooo, tak to bych vám moc nepřála. Totiž, kdyby vás náhodou kousla, tak to byste tu už pak dlouho nebyli.“ říká domlouvavým tónem.

Následuje povzbudivá přednáška o tom, že očkování proti spavé nemoci neexistuje a pokud nemoc zasáhne centrální mozkový systém, tak neexistuje ani léčba. No nic, naštěstí moucha tse-tse je konec konců náš kamarád a jistě by nekousla bezdůvodně někoho, kdo se jí snaží zastat. Přednáška pokračuje výčtem nemocí, které máme obrovskou šanci chytit, pokud jen pomyslíme na to, že bychom se napili jejich vody. Co se týče koupání nebo vůbec kontaktu se stojatou nebo pomalu tekoucí vodou dostáváme informace o tom, jací prvoci tam na nás čekají, během kolika sekund se provrtají kůží do těla, co ošklivého provedou našim orgánům a jak dlouho bude trvat, než začneme litovat, že jsme si v té křišťálově čisté vodě opláchli ruce. Závěrem nás paní doktorka nezapomene upozornit, abychom si odpustili domorodé krasavice. Pokud prý čistě náhodou nebudou mít zrovna AIDS, ebolu nebo podobné milé překvapení, tak každopádně budou mít tuberkulózu.

Naše příprava nespočívala pouze v očkování, ale především v získávání co nejvíce informací a v neposlední řadě v intenzivním studiu svahilštiny.

V Condoru jsme v skutečně obdrželi letenky a víza do Keni. Navíc nám poskytli základní informace o Keni a Tanzánii. Další informace jsme získali prostřednictvím internetu. Za zmínku jistě stojí srovnání oficiálních informací Ministerstva vnitra ČR pro české občany cestující do zahraničí a informací firmy Magenta Information. Zde je několik pasáží:

Ministerstvo vnitra ČR:

Zdravotnická péče: Vyhledávat ošetření ve státních zařízeních, a to i v hlavním městě, se nedoporučuje, neboť je pokládáno za riskantní.

Bezpečnost: Kromě nekontrolovatelného nárůstu běžné kriminality v hlavním městě a v turisticky atraktivní pobřežní oblasti, jejímž hlavním objektem jsou především turisté, se množí i brutální loupežná přepadení, nezřídka s použitím automatických střelných zbraní. Při zásahu policie obvykle dochází k přestřelkám, bez ohledu na náhodné kolemjdoucí. Mimořádně silný provoz většinou technicky značně zanedbaných vozidel, včetně těžké nákladní tranzitní dopravy, na špatně udržovaných komunikacích, se vyznačuje bezohledností a na evropské poměry nevídanou agresivitou. Předjíždí se i např. v nepřehledných zatáčkách, přednost v jízdě na hlavní silnici se nedodržuje. Tento stav je příčinou toho, že denně umírá na keňských silnicích v průměru několik desítek osob. Silnice mezi Nairobi a Mombasou má přídomek „silnice smrti“, neboť se na ní přihodí nejvíce fatálních dopravních nehod. Vzhledem k tomu, že popsaný styl jízdy uplatňují i profesionální řidiči linkových autobusů a městských minibusů, nedoporučuje se těchto dopravních prostředků používat. Cestovat autem po setmění mimo město je velmi nebezpečné. Vycházet po setmění se nedoporučuje. V případě přepadení se doporučuje neodporovat, protože útočník, případně jeho komplic, může použít zbraň. Oblast transafrické silnice na sever od Nairobi od města Isiolo přes Marsabit do Moyale a dále na Addis Abebu je sjízdná jen s vojenským nebo policejním doprovodem.

Informace firmy Magenta Information:

Bezpečnost : Hotelové komplexy jsou zcela bezpečné, mimo ně je situace obdobná, jako kdekoli v Evropě.

Zdravotnická péče : Zdravotní zabezpečení v Keni je na relativně dobré úrovni.

Pokud tyto informace shrneme, vyplývá z nich, že přestřelky, brutální přepadení a nehody na silnici jsou vlastně docela bezpečné. Tuto teorii potvrzovala i učebnice svahilštiny, kde veškeré ukázkové věty, konverzace i přísloví byly typu:

Střílel po mně pistolí, ale nebyl schopen mě zasáhnout.

Zastřelíš-li mne, nebudu ti moci odpovědět.

Ve městě se objevila epidemie cholery.

Ještě mnoho lidí bude roztrháno lvem.

Lépe oslepnout než si zoufat.

případně užitečné konverzace pro cestovatele jako:

Kudy se dostanu do Mombasy?

Po této silnici až na první křižovatku a poté doleva.

Je silnice v pořádku?

Ano je.

Kolik je na ní mostů?

Šest, ale dva byli strženy povodní.

Učebnice jasně dávala najevo, s čím se v rovníkové Africe budeme potýkat, a tedy jaké věty a slova budeme potřebovat. Proto vět, ze kterých nebylo cítit problémy, bylo skutečně velice málo. Jako například:

Šel jsem ke kouzelníkovi, aby mi řekl, kde je moje kachna.

Mimo tuto učebnici jsem disponoval zvlášť svahilským slovníkem a gramatikou. Tak jsem byl zakrátko schopen nejen použít praktické věty z učebnice, ale i konstruovat věty vlastní. Martina, který ovládá pouze jazyk český a patrně tomu nikdy nebude jinak, jsem naučil alespoň to nejdůležitější ze svahilštiny pro případ ztroskotání. Zejména jsem mu vysvětlil, že pokud na něho bude skupina domorodých Masajů ukazovat a pokřikovat Chakula, chakula!!! (čti čakúla), má vzít okamžitě nohy na ramena, protože chakula znamená jídlo.

Ani mně ani Martinovi stále nebylo jasné, jak přežijeme v Africe první noc pod širákem mezi ziskuchtivými domorodci a hladovými šelmami. A to jsme vůbec nepočítali s tím, co se nám nebo přesněji řečeno mně, přihodí týden před odjezdem.

Ten osudný víkend před naším odletem jsme byli pozváni na jakési závody, kde jako hlavní disciplína byla cyklistická časovka. Vše nasvědčovalo tomu, že prožijeme v kruhu přátel příjemný sportovní víkend. Musím říci, že mě pronásledovala smůla od začátku roku, ale co je moc, to je moc. Stál jsem na startu s mým věrným ořem Šemíkem (pro nezasvěcené - jedná se o kolo nikoliv o čtyřnohý dopravní prostředek, po němž nese jméno). Šemík jasně dával najevo, že dnes má skutečně výbornou náladu a je odhodlán zvítězit. Asi dvě stě metrů od startu trasa pokračovala po polní cestě. Přestože je Šemík oř silniční, měl jsem odzkoušeno, že tuto nepříjemnou polní cestu je schopen zdolat velice rychle a hlavně bez toho, aby píchnul. Uháněl jsem si to tedy po polní cestě, když tu náhle zvednu hlavu a deset metrů přede mnou dvě slečny a pod sebou měly koně.

Jeden kůň vlevo, jeden vpravo - musíte uznat, že začít brzdit nebyl zase až tak špatný nápad. Koně se samozřejmě splašili a slečny se nestačili divit, jak náročná může být taková sobotní pomalá jízda na koni. Když se jeden z koní postavil na zadní, měl jsem poprvé v životě možnost vidět koně si odplivnout. Bohužel můj Šemík se splašil také a vletěl do nějaké díry. Jak jsem zjistil později, duše byla proražená pro jistotu na dvou místech. To, že je zadní kolo prázdné, jsem však samozřejmě poznal hned. Od místa startu jsem neujel ještě ani kilometr, a tak nebyl problém se vrátit. Mým útrapám však ještě zdaleka neměl býti konec.

Místo toho, abych v klidné hospůdce sledoval příjezdy jednotlivých zoufalců, nabídl se jeden darebák, který již do cílové hospůdky dorazil, že mi půjčí kolo. Nedalo se nic dělat, musel jsem opět vyrazit na trať. Nebudu zde dlouze popisovat mé utrpení. Jen uvedu, že jsem přetrhl řetěz a na jedné z křižovatek jsem místo vpravo z kopce, odbočil vlevo do kopce. Proto také jsem najel poněkud více kilometrů v kopcovitém terénu a do cíle jsem přijel z druhé strany, pročež jsem byl promptně diskvalifikován. No, a aby toho nebylo málo, vylezl jsem se večer na vysoký smrk a po letu z jeho vrcholu na zem jsem si zlomil ruku v zápěstí. Jistě uznáte, že ten víkend jsem se mohl oprávněně cítit poněkud ošizen. Dvě rozbitá kola, diskvalifikace následkem zabloudění a konečně zlomená ruka – to skutečně není zrovna nejlepší skóre dne. Navíc mému pádu přihlížel Martin a vzhledem k tomu, že do odletu do Afriky týden a já se na něj smál se zlomenou rukou, nechybělo mnoho a zlomil mi i tu druhou.

Pokud pominu, že v boji se lvi a africkými domorodci jsem se zlomenou rukou maličko v nevýhodě, pak jediné, co mi skutečně dělalo starosti, byla představa, že na Keňsko-Tanzánské hranici uvidí černoch prvně v životě sádru a roztluče mi ji, ve snaze v ní něco najít a dokázat, že jsem pašerák, kterého je třeba odhalit, zastřelit a hodit lvům. Poměrně značným překvapením pro mne byla informace od doktora, že mnou uvažovaná sádra na zeď a obvaz nebude to pravé ořechové pro případ, že bych si chtěl po předpokládaném incidentu na hranici znovu ručku zasádrovat. Sádra se prý používá naprosto jiná, protože ta na zeď se drolí a vůbec nemá ty báječné vlastnosti, jako ta lékařská sádra, kterou nikde neprodávají. Nakonec se nade mnou slitoval jeden nejmenovaný hodný doktor, kterého jsem sice nepřesvědčil o tom, že jsem normální, ale alespoň jsem ho přesvědčil o tom, že si s darovanými sádroobvazy budu vědět rady nebo přinejmenším o tom, že s nimi nebudu sobě a svému okolí o nic víc nebezpečný než bez nich. Má krosna z 20% plná lékařského materiálu budila dojem, že jsem pracovník Červeného kříže.

Do letadla jsme si mohli vzít každý 25 kg což, jak se později ukázalo, bylo tak akorát. Lecos bohužel v letadle přepravovat nelze. Kromě granátů, střelných zbraní a semtexu jsou to i plynové bomby do našeho vařiče. A protože shánět plynové kartuše v rovníkové Africe je jako pátrat tam po ledním medvědovi, pořídili jsme si vařič benzinový. Benzin tam samozřejmě občas mají. Zbývalo benziňák vyzkoušet a naučit se s ním pracovat. Obsluha je přece jen složitější než u plynového vařiče, kde stačí jen otočit knoflíkem a škrtnout. Vařič sám o sobě byl poměrně složitý a tvářil se, že se po dobrém nenechá ani složit, natož zapálit. Návod byl jednak neskutečně dlouhý, a pak – návody čtou pouze amatéři. Vařič jsme zapálili před chatou na terase. Benzin začal tryskat z vařiče a zakrátko hořela téměř celá terasa. Celou čtvrthodinu to vypadalo, že náš test musí zákonitě skončit zásahem hasičů, neboť jediné co ještě nehořelo, byl poněkud paradoxně hořák vařiče. Po této čtvrthodině jsme se odvážili přiblížit k vařiči a nakonec vítězoslavně zajásali, když se oheň konečně objevil místo v okolí vařiče, na jeho hořáku. Tím byl vařič vyzkoušen, očkování bylo za námi a zlomená pracka byla sice stále bolavá a nateklá, ale zasádrována, takže se stačilo večer před odletem zamyslet nad tím, co s sebou, naházet to do krosny a hurááááá!

Den před prvním květnem, jsme s báglama na zádech nabrali stopem směr Praha a tiše dumali nad tím, co nás vlastně čeká. Normální turista přiletí, odjede taxíkem do hotelu, seriózní společnost pro něho přijede nablýskaným terénním autem, nechá se odvézt do buše, vyfotí si slona, jede zpět do hotelu, no a pak leží na střežené pláži, za střeženým hotelem a dává si martini s ledem. Naše dobrodružství se však mělo obejít bez taxíků, bez hotelů, bez lidí, kteří se starají o vaši bezpečnost a v neposlední řadě bez martini a bez ledu. Také proto nám nebylo příliš jasné, jak vlastně přežijeme onu první noc a o ostatních jsme raději ani nepřemýšleli (navíc nám to připadalo zbytečné). První okamžiky v Africe jsme očekávali, že budou vypadat asi takto....

V půl jedenácté večer nás vysype letadlo na letišti v Nairobi, které je asi 25km vzdálené od města. Přes internet nám sice slíbil jeden Keňan (pan Kanini), kterého jsem vyhrabal v hlubinách internetu a zkontaktoval, že pro nás přijede a odveze do jeho kanceláře ve městě, kde bychom mohli přespat, ale počítejte s tím na sto procent! Proto jsme spíše věnovali pozornost variantě pesimistické, která vycházela z předpokladu, že jediné, co nás na letišti bude čekat, budou problémy.

Navíc, ačkoliv už jsem měl učebnici svahilštiny nastudovanou, stále mi nebylo jasné, jak vysvětlím znuděnému hrochovi, že by neměl šlapat po našem stanu, když v něm právě spíme, ani jak vysvětlím velké hladové kočičce, že tu antilopu, která jí dnes zase utekla, zítra jistě chytí. V tomto směru nás potěšil článek pro časopis Adventure od jakýchsi dobrodruhů, kteří se potáceli přibližně ve stejných místech, kam jsme měli namířeno. Popisovali, jak se zachovat při setkání s různými zvířátky. Krátká ukázka bez úprav:

Když přijde hroch, musíte naskákat do auta (ani já, ani Martin jsme samozřejmě auto neměli), před lvem je nejbezpečnější zůstat potichu ve stanu (stan jsme za celou dobu ani jednou nepoužili) a před slonem máte šanci, když zůstanete skryti za stromem tak, aby na vás nedosáhl chobotem, a potom musíte neustále strom obcházet podle toho, jak vás bude nahánět (sloní obrana se nám s Martinem obzvlášť líbila).

Odlet

Začínalo se stmívat, když jsme dorazili do Prahy na vysokoškolskou kolej, kde jsme u mé sestřičky měli přespat asi do dvou hodin ráno a odtud pak vyrazit přes celou Prahu na Ruzyni - světlu vstříc. Nakonec jsme však neodolali a místo pokojného spánku jsme se zúčastnili pálení čarodějnic, kde nechyběla kytara a pivo. Do postele jsme se proto dostali až kolem půlnoci. Ve dvě hodiny ráno vstáváme, v polospánku si házíme na záda pětadvacetikilové škatule a jdeme na noční tramvaj.

Jsme v odletové hale na Ruzyni. Letadlo startuje v 6.35, a tak nám zbývají ještě asi tři hodiny. Dozvídáme se, že benzin, který je v naší láhvi k vařiči, tam samozřejmě být nesmí. Zjistit v Nairobi, že naše zavazadlo nebo zavazadla zůstala v Evropě nechceme. A tak neriskujeme a rozhodnutí padá rychle. Benzinu se musíme zbavit. To už Martin odchází i s benzinovou láhví na záchod. Musím poznamenat, že asi hodinu poté jsem zmíněné WC navštívil a jsem si naprosto jist, že pokud by si tam někdo zapálil, tak k odletu letenku vůbec nepotřeboval.

Mezi tím rozdělujeme věci do zavazadel tak, abychom v krosnách měli skutečně pouze 25kg a zbytek dáváme do příručních zavazadel.

Je pár minut po půl sedmé. Svítá a od země se s námi odlepuje stařičký Foker 100 společnosti KLM. Let do Amsterodamu, kde přesedáme do Boingu, nám bude trvat přibližně hodinu. Letušky nám ukazují, co máme dělat, až budeme padat. Vzápětí již roznášejí hamu-papu a brm-brm a my si uvědomujeme, že od této chvíle již není cesty zpět.

Nad Holandskem začínáme klesat a pod námi je souvislá vrstva mraků. Právě ve chvíli, kdy odhaduji, že jsme klesli do výšky asi dva až tři tisíce metrů nad zemí se mraky, ve kterých letíme, rozestoupí a my můžeme vidět zem pod námi. To, že místo tří kilometrů jsme nad zemí ne více jak deset metrů, mě poněkud zaskočilo. Vzhledem k obrovské rychlosti klesání bych málem věřil tomu, že pilot měl o výšce podobnou představu, jako já. Ale dříve, než jsem stačil propadnout panice, ozvala se ohlušující rána, když s naším letadlem praštil pilot o zem. Kola podvozku náraz kupodivu vydržela a zelení cestující se roztleskali. Na mokré přistávací dráze nás ještě pobavil několika pokusy o smyk, ale té zatěžkávací zkoušce podvozku se to již vyrovnat nemohlo. Na rozlehlém amsterdamském letišti jsme se proti všem předpokladům neztratili, včas jsme vyřídili veškeré formality a ještě stihli nasbírat informace o tom, jak se dostat do dvacet kilometrů vzdáleného Amsterodamu. Tam jsme totiž chtěli strávit jeden den, až se budeme vracet z Afriky. Tedy – pokud se vrátíme.

Díky mlze byl náš let z Amsterodamu do Nairobi opožděn o dvě hodiny. Ty jsme strávili v letadle, kde jsme byli zahrnováni péčí letušek. Tak jsme u dobrého jídla a pití v klidu čekali na povolení k startu. Jediné, co nás trochu znervózňovalo bylo, zda to pochopí náš Keňan, který na nás měl v Nairobi čekat.

Konečně jsme odstartovali. Netrvalo dlouho a mraky zmizely. Tak jsme měli to štěstí prakticky celý let jsme mohli sledovat zemi pod námi. Po Řecku a Egejském moři přišel na řadu Egypt, Súdán, Etiopie a nakonec Keňa, která již byla pod mrakem a k večeru. Neletěli jsme přes Libyi, patrně abychom jim nevykoukali jejich výcvikové tábory teroristů, poschovávané na poušti. Během letu jsme mohli sledovat video, vybírat si z několika hudebních stanic, popíjet šampaňské a zlobit letušky. Navíc jsme se mohli bavit sledováním monitorů, které zobrazovali v různých měřítcích mapu s červenou čárou, zobrazující dráhu letadla a kde přesně momentálně jsme. Tlustá červená čára se rychle blížila k Nairobi, mapa střídala různá měřítka a celé divadlo bylo prokládáno informacemi o rychlosti, jak dlouho letíme, jak dlouho ještě poletíme, v jaké jsme výšce, jaká je teplota venku a snad i jakou teplotu má kuře, které letušky právě roznáší. Pilot chtěl očividně dohnat zpoždění, a tak náš Boimboim 746 hnal, co to šlo. Proto také zpoždění v Nairobi nebyly ony dvě hodiny, co jsme měli na začátku, ale pouze jedna hodina.

A jsme tu

Když jsme se přiblížili na dvacet kilometrů od Nairobi, začala vzrůstat nervozita a nedočkavost. Konečně jsme pod sebou viděli noční osvětlené Nairobi, město, jehož rozloha nám naháněla hrůzu. Nebude jednoduché pohybovat se pěšky po městě, ve kterém by Praha mohla být celá tak jednou čtvrtí.

Boimboim dopadl těžkopádně na zem a za chvíli jsme již z letadla chobotem vstupovali do odbavovacího prostoru letiště. Tak... a jsme na jižní polokouli. Rovník je nyní pár kilometrů na sever od nás. První sada kontrol a již jsme na páse očekávali naše zavazadla. Když téměř všichni cestující z našeho letu spokojeně odcházeli se svým kufrem či batohem a po našich zavazadlech ani vidu, ani slechu, začínali jsme vzpomínat, bez čeho všeho se asi budeme muset v Africe obejít. Nakonec, po dobré půlhodině, jsme s našimi krosnami byli přece jen opět pohromadě.

Poslední celní kontrola a vstupujeme do prostoru příletové haly. Špína, nevlídno a téměř pusto-prázdno. Mimochodem zatímco na letišti v Amsterodamu startovalo a přistávalo ve frontách neustále jedno letadlo za druhým, tady byl provoz asi jako na nádraží v Plasích.

Chvilka napětí. Bude tu náš Keňan, aby nás odvezl nebo nebude? Najednou jsem měl pocit, že by to byl zázrak, kdyby tu skutečně byl. Ale na druhou stranu – vypadal seriózně a odvoz nám nabídl on sám. Ovšem pokud budu mít jen z poloviny takovou smůlu jako celý tento rok, tak jsme bez šance. Navíc mi poněkud dělalo starosti naše hodinové zpoždění. V příletové hale bylo asi třicet černochů (mimochodem zatím jsme neviděli jediného bělocha), kteří vyhlíželi své známé z našeho letu. Polovina z nich měla v ruce cedule se jménem pasažéra, na kterého čekají. Oči mi těkali od cedule k ceduli, hledajíc cosi, co by se alespoň vzdáleně podobalo mému jménu.

Pokud nás Kanini čekat nebude, vylezeme před letiště, a co budeme dělat dál nám jasné nebylo. Spát na letišti se nám nezdálo jako dobrý nápad, jediné, co připadalo v úvahu, bylo jít pěšky do města a doufat, že brzy něco pojede na jih do Tanzánie, kam jsme měli namířeno nejdříve. Sázeli jsme se, kolik ujdeme metrů, než nás zabije nějaký domorodec, kterému se budou líbit naše bágly. Myslím, že Martin byl přesvědčen o tom, že ujdeme asi 500m, zatím co já jsem optimisticky trval na svých 750m. Takže náš plán by se dal v bodech popsat asi takto:

1.-přistání v Nairobi

2.-Keňan na letišti nebude

3.-ujít 500 až 700 metrů z letiště

4.-smrt

Odrážel jsem nápor místních taxikářů, kteří nás jeden po druhém neúnavně otravovali a nabízeli odvoz. V zemích tohoto typu není problém sehnat taxikáře. Problém je se ho zbavit. A toto pravidlo samozřejmě neplatí pouze pro taxikáře, ale i pro náhončí hotelů, výletních safari kanceláří (mimochodem safari ve svahilštině znamená cestování) a další davy otrapů, snažících se prodat suvenýry, pití či lístek na autobus. Nikde nejste skutečně sami. Vždy se na vás nalepí nějaký „dobrovolník“, který s vámi jde, něco vám vykládá, poradí vám, kde vyměnit peníze, jak přejít silnici a řekne co vidíte vpravo a vlevo. No a pak si řekne o deset dolarů, protože vám dělal „průvodce“ a vůbec ho nezajímá, zda jste o jeho služby měli zájem či nikoliv a už vůbec ne, že jste nevěděli, že bude chtít peníze.

Nicméně nyní jsme stáli na letišti a hledali našeho Keňana. Po chvíli bylo jasné, že tu není. Takže máme splněné body 1.-přistání v Nairobi

2.-Keňan na letišti není

a zbývají body

3.-ujít 500 až 700 metrů z letiště

4.-smrt ,

do kterých se nám moc nechtělo. Jakási poslední naděje svitla v okamžiku, kdy nás napadlo, že bychom mu mohli zavolat. Vyměnili jsme si prachy na telefon, zeptali se, odkud si můžeme brnknout do Nairobi a už to začalo.

Jeden nám ukázal telefonní automat, druhý nabídl, že si můžeme zavolat z jeho stánku, jakési výletní kanceláře, jež bylo v prostoru příletové haly několik. Nechtěl jsem se poté, co dotelefonuji z jeho kanceláře dovědět, že mu visím dvacet dolarů. Automat mi připadal o něco málo serióznější, a tak jsem jen opáčil, že děkuji, ale že mi bohatě stačí automat. Mezi tím se však přihnal další, který nabízel to samé a navíc mě oba dva ujišťovali, že mě nechají zavolat zadarmo.

Zbystřil jsem.

„Zadarmo?“ zeptal jsem se opatrně. V zemi, jako je tato, jsem se setkal ze strany domorodců s výrazem zadarmo snad poprvé. Nebo lépe řečeno, z výrazu zadarmo se vždy vyklubalo nějaké nemilé překvapení.

„Jasně! Zadarmo!“, ujišťovali oba dva a začali se hádat, kdo z nich bude poctěn tím, že si od něj zavolám. Pomlouvali jeden druhého a oba mě přesvědčovali, že toho druhého nemám ani poslouchat, natož se s ním bavit. Čím dál tím více to vypadalo, že se ti dva poperou. Chtěl jsem věřit, že si jen dělají srandu, ale bylo zcela jasné, že to myslí vážně. Zadarmo vám v zemi jako je tato ani neřeknou, kterým směrem se máte na křižovatce dát, natož aby vás nechali jen tak pro nic – za nic zadarmo telefonovat.

Dodnes přesně nevím, co měli za lubem, protože bylo jasné, že jsou až moc dobře cvičení v obírání turistů, kteří se nestačili ani rozkoukat z letadla. Snad věřili, že zavoláme, dozvíme se, že pro nás nikdo nepřijede a nám pak vnutí taxi. Jistě pak pojedeme tím taxíkem, který doporučí ten z nich, jež nám prokázal službu a nechal nás od něj zdarma zavolat. Z drahého taxíku jistě shrábnou tučnou provizi.

Jsme obklopeni davem, který se hádá o to, co je pro nás nejlepší. Razíme si cestu k automatu, což vyvolává radost jedné skupiny domorodců a zoufalství druhé. U automatu si uvědomíme, že si nepamatujeme telefonní číslo, a tak si razíme cestu zpět, abychom z báglu vyndali papír s příslušným číslem.

Tak tady ten papír s telefonním číslem není, tady také ne. Hele, dokonce ani tady ne, no tak to ho asi nemáme. Co všechno z toho, co budeme potřebovat, jsme asi nechali doma? Áááá, tady ho máme. Vítězoslavně kráčíme pronásledování houfem domorodců k telefonnímu automatu.

Vhodil jsem do automatu příslušný obnos. Z jedné strany se oba nabízející chytali za hlavu, že dělám vážně hroznou chybu, když nevolám od nich a z druhé strany mi dav napovídal co, kde a jak mám zmáčknout, jako kdyby bylo jasné, že vidím telefon poprvé v životě. Legrační na tom všem pak bylo, že ani jeden z jediných dvou automatů, které tam byly, nefungoval. Ani několika velmi snaživým domorodcům se na tomto faktu nepodařilo nic změnit. Jediné, co se povedlo mně, bylo pouze to, že mi automat vrátil asi dvojnásobek toho, co jsem do něj vhodil. No co?! Já říkal, že automat je serióznější.

Nezbývalo nic jiného, než vybrat jednoho z těch dvou bzuků co neustále nabízeli, že mám volat od nich. Vybraný se tvářil, jako kdybychom mu právě sdělili, že vyhrál milion, zatímco druhý se šel pravděpodobně oběsit.

Místo Kaniniho to zvedla nějaká slečna. Pracně jsem jí do prskajícího telefonu vysvětlil, kdo jsme a na čem jsme byli domluveni s panem Knaninim. Řekla, že ona o tom nic neví, pan Kanini není přítomen a sama, že nám asi nepomůže. Když jsem zavěsil, ujistil jsem dav taxikářů a kdoví koho ještě, že je všechno v pohodě, a že si pan Kanini pro nás za chvíli přijede. Takže se mohou v klidu rozejít, protože tím pádem jejich služby potřebovat nebudeme. Martinovi jsem pak popravdě řekl, že to vypadá na zmíněné body 3.a 4.

Sedli jsme si, nabírali sílu zvednout se a přemýšleli, jak se dohodneme s leopardem, na které větvi bude spát on a na které my. Občas jsme odehnali nějakého toho dotěru, než přišel jeden, který se představil jako pan Kanini. Dozvěděli jsme se, že učí i v USA na univerzitě a sem do Keni jezdí se svými studenty.

Očička se nám rozzářila. Pan Kanini nám naložil naše harampádí do auta a my se posadili. Že se v Keni jezdí vlevo, jsme samozřejmě věděli. Volant vpravo nás tím pádem nemohl překvapit. Za stálého povídání jsme ujeli asi pět kilometrů a já měl stále pocit, že je něco špatně, že tu něco nehraje. No jasně! Jeli jsme vpravo! Což je trochu divné, vzhledem k tomu, že jsme v zemi, o níž jsem stokrát četl, že se v ní jezdí vlevo a jedeme v auťáku, který má volant na druhé straně, než ho má prašivka, co nám stojí doma před barákem. Byl jsem už poněkud unaven, a tak jsem si pro jistotu párkrát vyzkoušel levá-pravá, seno-sláma, abych se ujistil, že jsem všechny strany pojmenoval správně.

Teprve postupně mi to pomalu začalo docházet. Vždyť jsme vlastně opět v Africe. Zde platí jiná pravidla hry. Řidič jede, kudy je to lepší. Právě tak jako náš Kanini. Chvíli jel vlevo, chvíli vpravo, chvíli uprostřed, aby se zavděčil všem. Podle toho, kde jak velká byla díra nebo zda něco jelo proti, pokud zato stálo se mu vyhýbat. To už záviselo na tom, jak velké je protijedoucí auto, po jaké straně jede a zda řidič vypadá, že mu povolí nervy a nakonec uhne či nikoliv. Musím říci, že v tomto oboru jsou domorodci mistři. Tragédie na silnicích, převrácené náklaďáky a autobusy tu jsou sice mnohem častějším jevem, než kdekoliv v Evropě, ale vzhledem k popsanému stylu jízdy je s podivem, že jim vůbec nějaká auta ještě zbyla. Evropan, který by tu chtěl řídit, by asi musel odepsat hodně aut, než by si dokázal přivyknout.

Přijíždíme do Nairobi a zastavujeme na křižovatce, kde na semaforech svítí červená (když tak nad tím přemýšlím, byli to jediné semafory, co jsme tu viděli). Křižovatkou projíždí na červenou jedno auto za druhým, aniž by alespoň přibrzdili. Kanini si všiml mých vytřeštěných očí a udiveného výrazu, načež pronesl památnou větu:

„To jsou špatní řidiči.“

Nutno podotknout, že jsme tam na červenou stáli jako jediní. Snad to bylo jeho pobytem v USA, kde si získal takové návyky, jako právě zastavit, když svítí červená.

Protože v jeho kanceláři byli údajně nějací jeho studenti, rozhodl Kanini, že nás odveze do hotelu Igbal, jednoho z nejlacinějších hotelů ve městě (5-6 dolarů na osobu). Nikdy jsme hotely nevyhledávali a spát jen tak nám připadalo daleko zajímavější. Je pravda, že Nairobi nám po právu připadalo, jako obrovské špinavé město, kde není bezpečné se potloukat ve dne, natož v noci. Měl jsem ale jednoduchou mapku města a geniální plán přespat na místním hřbitově, kde by nás jistě nikdo neotravoval (zombii jsou určitě méně nebezpeční než-li živý domorodci). Bohužel už jsme byli příliš unaveni na to, vysvětlit Kaninimu, že nás místo do hotelu má zavézt na hřbitov. Myslím, že by nás vysvětlování a přemlouvání stálo více sil, než jsme měli.

A tak jsme kličkovali v nočním centru. Bylo tvořeno špinavými neudržovanými domy, protkané ulicemi, na kterých místo asfaltu bylo většinou jen bláto. Bahnité kaluže v četných obrovských výmolech pak byli rozstřikovány divoce jedoucími auty (včetně našeho) na nadávající chodce. V blátě na okrajích ulic pak stáli, seděli či leželi bezdomovci, žebráci, mrzáci a v neposlední řadě mrtvoly (ne, že by se tu válela mrtvola na každém kroku, ale na druhé straně – viděli jsme své).

Hotel byl jak jinak, než plný a tak nás Kanini zavezl do druhého hotelu, který nás však stál dvojnásobek (jedenáct dolarů na osobu se snídaní). Zastavili jsme před hotelem. Před námi stálo auto, ve kterém seděl černoch. Vypadal, že v něm zůstane sedět celou noc. Jeho silniční koráb vypadal, jako kdyby se účastnil těch nejtěžších bitev druhé světové války. Na protější straně silnice seděli bezdomovci. Jeden z nich se pokoušel rozdělat oheň. Zběsile foukal do nějaké krabice, která ne a ne hořet. Po pěti minutách konečně chytla, udělala blaf a bezdomovec byl opět bez ohýnku. Teprve asi za hodinu se mu podařilo zapálit jakousi pneumatiku, ze které se pak valil černý kouř. Jsem přesvědčen, že kdyby měl co, neváhal by to na té pneumatice opéct. Bylo vidět, že smrad z hořící pneumatiky a shnilých mokrých hadrů rozhodně není nic, co by ho mohlo od takovéhoto úmyslu odradit.

My jsme mezitím zaplatili hotel a dohodli se s Kaninim, že se pro nás v 9.00 staví a poradí kam, kudy, jak a za kolik. V druhém patře se za námi zavřely dveře našeho pokoje. Rozhlédl jsem se po pokoji, podíval se na postele. Neměl jsem zájem ani o blechy, ani o jinou havěť. Proto jsem prohlásil, že v té posteli rozhodně spát nebudu a vytáhl karimatku, abych si ustlal na zemi.

„Mno. Ono to máš jedno.“, odtušil Martin a ukázal na podlahu, kde si to špacírovalo několik třícentimetrových švábů. Nakonec jsme se rozhodli šváby a jinou drobnou havěť ignorovat a ustlali si na zemi. Pokoj disponoval dokonce i koupelnou. Ještě jsem si ale nestačil přivyknout na místní poměry, a tak jsem se štítil do koupelny vkročit, natož ji využít.

Brzy ráno jsme vstali a začali balit, abychom byli připraveni, až přijde Kanini. Okno hotelu nabízelo pohled na nádhernou ranní idylku.

Sešli jsme dolů k recepci, kde jsme čekali na Kaniniho. Strávit zbytek výletu se zažívacími problémy jsme nechtěli, proto jsme odmítli nabízenou snídani, kterou jsme měli v ceně ubytování. Tomu personál hotelu dlouho nechtěl rozumět, ale nakonec pochopili, že když ne my, tak si na snídani mohou pochutnat oni a tiše zmizeli. Stále čekajíc jsme studovali mapku Nairobi a od recepční si nechávali vysvětlovat, kde bychom mohli koupit lístky na autobus do Moši - město pod Kilimanžárem v Tanzánii asi sto kilometrů přímo na jih od Nairobi.

Kanini v domluvený čas nepřišel. Půl hodiny poté jsme tedy vyšli do města v doprovodu jednoho domorodce z hotelového personálu. Naproti hotelu seděli na krabicích od banánů tři čističi bot a nutno říci, neměli o zákazníky nouzi. Není divu, neboť udržet si tu boty jakž takž čisté nedokáže nikdo, pokud nechodí bos nebo na chůdách. Ulice jsou málokde vyasfaltované, takže se tu chodci boří po kotníky v bahně. Tedy lépe řečeno chci věřit tomu, že je to bahno a věru není snadné tomu uvěřit. Ulice totiž suplují chybějící kanalizaci, a tak veškerá odpadní voda z koupelen i záchodů jde na ulici. V tom vedru pak máte pocit, že dobře uleželá skládka v dusném vedru je proti tomu rajská zahrada. Kromě stoky má ulice význam i jako odpadkový koš. Má sice tu výhodu, že se do takovéhoto koše vejde neuvěřitelné množství odpadků a nemusí se vynášet, ale na druhé straně – chodili jste někdy v odpadkovém koši, který je kombinovaný s kanálem?

Bělochů jsme za celý pobyt viděli ne více jak deset. Jinak je tu šance vidět černochy nejrůznějších odstínů, méně pak Araby a Indy. Arabové a Indové jsou patrně nejvíce zastoupeni v druhém největším městě Keni – v Mombase na pobřeží Indického oceánu. Domorodci zde chodí oblečeni téměř evropsky (zejména ve větších městech), do tradičních oděvů různých afrických národů, pak samozřejmě do kombinací toho všeho nebo také na sobě nemají téměř nic. Výjimkou tu však není, pokud spatříte v nepředstavitelném vedru a dusnu černocha ve svetru, péřové bundě a vlněné zimní čepici s bambulí. Patrně nejzajímavější skupinou obyvatel Keni a Tanzánie jsou Masajové. Příslušníci těchto kmenů chodí oděni do tradičních červených úborů, ženy s obrovskými zlatými kruhy v uších, na rukou a krku. Muži pak s tradičními hůlkami, kterými zabijí buď vás nebo něco menšího, co pak bez váhání zbaští. Masajové mají také často zmalovanou tvář a červeně zbarvené vlasy. V ušních lalůčcích pak mají díru ve velikosti naší pětikoruny. Z horní části ušního boltce pak trčí do stran na nějakém trnu navléknuté drobné korálky. Celkově budí dojem hubených červeno-černých čertíků s růžky. Masaje jsme však v Nairobi, ani jiných větších městech, neviděli. Možnost je blíže poznat, jsme měli pouze ve vesnicích, případně občas ve vlaku.

Koupili jsme lístky na autobus, který měl odjíždět v sedm hodin. Kdy dojede autobus do cíle, už tak jasné nebylo. Tak tomu je obecně ve všech případech, kdy cestujete autobusem, vlakem, autem nebo čímkoliv jiným. Nikdo totiž nedokáže odhadnout kolik, a jak závažných poruch cestou bude, v jakém stavu budou rozbahněné silnice, kolik času se stráví na hranicích, budou-li všechny mosty na svých místech, atd.

Od autobusu jsme šli na procházku po Nairobi. Koupili jsme několik pohledů, z nichž jsme pár hodlali poslat. Zbývalo jen najít poštu. V přibližně dvoumiliónovém městě měli kupodivu i jeden poštovní úřad. Ten jsme po krátké pátrací akci spolehlivě lokalizovali. Ačkoliv jsme však viděli uvnitř fronty Afričanů, nebylo nám ani trochu jasné, kudy dovnitř. Několikrát jsme obešli páchnoucí blok, ale bezvýsledně. Teprve, když jsme požádali o pomoc staršího černocha, sedícího před poštou a vypadajícího, že k poště nějakým způsobem patří, dozvěděli jsme se, že pošta je již zavřená. Byl skutečně neoblomný. Teprve poté, když jsme mu sehráli Shakespearovo Hamletovské drama „Být či nebýt?“, slitoval se nad námi a dojatý téměř k slzám, nás pustil zadním vchodem. O smrad, kterým jsme byli nuceni projít, by si sice mohli domorodci opírat svá rezavá kola, ale podstatné bylo, že jsme se na poštu vůbec dostali. Podařilo se nám koupit známky a mohli jsme se tedy vrhnout do psaní. Písmo na pohledu, který jsem psal pravou zlomenou rukou, budilo dojem, že jsem to psal na jedoucím nosorožci. Pohledy nám nevzali s tím, že je máme hodit do schránky, která je venku. Tato schránka, kterou jsme posléze našli, rozhodně nevypadala na to, že by se z ní pohledy vůbec mohly dostat, natož správně dojít. Po zkušenostech ze severní Afriky jsem byl zvyklý na to, že poštovní schránky většinou připomínají koš na odpadky, ale protože v Africe žádné odpadkové koše nejsou (tuto funkci zastávají ulice), je jasné, že skutečně jde o poštovní schránku. Pohled ze severní Afriky k nám dorazil za dva a půl měsíce, kdy už nikdy nedoufal v jeho doručení. O to více nás překvapilo, když pohledy, které jsme poslali v sobotu, byly z Nairobi již ve čtvrtek doručeny.

Kromě vyřízení pošty byl před námi další úkol. Pokud nechceme umřít hlady, je nutné někde koupit benzin do vařiče, protože jediné, co jsme vezli k jídlu, byly instantní polévky. Jednak ve studené vodě nejsou nic-moc, a pak vypít zde nepřevařenou vodu je zde nebezpečnější, než prát se s hladovým lvem o kost.

U benzinové pumy jsme se rozhodli, který z patoků si necháme načepovat a pak již jsme mohli sledovat Afričana, který poulil oči na naši láhev k vařiči. Takový „kanystr“ určitě ještě nikdy neviděl. A pak! Jak super asi musíme mít vozidlo, když nám stačí jen litrový „kanystřík“!

Zbývalo vyrazit za město omrknout nosorožce, lvy, žirafy a další havěť. Bylo jasné, že budeme muset sehnat někoho, kdo nás vyveze autem z tohoto obrovského špinavého města. Nebyl problém na pár takovýchto chlapíků narazit. Poměrně rychle jsme se dohodli kam, od kdy – do kdy, čím a pak začalo smlouvání o ceně. Bitka o cenu nebrala ohledy na nic a na nikoho. Na obou stranách bylo znát vyčerpání. Po dvou hodinách jsme jim to přece jen vysvětlili. Afričani sice kroutili svými černými kebulemi, že není možné, abychom vyrazili přes půl světa se tři sta dolary a chtěli tu vidět a procestovat tisíce kilometrů a ještě platit víza (po 50ti USD) do Tanzánie. Jejich přesvědčení, že kdo je bílý, je vždy bohatý, utrpělo těžké zásahy. Z jejich kanceláře v sedmém patře jsme jeli výtahem, do kterého se pohodlně vejdou dvě osoby. Do výtahu jsme nastoupili v pěti, s jedním docela širokým cvalíkem a my s našimi škatulemi na zádech. Než jsme dojeli dolů, zastavil se výtah v pátém patře, kde chtěl nastoupit nějaký domorodec s obrovskou krabicí. Nevím jak, ale nastoupil. Naše těla se tvarově přizpůsobila okolí a dole jsme vypadali, jako kdyby nás přejel parní válec. Podobnou situaci jsme zažili ještě mnohokrát v různých dopravních prostředcích.

Procházka mezi zvěří

Vše bylo domluveno a odpoledne jsme tak mohli strávit za městem mezi potvorami nejrůznějších barev a velikostí. Přesvědčili jsme se o tom, že pštros skutečně běhá rychleji než my a také, že když je metr ode mne, vůbec není jasné, kdo z nás dvou bude oběd pro toho druhého. Dále jsme zjistili, že lvi jsou ve skutečnosti neuvěřitelně líná sebranka a že vás nesežerou, dokud nepřijdete až k němu a nevlezete mu do tlamy. O buvolech a hroších jsme zjistili, že jsou to naprostí flegmatici. Žirafy se rády předváděly a na nosorožce byl docela pěkný pohled, než se rozběhli přímo k nám. Kupodivu jsme se nestali jejich obětí, a tak asi po pěti hodinách jsme naposledy zamávali žirafám a nechali se rychle odvézt zpět do Nairobi, abychom stihli náš noční autobus.

Náš autobus byl expres se vším, co k tomu patří. Byl místenkový, disponoval nadstandardními sedadly a v podstatě nikde nestavěl. Z venku tento autobus vypadal jako závodní tahač pro Rallye Paříž-Dakar. Byl to obrovský nákladní Nisan, předělaný na autobus. Oddělený kokpit pro řidiče zabíral asi čtvrtinu autobusu.

Spolu s naším autobusem vyjížděli na stejnou trasu ještě další dva autobusy stejné společnosti a stejného vzhledu. Naše zavazadla skončila dole v zavazadlovém prostoru. V sedm hodin se setmělo a my odstartovali. Jelo se s otevřenými předními dveřmi, u kterých jsme seděli. Ve dveřích byl zavěšen hrozen Afričanů, kteří střídavě vystupovali a nastupovali. Řidič jel městem přibližně čtyřicítkou, divoce troubil na uskakující chodce, motocyklisty, auta a vše, co mu stálo v cestě, aniž by jedinkrát šlápl na brzdu. Zároveň stále někdo nastupoval, vystupoval nebo byl vystoupen. Původně jsem myslel, že Afričan, který nastoupil, byl zavěšený zvenku na autobus. Nakonec bylo jasné, že v rychlosti, která nebyla malá, se prvních deset minut za jízdy skutečně nastupovalo a vystupovalo. Na apatických tvářích všech kolem se snadno dalo vyčíst, že „tak to tu prostě chodí“. Jakmile jsme ujeli od hlavního města asi čtyřicet kilometrů bylo naprosto jasné, proč ta podoba s tahači Rallye Paříž-Dakar. Obrovské (já myslím skutečně obrovské) díry na silnici by normální evropské vozidlo vyřadilo ze hry po sto metrech. Takto se jen ozývali odpovídající rány, jak kola překonávala díry a celý autobus připomínal trenažér pro jezdce na divoké krávě.

Po několika hodinách borec obsluhující rádio vypnul stále dokola hrající píseň opěvující Tanzánii (něco jako „Moje Jižní Čéééchy, mojééé Moravaaa“ v podání domorodých zpěváků a bubeníků). Místo této úchvatné kazety se nás rozhodl potěšit videem, kterým tento, zvláště na místní poměry, luxusní autobus disponoval. Dalších pár hodin jsme museli vydržet opět dokola hrající kazetu s klipy místního lamače srdcí. Vystoupení tohoto „zlatého slavíka“ a jeho „melody boys & girls“ bylo více než komické. Svíjející se zpěvák se hodně, hodně snažil, aby vypadal skutečně drsně, což bylo o to komičtější. V každém klipu měl jiné sako a vždy si dal velikou práci, aby se s ním „nenápadně“ pochlubil a ukázal ze všech stran. Jeho skupina očividně neměla příliš dobrého choreografa (patrně neměla žádného) a rovněž synchronizace jejich spartakiády budila dojem, že na ulici sebrali koho právě potkali, řekli jim, co mají dělat a postavili je před kameru. O nějakém secvičování nemohla být ani řeč. Prvních deset minut člověk nevychází z údivu, popadá se za břicho, ale koukat na to další tři hodiny je vážně moc.

Krátce před půlnocí jsme zastavili na Keňsko-Tanzánské hranici. Personál autobusu nás vyhnal ven a dav pádil bahnem kamsi do tmy. Nás se chopil jakýsi domorodec a popoháněl nás, abychom z těchto manévrů náhodou nevypadli. Skončili jsme spolu s dalšími cestujícími v jakémsi dřevěném stánku s jídlem a cigaretami. Rozespale jsem mžoural na prodavače, který divoce rozhazoval rukama a se mi snažil cosi vysvětlit. Pochopil jsem, že se keňská měna nesmí vyvážet, a proto je třeba ji právě zde vyměnit za tanzánské šílence (šilinky). Dal jsem mu hrst bankovek a dostal jiné. Můj spící mozek otřesený krkolomnou jízdou nebyl schopen ani počtů typu „sedmnáct bez čtyř je kolik?“, natož abych byl schopen spočítat si kurz, v jakém mi vyměnil peníze. Vzápětí chtěl padesát dolarů. Nejdříve jsem nechápal na co. Pak jsem usoudil, že to nemůže být na nic jiného, než na víza do Tanzánie. To však popřel, a tak jsem mu chtěl oněch padesát dolarů zase vzít. Prodavač se však nedal a zuřivě vysvětloval, že je to nutné, že je to cosi jako kapesné. Řekl jsem mu, že žádné kapesné nepotřebuji a ať mi vrátí moje prachy. Když se nedal odbýt ani nyní, usoudil jsem, že třeba budou chtít tanzánští celníci vidět nějaké kapesné jako povinný obnos, který musím mít při vstupu do země. Neměl jsem sílu se dál hádat, ale moc jasné mi to nebylo. Čím dál tím více mě docházelo, že nám peníze vyměnil v příšerném kurzu a ještě si udělal radost naší padesáti dolarovkou.

Po sadě razítek na keňské straně jsme se ocitli na tanzánské celnici. Nejdříve jsme byli nuceni vyplnit rozsáhlé dotazníky. Teprve poté se začala vyřizovat víza. Zaplatil jsem úředníkovi požadovaný obnos. Pár minut na to koukám na zeď, kde visí papír s informacemi kolik pro jakou zemi stojí vízum do Tanzánie. Úředník nás samozřejmě obral. To ale neměl dělat, protože jsem byl již docela pěkně dopálený z předchozího kšeftu. Vůbec jsem neměl chuť se nechat obírat každých pět minut. Předběhl jsem proto dlouhou frontu a vyrukoval na úředníka s tím, že víza pro naší republiku stojí daleko méně, než po nás chtěl a aby mi koukal vrátit zbytek. Úředník se začal vykrucovat a já zvyšovat hlas. Když mi vysvětloval, že na tom papíru je informace pro Českou republiku a já, že jsem z Československa vytočil mě tak, že Afričani stojící ve frontě koukali s otevřenými pusami a Martin narychlo mapoval, kudy budeme utíkat, až po nás začnou „v sebeobraně“ střílet. Úředník však začínal cítit, že se mu to tu nějak vymyká a nervózně pokukoval co na to domorodci ve frontě. Po chvíli pochopil, že když mám v pase Czech Republic a na papíru je také Czech Republic, nebudou mu triky s názvem Czechoslovakia nic platné. Nakonec odešel, že se musí poradit se šéfem. Po třiceti minutách se oba vrátili a otráveně mi vrátili naše penízky. Afričanům ve frontě jsme našim vítězstvím nad místní zkorumpovanou byrokracií očividně udělali obrovskou radost a začali k nám chovat patřičnou úctu.

Další sada razítek byla na místě, víza byla vyřízená a my opět čekali. Tentokrát na celní prohlídku. Dlouho se nic nedělo. Nakonec přišla dvojice celník-celnice a začali. Jejich metoda byla úžasná. Zavazadla, která jsme si přinesli z autobusu a dali je k celní prohlídce (mohli jsme je v klidu nechat venku) otevřeli prohrábli a udělali na nich bílou křídou křížek. Po této kontrole jsme však museli dál dlouho čekat a ani nevím přesně na co. V Africe se pořád na něco čeká a nikdo tady nikam nespěchá. Šel jsem obhlédnout místní WC. Nezklamalo. Pak začalo pršet. Na zemi byla vidět přesná hranice mezi tím kde prší a kde ne. Hranice se k nám pomalu blížila a zatlačila nás pod střechu.

Tam jsme si sedli na zem poblíž dvou bílých holek, kterým mohlo být něco málo přes dvacet. Zahlédli jsme je již v Nairobi, když nastupovaly do jednoho z autobusů, který jel s námi. Zanedlouho jsem si pochutnával na jejich sušenkách a ony na Plzeňském. Dověděli jsme se, že jsou z Irska, cestují sami z Keni přes Tanzánii až zcela na jih do Kapského Města v Jihoafrické republice, odtud na Nový Zéland, Austrálie, Indonésie, asi Indie a domů. Zeptal jsem se, jen tak mimochodem, kdy se vlastně hodlají vrátit domů. Dostalo se mi lapidární odpovědi, že přibližně po roce, po roce a půl. Podle toho, jak to vyjde. Všechny lety mají dopředu koupené s možností měnit termíny letů. Celkově daly za letenky pouze okolo padesáti-šedesáti tisíc (v přepočtu na koruny). Nějaké peníze si hodlaly vydělat v Jihoafrické republice a zejména v Austrálii. No. A pak, že my jsme blázni.

Tanzánie

Naše vykecávání skončilo v okamžiku, kdy se ozval pokyn k odjezdu. Pádili jsme si to noční Tanzánií. Konečně jsme se dostávali do oblastí ohnisek spavé nemoci, kde kraluje moucha tse-tse. My jsme sice jen projeli okolo vojáka, stojícího v dešti u silnice se stařičkým samopalem, mnoho kilometrů od civilizace. Takovéto hlídky však údajně řidiče zastavují a zjišťují, zda si sebou v autě, či autobuse nevezete mouchu tse-tse. Vypadá to sice komicky, ale je logické, že úřady nemají vůbec žádný zájem na tom, aby z ohnisek výskytu spavé nemoci, jste nic netušící, ve svém autě odvezli mouchu tse-tse o sto kilometrů vedle a úředníci si pak mohli zapíchnout do mapy další červený praporek. Na chvíli jsme zastavili v Aruše, několik lidí vystoupilo a ve čtyři hodiny ráno jsme jako jediní vystoupili v Moši. Toto městečko se nalézá asi padesát kilometrů jižně od Kilimanžára. Což přibližně představuje vzdálenost, kterou tak jako tak musíte ujít pěšky, pokud chcete až ke Kilimanžáru. Vrcholové ambice na tuto, jinak krásnou pětitisícovku, jsme si nedělali, protože jsme na to neměli vybavení, čas ani peníze. Za poplatek do národního parku, který je v těsném okolí Kilimanžára dáte sto dolarů na osobu a den. Pokud chcete na vrchol je to výlet na minimálně šest dní. Takže počítejte 600 dolarů pouze za poplatek. Pokud jste zhýčkaný a chcete průvodce a nosiče, zaplatíte si je zvlášť a nejsou levní. Nám stačilo vychutnat si pár dní v nádherné přírodě okolo této posvátné hory.

Nyní byly čtyři ráno, tma a my stáli „prý“ v Moši. Vytáhli jsme čelovky (baterka na čelo, kterou používají horolezci, aby měli volné ruce), mapu, buzolu a určili v noční Moši azimut. Úhel pochodu „směr sever“ měl zajistit, že po asi patnácti kilometrech skončí blátocesta a dál už nic. Bylo to nejvíce jak jsme se chtěli a mohli přiblížit ke Kilimanžáru. S jedním zoufalcem, kterého jsme potkali jsme ještě ve svahilštině konzultovali směr, ale vypadalo to, že to tu zná ještě méně než my.

Po čase jsme vyšli z města a začala blátocesta. Vypadalo to, že jsme se z města vymotali správně, neboť cesta si to mířila přímo na sever.

Žízeň. Jazyk se nám lepí na patro. Ačkoliv je ještě tma je hrozné dusno a my jsme naposledy jedli a pili v letadle. Na každém kroku reklama na Coca-Colu. Není to naším zvykem, ale už bychom si ji také koupili. Kdyby bylo kde. Je brzy a chatrče, nabízející občerstvení, jsou ještě zavřené. Hlad. Pětadvacetikilové krosny jsou čím dál tím těžší. Nohy se nám pletou a žízeň nás postupně přivádí k šílenství. V tom dusnu z nás leje, jako kdybychom jezdili v sauně na rotopedu. Když už konečně začíná svítat a se svítáním přicházet naděje, že se chatrče s Coca-Colou otevřou opouštíme civilizaci a jediné, co z naší blátocesty vidíme, jsou pole a stromy. Jdeme již jen proto, že jde „ten druhý“. Konečně padá rozhodnutí uvařit čaj a polívčičku. Jo, ale kde? Za pochodu se rozhlížíme a uvažujeme. Někam si musíme položit krosny, sednout si a tak. Do bláta na cestě? Do bláta vedle cesty? Do bláta mezi stromy anebo do bláta na poli? Nakonec si vybíráme bláto vedle cesty. Krosny jsou sice špinavé, právě tak jako my, ale přesto nemáme to srdce je položit do toho červeného bláta. Ze dvou horolezeckých rep-šňůr (3-8mm tlustý provázek, který unese víc než si myslíte) děláme dvě smyčky okolo kmene stromu a zavěšujeme do nich krosny. Nádhera. Neválí se v blátě a přesto máme skvělý přístup k našim věcem. Rozkládáme a zapalujeme vařič. Zakrátko již nedočkavě usrkáváme vařící čaj a posléze polívku.

Baštím polívčičku, když tu náhle – co to vidí oči mé nevyspalé? Ha! Domorodec jakýsi postarší, plazí si to po blátocestě. Inu neváhám ni okamžik, vytahuji mapu, svahilsky zdravím a v angličtině se ptám na cestu. Dle mého pozdravu domorodec usoudil, že se možná i domluvíme, ale protože je jeden z mála, kteří neumí anglicky je jasné, že tady zabere jen čistokrevná svahilština.

Musím říci, že má svahilština asi nebyla až tak bez chyby, ale během celého toho desetiminutového rozhovoru ve svahilštině jsme si kupodivu celkem rozuměli. Říkal, že na Kilimanžáro se chodí jinudy. Vysvětlil jsem mu, že to víme, ale že nechceme nahoru. Pouze se chceme dostat co nejblíže ke Kilimanžáru, abychom ho mohli vidět. Také poznamenal, že není zrovna příliš dobrá viditelnost. A že mraky, za kterými je Kilimanžáro schované, by mohli „snad“ ustoupit odpoledne. Ohledně cesty stále koukal do mapy a jezdil prstem sem a tam. Teprve později mi došlo, že on, právě tak jako mnoho dalších, evidentně vidělo mapu prvně v životě a pravděpodobně neuměli ani číst. Ve snaze zastřít tuto skutečnost, nás pak bodnutím prstu „kamsi“ do mapy, neváhali „výborně“ nasměrovat. Zvykli jsme si, že drtivá většina informací od domorodců je zaručeně zcela chybná. Je to patrně tím, že doufají, že za „dobrou“ radu mohou dostat dobře zaplaceno, a tak nechtějí přiznat, že neví. Místo toho vám nabulíkují cokoliv je napadne. Domorodec se nakonec odplazil dál, schovaný pod obrovským banánovým listem, který ho měl chránit před drobným deštěm místo deštníku.

Domorodec s "banáno-deštníkem"

Pomalu jsme dojídali, když kolem procházel další domorodec. Ukázalo se, že se jedná o luteránského kněze, který jde sloužit nedělní mši do nedalekého kostela. Nedokázal vůbec pochopit, jak jsme se sem mohli dostat pěšky, že nevíme, kde budeme spát a nedělá nám to starosti a v neposlední řadě, že nemáme deštník. Nakonec rozhodl, že by to takto nešlo a že nám bude muset pomoci. Domlouváme se, že jeho pomocí nepohrdneme a žádáme ho, aby na nás chvilinku počkal.

Narychlo balíme a za pět minut již kráčíme s „bišopem“ (jinak už mu s Martinem neřekneme) dál po naší blátocestě. Bišop je tak trochu začátečník. Zdali má ke kostelu uhnout z blátocesty kamsi mezi banánovníky zde, nebo o sto metrů dál, si není vůbec jistý.

Je hrozné dusno a obrovská vlhkost vzduchu. Nedá se říci, že by pršelo. Přesto na nás není jediná nitka suchá. Vše kolem nás je mokré právě tak, jako my. Blátocesta, tráva, kukuřice, banánovníky, vše vypadá stejně mokře, zabláceně a odpudivě jako my. Jediné co vypadá čistě a suše je nažehlený Bišop. O to více nás překvapí, když se k jakémusi starému, polorozpadlému stavení začne prodírat vysokou mokrou trávou. Při každém kroku se noha zaboří hluboko do měkkého travnatého bahýnka, po kotníky se zaleje vytlačenou vodou, aby se vzápětí ozvalo hlasité „mlask“, jakmile se noha opět zvedne.

Zakrátko zjišťujeme, že pokud jsme si mysleli, že nemůžeme být více mokří, stačí se podívat na naše promočené, bahnem obalené nožičky a každému musí být zcela jasné, jak naivně jsme se mýlili. Zlatá blátocesta! Po chvíli je ono staré polorozpadlé stavení konečně před námi, abychom zjistili, že je to „kostel“. Vcházíme do místnosti bez oken, o velikosti asi pět krát pět metrů. Uvnitř je zcela prázdno, až na několik starých rozlámaných lavic. Veliké mapy od vlhkosti a plísně na jinak prázdných stěnách nám brání rozeznat, jaká byla barva stěn v době, kdy se to ještě dalo poznat. Prošli jsme touto místností do jakési větší chodbičky, kde jsme si sedli k dřevěnému stolku. Bišop nás seznámil s manželským párem, který se staral o tuto a přilehlé budovy (pokud to tak mohu nazvat). Netrvalo dlouho a žena nám přinesla jakési mastné placičky a kávu. Byla slabá, sladká a výrazně mastná. První zatěžkávací zkouška našeho trávicího ústrojí a celého organismu vůbec.

S Bišopem jsme si zatím dlouze povídali o našich plánech, o naší zemi i Tanzánii. Dověděli jsme se, že se Bišop jmenuje Robin, ale pro sebe už jsme mu jinak, než Bišop neřekli. Ačkoliv vypadal na pětatřicet, prozradil, že je mu teprve dvacet čtyři let. Když jsme dojedli a dopili, Bišop přenesl stolek do vstupní místnosti, přikryl ho bílým ubrusem a vytvořil tak cosi jako improvizovaný oltář. Chtěli jsme vyčkat venku. Bišop však považoval za naprosto vyloučené, abychom minuli jeho nedělní mši. Posadili jsme se tedy nenápadně do zadní řady a sledovali, jak se začínají houfovat domorodí věřící. Následoval asi hodinový obřad, během kterého jsme několikrát (ne neprávem) měli pocit, že jsme vítanou atrakcí. Bišop vysvětloval věřícím odkud jsme, co tu děláme. Ti v tichém úžasu mlčky naslouchali až do chvíle, kdy nám Bišop požehnal a pomodlil se za naši bezpečnou cestu. Na to všichni přítomní propukli v jásot a vehementně se k Bišopovi přidávali. Přechod z tichého mumlání Bišopa v hlasitý jásot věřících probudil Martina, kterého zmohla několikadenní únava a absence spánku, a který nyní koukal na dění kolem, jako čerstvě vykopnutý krtek.

Závěrem jsme museli ustoupit tlaku věřících i Bišopa a byli nuceni se nechat Bišopem vyfotit, společně se všemi ostatními a slíbit Bišopovi, že fotografie určitě pošleme. A to jsme ještě zdaleka netušili, jak velké zalíbení v našem foťáku a fotografování vůbec Bišop najde. Za těch pár dní, co jsme s ním byli, nevynechal snad jedinou příležitost, abychom mohli vyfotit jeho nebo on nás. Zvláště pokud jsme procházeli městem, či nějakými frekventovanějšími místy, vždy čistý a nažehlený Bišop hrdě nesl náš foťák a jeho deštník, zatímco my jsme se mokří a špinaví prohýbali pod pětadvacetikilovými krosnami.

Protože se počasí nelepšilo, rozhodli jsme se zde několik dní zůstat a doufat, že nejvyšší horu Afriky, doposud schovanou v mracích, nakonec přece jen uvidíme. Představa, že bychom neviděli Kilimanžáro, když jsme od něho vzdáleni pár kilometrů, se nám ani trochu nelíbila. Přijali jsme tedy Bišopovu nabídku, že se zde o nás postará. A to nejen jako průvodce a společník, ale že zařídí i nocleh. Vše zdarma a rád.

Potáceli jsme se dolů po blátocestě zpět do Moši a Bišop nám vysvětloval, komu všemu nás musí bezpodmínečně ukázat. Výsledkem byl patnáctikilometrový pochod do Moši, abychom v Moši absolvovali dalších, přibližně deset kilometrů křížem krážem a navštívili všechny Bišopovo známé, příbuzné, věřící a představené. Pokaždé, když jsme se někam dotrmáceli, to vypadalo přibližně stejně. Bišop nadmutý pýchou, že patříme právě k němu, šťastně a hrdě vysvětloval, odkud jsme, co tu děláme a že právě ON se zde v Moši o nás stará. A my? My špinaví, mokří, žízniví, hladoví, ospalí a vyčerpaní s krosnami, co snad vážili každou minutu o kilo více, jsme byli rádi, že si můžeme krosny na minutku sundat a dokonce se občas i posadit.

Společné foto s Bišopem a jeho manželkou (tu nechá moknout dareba)

Poté, co se s námi všem pochlubil, jsme se vydali na místní autobusové nádraží. Nechtěli jsme riskovat, že někde uvázneme, a tak místo do Tangy (tanzánské město u Indického oceánu, asi sedmdesát kilometrů jižně od Keňi), jsme hodlali odfrčet přímo do Mombasy (po hlavním městě Nairobi druhé největší město v Keňi u Indického oceánu, asi padesát kilometrů severně od Tanzánie).

Cestou na nádraží začalo opět lehce pršet. S Martinem jsme déšť uvítali jako příjemné osvěžení v dusné sauně a nastavili zpocené tváře, aby na ně mohli dopadat jemné, nádherně chladivé kapky deště. Zato Bišop okamžitě tasil svůj deštník a nemohl pochopit, že by se nám déšť mohl líbit. Deštík nám skutečně dělal obrovskou radost. Ale až od okamžiku kdy začalo pršet natolik, že jsme měli pocit, že procházíme přímo pod vodopádem. Navíc to začínalo vypadat, že vodopád vydrží o něco déle než my a zejména než-li moje sádra, která se na mé bolavé ruce začínala rychle měnit v měkkou bačkoru.

Autobusové nádraží v Moši bylo velikostí srovnatelné s menším fotbalovým hřištěm. V hlubokém řídkém bahně mezi loužemi stáli autobusy. Na první pohled bylo jasné, že svá nejlepší léta mají dávno za sebou. Kromě autobusů zde byli také maličké dodávky. Ty sice za normálních okolností jsou schopny pojmout přibližně šest lidí, ale tady v Africe to chodí jinak. V osobním autě jezdí okolo osmi lidí (asi jako u nás v dodávkách), v dodávkách okolo dvaceti lidí (asi jako u nás v průměrně zaplněném autobuse), do místního autobusu se vejde počet lidí, za který by se nemusel stydět náš vlak o pěti vagónech. A vlak v Keňi? To lze skutečně jen stěží popsat.

Protože stále pršelo, byli všichni domorodci natlačeni pod střechy, stromy a vším ostatním, co je alespoň trochu chránilo před silným deštěm. Nádraží se začalo rychle měnit v solidní bazén a Bišop nás nasměroval do nějakého stánku, abychom se schovali před deštěm i my. Ve stánku, velikostí srovnatelném s naší normální trafikou, již stálo namačkáno sedm lidí. Nevěřil jsem, že bychom se tam měli další tři vejít. Nakonec nás tam natlačili i s krosnami. Nevěděl jsem, zda mám dávat pozor na to, aby nám něco z našich věcí nechali nebo zda mám uhýbat mojí zlomenou rukou tak, abych je pak nemusel bolestí všechny umlátit. Protože jsem však v té tlačenici nemohl pohnout ani malíčkem u nohy a ostatní na tom nebyli o nic lépe, byl jsem jakéhokoliv rozhodování ušetřen.

Na zdejších autobusových nádražích nemají s jízdním řádem problémy prostě proto, že zde žádné jízdní řády neexistují. Chcete někam cestovat autobusem a nevíte odkud a v kolik hodin váš autobus jede? Snadná pomoc! Řešení je jednoduché! Od paní, prodávající na nádraží sušenky, se dozvíte, že autobus do Mombasy jezdí každé sudé úterý. Chlápek, brousící opodál nože, vám prozradí, že váš autobus určitě jede každý čtvrtek mezi šestou a devátou hodinou ranní. Prodavač novin je přesvědčen, že do Mombasy nejezdí vůbec nic a je ochoten na to dát svůj krk. U zaměstnance nádraží se po deseti minutách vzájemného vysvětlování nakonec dovtípíte, že vůbec netuší, že nějaká Mombasa existuje, kde je, natož co a kdy tam jede. No a nakonec přijde Bišop, aby vám řekl, že se nemusíme strachovat a zítra ráno můžeme odjet autobusem přímo do Mombasy, asi za čtyři dolary na osobu.

S touto informací jsme se vydali na pochod (opět přes celé město – jak jinak?) na místo, kde jsme měli spát. Za dnešní den jsme měli v nohách jistě přes čtyřicet kilometrů (stále s těžkými škatulemi na zádech). Proto, když jsme se blížili k jakémukoliv domku či chatrči, vždy jsme doufali, že tady to už jistě bude. Tak ne. Tato chatrč také ne, tady opět nic. Hmmmm... Šlapeme mlčky dál, nemaje již sílu si povídat. Konečně u jednoho domku zastavujeme (všechny byli v podstatě stejné – přízemní domek s malou zahradou a rezavým plechovým plotem). Oddychli jsme si.

„CO ?!? Cože !?! Že to není on? Že se Bišop jenom spletl a neví přesně, kde náš domek vlastně je? Ne, ne, ne,.....!!! To není možné! To nemůže být pravda!“

Byla! Těžko jsme se loučili s představou, že naše utrpení skončilo, ale co se dalo dělat. Naše téměř bezvládná těla se tedy pomalu a bolestně dala opět do pohybu. Cestou jsme měli možnost vidět cosi jako letní kino. Na travnatém plácku sedělo asi padesát Afričanů a sledovali promítání tanzánské televize. Po dalších dvou kilometrech, které nám připadali nekonečné, jsme se přece jen dotrmáceli k tomu správnému domku. V nevelkém domku byly čtyři Afričanky, z nichž jen jedna uměla anglicky. Zbylé tři buď anglicky neuměli anebo se s námi moc bavit nechtěli. Dále tam byl asi třicetiletý černoch, který se představil jako Solomon a přibližně patnáctiletý kluk, jménem Riwa.

Než jsme si stačili rozvěsit mokré oblečení, vybalit věci na spaní a jídlo byla tma. Většina lidí si myslí, že tady v rovníkové Africe se stmívá pozdě a slunce vychází brzy. Pravda je však taková, že nezávisle na ročním období vychází slunce kolem sedmé a kolem sedmé také zapadá. Navíc východ či západ slunce je na naše poměry neobvykle rychlý. V jeden okamžik je světlo jako v pravé poledne a za deset minut si už bez baterky noviny nepřečtete. My jsme mezitím rozmýšleli co dál a nakonec se rozhodli, že když jsme Kilimanžáro neviděli dnes, zůstaneme do zítřka. Bišop souhlasil a nabídl, že nám pomůže přesunout se ráno z Moši asi pětadvacet kilometrů východně, odkud je údajně Kilimanžáro vidět nejlépe. Měli bychom se dopravit prostřednictvím autobusu nebo dodávek ke Kibo hotelu. Obvyklá cesta na vrchol Kilimanžára začíná právě z tohoto hotelu. Hotel je východně od Kilimanžára a představuje víceméně poslední místo, kam až se můžete dostat autem. Dalších téměř padesát kilometrů ke Kilimanžáru musíte pelášit pěšky.

Brzy jsme se omluvili a šli si uvařit banánovou kaši. V našem pokoji, tak jako v každé pořádné africké domácnosti, bylo nespočet druhů živočichů (nás nepočítám). Od obrovských švábů počínaje, přes drobné broučky, moskyty a jiný drobný i větší létající hmyz, až po dvojici ještěrek pobíhajících po stěnách. K pokoji patřil i záchod, jehož dveře byli rozbité a nebylo možné je zavřít. Pocit, že spíte na špinavém veřejném záchodě sice nepatří mezi nejpříjemnější, ale konec konců s tímto pocitem uléháte v Africe naprosto všude.

Ráno po snídani jsme rozmýšleli co si na dnešní výlet vezmeme s sebou. Protože jsme se měli vracet večer zpět, nemuseli jsme si brát krosny. Připravili jsme si věci, které jsme si chtěli vzít (nějaké oblečení, vařič, jídlo, foťáky). Nakonec z toho byli dvě nacpané tašky. Vykročili jsme s Bišopem a Riwou do centra Moši a před námi byl jako první úkol výměna dolarů za tanzánské šílence. Jen co jsme ušli první kilometr, nadávali jsme sami sobě, že jsme věci s sebou nedali do jedné, předem vyprázdněné, krosny. Takto jsme se zase jako soumaři vláčeli oba dva s těžkými igelitkami, jejichž ucha se nám zařezávala do rukou a navíc to vypadalo, že každou chvíli se ucho utrhne a my budeme nuceni nést veškeré věci v náručí.

Prošli jsme okolo bahenního autobusového nádraží, které přebralo roli náměstí a každý kdo něco znamenal nebo chtěl znamenat se motal právě zde. Když jsme vyměnili peníze, které jsme potřebovali na místní dopravu, navštívili jsme místní krámek se soškami, šperkami a různým haraburdím, kobercemi počínaje a masajskými oštěpy konče. Vyhlédli jsme si dvojici sošek představující místní krasavice v pracovním procesu. Nechtělo se nám však smlouvat a hodinu či dvě se handrkovat s prodavačem o cenu. Je to sice velice zábavné, ale neměli jsme na to čas a navíc jsme nechtěli smlouvat v přítomnosti Bišopa. Z ebenového dřeva vyřezávané, asi patnáct centimetrů vysoké sošky, byli však příliš krásné na to, abychom odešli bez nich. Smířili jsme se tedy s tím, že za ně zaplatíme, ať stojí co stojí, pokud na ně vůbec budeme mít. Stáli každá asi 1 500 tanzánských šilinků, což je přibližně v přepočtu horentních padesát korun. No co, asi by se dali usmlouvat minimálně na polovic. Když jsme ovšem uvážili, že obdobné sošky se u nás prodávají za osm stovek, došli jsme k závěru, že budeme spát dobře i bez slevy.

Bišop vypadal, že je snad v Africe první den. Nejen, že se od začátku tvářil, že jsou v Africe pevný ceny. Nyní se navíc tvářil naprosto nechápavě, když jsme chtěli platit v dolarech, aby nám zbyla místní měna na dopravu. Dolar tady sice platí naprosto stejně (spíše o něco více) jako místní měna, můžete rovněž velice pohodlně platit jídlem, foťákem, botami, špinavým tričkem. Ale nevadí. Uděláme Bišopovi radost a spořádaně zaplatíme v místní měně.

Zatímco Bišop se dosadil do role zkušeného průvodce, Riwu pasoval na nosiče. Riwa si pak nedal vysvětlit, že mám zlomenou pouze jednu ruku, a že mi tedy zbývá ještě jedna ruka, se kterou naší přeplněnou igelitku mohu klidně nést. Nakonec jsem to uhrál alespoň na kompromis - já jedno ucho, Riwa druhé. Tento kompromis se však záhy ukázal jako nepříliš šťastný. Uši nemohly vydržet zvýšený nápor vyplývající z výše popsaného způsobu nesení. V okamžiku, kdy začalo jedno ucho upadávat, jsem vzal tašku sám - do náručí. Bišop rozhodl, že je naprosto bezpodmínečně nutné, pořídit tašku novou - tanzánskou.

Došli jsme k autobusovému nádraží a nedaleko něj si sedli na nějakou krabici. Mezitím, co Bišop sháněl novou igelitku, sledovali jsme s Martinem hemžení kolem. Pozorovali jsme auta, která se za neustálého troubení proplétala davem, spěchající postavičky tlačící jakési vozíky i prodavače, kteří svůj krámek nosí na krku v podobě veliké desky, na níž mají zavěšené hodinky, spony do vlasů, náramky a tisíce dalších nesmyslů. Riwa se opodál baví s čističem bot. Vychutnáváme pohodu a klid a z plných plic dýcháme Afriku.

Když jsme přendali věci do nové igelitky, se kterou se Bišop přiřítil, vydali jsme se najít autobus, který by nás odvezl do vesnice Marango. Odtud pak musíme kousek pěšky ke Kibo hotelu a pak pěšky dál tropickým pralesem směrem k bájné hoře Kilimanžáro, která se před nám stále schovávala v mracích. Autobusy ani dodávky neměli nikde napsáno kam vlastně jedou (snad si doufám nemyslíte, že by tam bylo něco jako nástupiště?). Pokud jste hledali nějaký autobus, museli jste se někoho doptat, zda tam vůbec něco jezdí, kdy, a pokud za chvíli odjíždí, tak kde právě nyní stojí. To vám samozřejmě neřekne jedna osoba. Musíte se zeptat tak dvaceti lidí, pak dát dohromady, co kdo věděl a snažit se odhadnout, kdo v čem měl pravdu. Jinak to také fungovalo tak, že z určitého místa na nádraží se vyřítí nějaký vrak, razí si cestu blátem, lidé uskakují, autobus troubí a výběrčí peněz je vyvěšen z autobusu v otevřených dveřích a řve na celé nádraží „ARUŠAAA, ARUŠAAA, ....“. A mezi tím co se autobus probíjí ven z města a výběrčí neustále vykřikuje jméno města nebo vesnice do které jedou, neustále dobíhají již dávno přecpaný autobus další a další lidi, aby ho učinili ještě přecpanější. Pravidlo, které v Africe platí je jednoduché. Žádné vozidlo není nikdy přecpané, pokud ještě venku zbývá někdo, kdo je ochoten zaplatit.

Bišopovi se podařilo předem odhalit, která z omlácených dodávek jede do vesnice Himo, kde bychom měli přesednout do jiné omlácené dodávky, která už jede až do Maranga. Skutečně se nám povedlo podle plánu dorazit až do Maranga. Cestu popisovat nebudu, neboť kdo nezažil těžko pochopí.

Došli jsme pěšky ke Kibo hotelu a odtud pro změnu pěšky dál, po klasické blátocestě. Byla to jedna z nekrásnějších oblastí, které jsme tady měli možnost poznat. Blátocesta se vinula jako had do kopců nádhernou obrovskou botanickou zahradou. Doufali jsme, že dojem botanické zahrady nebude nečekaně nahrazen dojmem zahrady zoologické. V rozlehlých přehledných pláních, které jsme navštívili před Kilimanžárem, přece jen má člověk sice klamný, ale přesto uklidňující pocit, že všechny veliké kočičky, nosorožce a buvoly vidí včas na to, aby jim šel z cesty. Zde v tropickém pralese jsme si nemohli být jisti, co číhá za prvním stromem. Procházeli jsme pohádkovým lesem z citrónovníků, grepů, papáji, avokáda a přirozeně nesmím zapomenout na banánovníky, které zde byli asi takovou výjimkou, jako v našich lesích smrk. Viděli jsme divoce tekoucí říčky, ne nepodobné šumavské Vydře, nádherné vodopády, domorodé vesničany, také volně rostoucí květiny, které mají u nás větší cenu než-li koza, jež si na jejich listech právě pochutnávala.

Došli jsme několik Afričanek, které si ze své hlavy udělali elegantní zavazadlový prostor tak, jak zde bylo ostatně zvykem. Jedna z nich nesla na hlavě sadu jakýchsi bambusových tyčí. Zahlédl jsem Bišopa jak se s touto krasavicí na něčem domlouvá, po té vytahuje minci (vzhledem k tomu, že tisíci šilinková bankovka má cenu asi čtyřiceti korun jistě si sami uděláte představu o hodnotě zdejších mincí). Za tuto minci vyfasoval Bišop jednu z dvoumetrových tyčí a vesele si s ní vykračoval coby s holí.

„No Robine“, říkám Bišopovi „teď jsi skutečně opravdový cestovatel“.

Bišop se jen nepatrně usmál a rozpůlil hůl na dvě. Tu o něco menší část dal Riwovi. Než jsem stačil poznamenat, že teď už tu hůl bude mít docela nepříjemně krátkou, vzal Bišop s Riwou hůl a bez sebemenšího zaváhání se do ní s chutí zakousli. Protřeli jsme si s Martinem oči. Nevěděli jsme, zda špatně vidíme nebo zda ti dva mají skutečně takový hlad, že musí ohlodávat nějaké větve. Než se nám naše vytřeštěná očička stačila opět vrátit do očních jamek, odlomil Bišop půlmetrový kus tyče a podal nám ho s tím, abychom to také ochutnali. Tak jsme se na sebe s Martinem beze slov podívali, pokrčili rameny a zakousli se do nabízeného dřeva. Houby bambus! Cukrová třtina to je! S cukrem, co chutná báječně dlouho! Tanzánská pochoutka s neuvěřitelným množstvím sladké šťávy nás výborně osvěžila a posilnila. Co naplat! Chtělo by to mít daleko větší botanické znalosti, aby člověk věděl, co si může cestou utrhnout, ulomit, vytrhnout, vyhrabat a spapat. Na domorodcích to lze jasně pozorovat. Oni nechodí nakupovat. Prostě udělají pár kroků stranou, něco si utrhnou a mají oběd. Zatímco já s Martinem jsme rádi, když situaci zvládneme alespoň natolik, abychom jako potrava neskončili naopak my.

Po relativně suché blátocestě jsme si to šlapali již hezky dlouho, když tu náhle a naprosto nečekaně vyřítil se ze zatáčky bílý pickup. Já s Martinem sice máme v ten okamžik jediný cíl - včas uskočit, ale Bišop má cíle daleko odvážnější. Zastavuje auto. V kabině je plno, korba je v podstatě prázdná, až na několik málo dlouhých prken, které jsou pouze veprostřed. Jedním koncem se opírají o zadní sajtnu a druhým leželi na střeše, takže i pod prkny se dalo hovořit o jakémsi prostoru. To jsem však vůbec nepočítal s tím, jak řidič pojede.

Nastupování probíhalo velice rychle. Naházeli jsme na korbu zavazadla a za nimi se na korbu všichni vyšvihli a rychle usadili. Všichni, až na mně. Já se zlomenou rukou jsem byl o něco málo pomalejší, a tak v okamžiku, kdy větší část těla byla ještě stále mimo auto, jel již řidič po nerovné cestě, ne právě přiměřenou rychlostí. Když bylo konečně jasné, že auto předčasně neopustím a mé téměř bezvládné tělo dopadlo na plechovou korbu, pokusil jsem se jet jinak než obličejem přitisknutým k plechové podlaze. V další vteřině mě profackovala prkna a vzápětí už mi bylo jasné, že na tuto jízdu jen tak nezapomenu. Po vodou vymleté blátocestě, která připomínala drážďanské ulice den po bombardování, jsme to upalovali, jako bychom jeli po dálnici. Seděl jsem na korbě, nechával se fackovat prkny, na nerovné blátocestě mě to vyhazovalo do vzduchu, že jsem měl co dělat, abych neskončil mimo auto. Lítal jsem nahoru, dolů, doprava, doleva, snažil se ochránit zlomenou ruku. Představte si, že by vás někdo zavřel do plechové krabice, spolu s vámi tam naházel pár dřevěných špalků a dál již postupoval dle návodu - před použitím zatřepat. Takto jsem se přibližně cítil já, s tím rozdílem, že třepání mohlo být kdykoliv ukončeno elegantním obloukem, kterým bych opustil vozidlo a mohl si to, v nemalé rychlosti na férovku, rozdat s nějakým exotickým stromem.

Okolo nás se míhala nádherná krajina. Z posledních sil jsem zoufale hulákal na Martina, aby fotil, ale když jsem se při další díře v letu natočil, viděl jsem, že má naprosto stejné problémy, jako já. Ďábelskou jízdu jsme nakonec přežili, i když to Martina stálo sluneční brýle, které se bez rozloučení rozhodli opustit při jednom z nárazů Martinovo hlavu. My jsme byli relativně v pořádku, odmyslím-li si těžký psychický šok a jak by řekl odborník - hematomy po celém těle. Bišop i Riwa, pro které je taková to jízda všedním zážitkem, se samozřejmě tvářili naprosto normálně. Řidič nám ušetřil asi pět kilometrů chůze. Od místa, kde nás vysadil, jsme však museli stejně pokračovat pěšky.

Minuli jsme místního brusiče nožů, který měl svůj bicykl upravený tak, aby ho kdekoliv mohl postavit na stojánek, zadní kolo spojit řemenem s bruskou na nosiči a pak mohl vesele trénovat na Tour de France a ještě si přivydělat.

Došli jsme na jakýsi palouk, který zřejmě sloužil jako fotbalové hřiště. V jeho blízkosti bylo mezi banánovníky poschováváno několik chatrčí a škola. Bylo jasné, že ani dnes nám opar nedovolí Kilimanžáro vidět, ale možnost vidět tento nádherný kraj bylo snad ještě cennější. Chvíli jsme jen tak seděli na palouku a vychutnávali nádhernou krajinu kolem. Sledovali okolochodící vesničany a začínali si naplno uvědomovat, že jsme sedm tisíc kilometrů od domova, že sedíme na palouku, který je na jižní polokouli a že svět kolem nás je zcela jiný než ten, na který jsme zvyklí. Najednou jsme chtěli být něco víc než pouhý návštěvník. Chtěli jsme být nedílnou součástí rychle tepajícího afrického světa. A tak jsme leželi v trávě, pozorovali domorodce a tiše přemýšleli, jaké by to asi bylo, být jedním z nich.

V kuchyni

Bišop, který nevynechal žádnou příležitost se s námi komukoliv pochlubit, se mezi tím dal dohromady s majitelem poblíž stojící chatrče. Ačkoliv majitel neuměl anglicky, nemuseli jsme se tentokrát namáhat se swahilštinou a Bišop vše automaticky překládal. Majitelem byl starý, menší, zubožený stařík, poloslepý, s divnýma očima. Seděl pod malým přístřeškem se střechou z banánového listí. Jak mi sám řekl, takováto střecha vydrží minimálně půl roku a poté se jednoduše vymění staré banánové listy za nové. Levně, rychle, snadno. Pod přístřeškem doutnal oheň, u kterého ležel kožený měch. Stařík se chopil většího tvrdého dřevěného špalku a začal z něj dělat nádherné misky, jakých se kolem několik válelo. Mlčky jsem obdivoval jeho neuvěřitelnou šikovnost. Vše, co potřeboval k tomu, aby z kusu dřeva vznikla krásná vyřezávaná miska, byla stará rezavá mačeta, jakési dláto podobné spíše vyřazené motyce, oheň, na finální opálení misky a jeden, dva dny práce. Koupili jsme od něho čtyři nelepší misky a vydali se pomalu na cestu zpět.

Odcházeli jsme spolu s asi 30-ti až 40-ti letým vysokým chlápkem, který byl také u chatrče a který se nás stále na něco vyptával a naopak my, se stále ptali na něco jeho. Ten také řekl, že zpátky můžeme jít jinudy a že nám ukáže jeho dům. Při odchodu se na mě Martin divně podíval a já teprve nyní zjistil, že mám modro-červeno-žluto-hnědo-zelené nohy. Při loučení jsem si dal zánovní tanzánskou igelitku mezi lýtka, abych mohl staříkovi podat ruce a taška se neválela v červeném blátě. Modrá igelitka se mi však za tuto službu odvděčila tím, že slony, žirafy a zelené stromy i s modrou barvou pozadí, překopírovala na moje nohy. Nyní jsem už skutečně začínal zapadat mezi domorodé masajské obyvatelstvo. Špinavý, zablácený od afrického červeného bahna a nyní moje nohy navíc vypadaly, jako reklama na pastelky.

Když jsme procházeli okolo jakýchsi hadrů, na kterých se sušili drobné kvítky čehosi, zeptal jsem se Bišopa, co to je. Bišop prohlásil, že to jsou drobné banánové kvítky, ze kterých se dělá banánové pivo. Opodál stojící chatrč, že prý je hospoda a že tedy rozhodně nemůžeme jít dál, aniž bychom banánové pivo neochutnali.

Poslední, po čem jsme s Martinem toužili, bylo nějaké pochybné banánové pivo. Netroufali jsme si pít ani nepřevařenou místní vodu, natož nějakou zkaženou zkvašenou břečku. Ale co se dalo dělat. Neměli jsme již sílu hádat se s Bišopem, a tak jsme souhlasili. Došli jsme před chatrč, kde se všichni seběhli, aby si prohlédli bílé huby, o kterých většina slyšela jen z vyprávění. Vzápětí jsme vyfasovali místní půllitry, vydlabané pravděpodobně z nějaké dýně a propíchnuté klackem místo ucha. Pivo (pokud to tak vůbec mohu nazvat), mělo pěnu, ve které bylo značné množství oněch kvítků. Při pití jste tedy stále museli kvítky cedit mezi zuby. Pivo chutnalo jako zkažená nakyslá voda, ve které někdo vyždímal šlupku z banánu. Co se týče alkoholu, původně jsem doufal, že to alkohol bude trošku desinfikovat. Bohužel jsem měl pocit, že alkohol v tomto moku snad není téměř žádný. Na druhé straně je zapotřebí poznamenat, že se jednalo o nápoj velmi osvěžující a pouze v nás pocit hnusu přehlušil radost z osvěžení. Asi bychom tu potřebovali být pár dní a mít možnost časem podivnému pivu přijít na chuť.

Banánové pivo - "výčep"

Když jsem dopil, nechal jsem venku Martina pochutnávat si na tanzánském pivečku a šel se podívat do nitra hospody. Představte si starý, špinavý, jednoduchý a zchátralý srub. Uvnitř v šeru a prázdnu leželo na prkenné polici přibližně dvacet tanzánských pulitrů. Naproti byla pípa. Ta byla v podobě starého, plesnivého dřevěného sudu, u kterého byla velká umělohmotná naběračka, jaká se používá pro vybírání septiku. Hmyz popisovat nebudu.

Když jsem vyšel ven a viděl Martina pomalu dopíjet neudržel jsem se a musel se škodolibě usmát. Martin, který nebyl uvnitř hospody, příliš nechápal, co se děje.

„Jen pij!“ povzbuzoval jsem ho, „Neptej se na nic a počkej si na fotky“.

Jeho nedůvěra k tomuto nápoji však stejně nemohla být větší, než-li doposud. Martin tedy dopil pivo a došlo na placení. Při té příležitosti nás napadlo, že místní exotické mince se slony a žirafami, by byli velice hezkou památkou. Mince jsme žádné neměli, protože na cokoliv, co jsme zatím s Martinem kupovali, bychom potřebovali mincí plnou krosnu. Na druhou stranu nám tento suvenýr přijde až nestydatě lacino. Hospodská se na naši prosbu vrátila s plnou hrstí různých mincí.

Šli jsme dál tropickým pralesem, ve kterém byli poschovávány chatrče vesničanů. Do jednoho z těchto jednoduchých obydlí nás chlápek, který nás doprovázel, pozval. Poseděli jsme, pokecali, prohlédli domek i přístřešek s krávou, která si právě pochutnávala na banánových listech. Chlápek nám vysvětlil, že rozhodně nemůžeme odejít, než přijde jeho matka, které nás prostě musí ukázat. Ta se skutečně po chvilce objevila a Bišop znovu zavelel k focení.

Dále jsme již pokračovali opět ve čtyřech - já, Martin, Bišop a Riwa. Po delším pochodu jsme se opět dostali na křižovatku dvou blátocest, kde nás vysadil dopoledne onen pickup. Nyní na křižovatce postávalo několik místních krasavic. Nedalo mnoho práce zjistit, že čekají na autobus, který měl údajně přijet každým okamžikem. Vypadalo to, že bychom se s ním mohli svézt až tam, kde jsme nastupovali do pickupu. Že si další jízdu na splašené krávě nenecháme ujít bylo více než jasné. Čekající krásky po nás neustále spiklenecky pokukovali a cosi si mezi sebou špitali. Nakonec nejstatečnější z nich sebrala veškerou svoji odvahu a opatrně k nám přicupitala.

„Nechtěli byste se z některou z nás oženit“ zeptala se stydlivě a ukázala na své kamarádky, které se v tu chvíli patřičně nadechli a zavlnili v bocích.

Bišop je s úsměvem podporoval, místo aby nás z toho nějak dostal a nám se vybavovala varovná slova paní doktorky.

„Je možné si vás vzít všechny najednou?“ zeptal jsem se odvážné MISS Kilimanžáro.

Dotaz je natolik zaskočil, že než se stačili vzájemně mezi sebou dohodnout, přijel naštěstí autobus. Pomalované, omlácené a špinavé (nejen z venku) vozidlo připomínali starší vyřazenou cirkusovou maringotku. Vyfasoval jsem protekční místo hned vedle řidiče, kterému nebylo více jak čtrnáct let. Kolemjdoucí vesničané vždy znuděně pohlédli na okoloplazícíse autobus, aby vzápětí upustili z ruky veškerý náklad a strnule, s otevřenou pusou, hleděli na dva bílé pasažéry. Když jsem na ně v těchto zapadlých vesničkách vesele zamával sádrou, zírali na mně, jako na přízrak. Na druhou stranu, představte si výraz postarších obyvatel české vsi, vidící pravidelný autobus, vezoucí dva eskymáky v tradičním tulením dresu a čepicí z ledního míši.

Mladý řidič měl zvláštní talent vletět do každé díry a při řazení jsem postupně nabyl jistoty, že o existenci takové věci jako je spojka, mu doposud nikdo nic neřekl. V polovině cesty ho proto kdosi vyhnal od volantu. Nový, asi třicetiletý pilot, dával jasně najevo, že nebude brát ohledy ani na cestující, ani na autobus, ani na staříka, který se mu připlete do cesty. Zato však budil dojem, že trasu jezdí každý den, již nejméně dvacet let a zvládl by ji i se zavázanýma očima.

Autobus nás skutečně vysadil v oněch místech, kde jsme ráno naskakovali do pickupa. Zbytek jsme již opět museli dojít pěšky. Z Maranga jel tentokrát autobus přímo až do Moši. Cesta zpět probíhala bez vážnějších incidentů a my jsme mohli v klidu pozorovat měnící se hornatou krajinu.

Když jsme dorazili do Moši, upozorňoval nás Bišop na skupinky místních patnácti až devatenáctiletých kluků. Vysvětloval nám, že jsou nezaměstnaní a své finanční problémy řeší drobnými krádežemi. Bylo na Bišopovi vidět, že klukům v podstatě nic nevyčítá a že se na ně nezlobí. Chápal jejich počínání jako normální důsledek bídy. Tak, jako ostatně od prvního setkání, nás proto nepřestával nadále upozorňovat, abychom si dali pozor na své věci, stále se nás kontrolně ptal, zda máme peněženku, foťáky, atd.

Spali jsme, tak jako předchozí den, v domku Bišopovo přátel, spolu s nimi i s Bišopem. Večer by probíhal naprosto poklidně, kdyby z Bišopa nevypadlo, že autobus do Mombasy, kterým jsme chtěli ráno odjet, jel pouze včera a pojede zase až za týden. Tak jsme byli postaveni před úkol donutit Bišopa vymyslet náhradní spoj, který nás zítra do Mombasy dostane za přibližně stejnou cenu a v přibližně stejném čase.

Museli jsme půlhodiny Bišopovi vysvětlovat, že musíme skutečně odfrčet už zítra, neboť by jinak hrozilo, že naše letadélko Boimboim odletí bez nás. Když tento fakt Bišop konečně pochopil a začal respektovat, zbývalo ho přimět k tomu, aby vymyslel čím, jak a za kolik. Poměrně rychle se začal rýsovat plán, odjet ráno dvacet kilometrů do vesničky Himo a odtud dalších patnáct na tanzánsko-keňské hranice, do městečka Taveta. Když budeme mít štěstí, pojede z Moši něco rovnou až do Tavety. Z Hraniční Tavety pak buď autobusem nebo spíše vlakem, až do Mombasy. Na náš dotaz, zda budeme v Mombase do zítřejšího večera, tvrdil, že bez problémů. Jediný problém tedy zůstával v ceně. Nechtěli jsme za cestu dát více peněz, než bude bezpodmínečně nutné. Pokud bychom cenu dopravy všude nesrazili na minimum, mohlo by se nám snadno stát, že pětset kilometrů od letadla nám dojdou peníze.

Vysvětlili jsme Bišopovi, že jsme počítali s pěti dolary na osobu a více, že dáti nemůžeme. Bišop počítal s tím, že s námi pojede až na tanzánské hranice. Na tom by nebylo celkem nic špatného, kdyby ovšem také nepočítal s tím, že mu cestu tam a zpět zaplatíme my, tak jako jsme platili cestu Bišopa i Riwi do Maranga a zpět. Po hodině Bišop pochopil, že nejsme vlastníky žádné továrny na falešné šeky a že budeme muset vystačit skutečně jen s tím, co máme. Poté se Bišop naposledy hluboce zamyslel a prohlásil, že se dokážeme do Tavety dostat dodávkou, za dva dolary za osobu. Za další tří dolary, svatosvatě přislíbil, že se dostaneme vlakem až do Mombasy. Bišop se rozhodl, že pojede s námi až za hranice, aby nám pomohl koupit jízdenku na vlak do Mombasy.

Uléhali jsme doufajíc, že se nám snad podaří, za alespoň přibližně očekávanou cenu, být zítra večer v Mombase. Martin už delší dobu nahlas snil o tom, jak se vykoupe v Indickém oceánu, a pak jak si lehne do stínu kokosové palmy na opuštěné pláži a nikým nerušen se nechá příjemně chladit mořským vánkem a se zavřenýma očima bude naslouchat, jak si vítr hraje v korunách palem. V něco velmi podobného jsem ostatně doufal i já. Na rozdíl od Martina, jsem však takovouto idylku neviděl až tak jistě. Protože jsem se svými obavami nechtěl zůstat sám a hlavně jsem chtěl předejít velkému šoku a zklamání Martina, až se jeho sen rozplyne, rozhodl jsem, že je nutné, ho alespoň mírně postrašit.

„Mombasa zcela jistě bude právě tak velké, špinavé, lidnaté a nebezpečné město jako Nairobi.“ upozornil jsem opatrně Martina.

Martin se zamyslel a mlčky souhlasil.

„Víš Martine, v takovém městě jistě nenajdeš klidnou pláž, na které bychom mohli bezpečně přespat.“

Martin se opět zamyslel a opět mlčky souhlasil.

„Budeme muset vzít ty těžký krosny a jít někam za město.“ pokračoval jsem rozhodnut postrašit ho naplno, „Za městem pro změnu už nebudou žádné pláže, a když, tak budou patřit drahým hotelům, kam nás nepustí.“

Martin mlčky přikyvoval, ale bylo jasně vidět, že svého snu se vzdát nechce.

„Skončí to tak, že půl dne nám bude trvat, než vypadneme z toho špinavého města a pak půjdeme, půjdeme a půjdeme a budeme rádi, pokud se vůbec někde dostaneme do vody a hlavně, pokud někde dokážeme najít místo na spaní.“ skončil jsem pesimisticky.

Za normálních okolností by se Martin jistě nenechal vyvést z rovnováhy, ale již několik dlouhých dní neviděl pořádné jídlo, vodu, ušel více kilometrů s těžkou krosnou, než by se mohlo zdát možné a v neposlední řadě jsme stále byli ve spánkovém deficitu. Pokud bych tedy pronesl ještě jednu podobně povzbudivou větu, asi by se Martin buď psychicky zhroutil nebo by mě zabil anebo by se přinejmenším rozplakal. Nechtěl jsem riskovat především tu druhou možnost. Navíc řekl jsem mu vše.

Tak, jako předešlou noc, jsem se příliš nevyspal. Důkladně proškolené ještěrky se sice snažily, ale na všechny moskyty stejně nestačily. Kromě toho bylo jako vždy nepředstavitelné horko a hlavně dusno. Navíc jsem, jako všechny poslední noci, nevěděl, jak si dát bolavou zlámanou ruku, aby bolela co nejméně.

Ráno jsme rychle sbalili, rozloučili se všemi včetně Riwi. Rozdali jsme nějaké drobnosti, které jsme měli pro podobné chvíle nachystané a vydali se k autobusovému nádraží. Když jsme po tradiční blátocestě kráčeli již centrem Moši, podklouzla mi noha. S krosnou na zádech a s pravou zasádrovanou rukou připoutanou k tělu, jsem předvedl domorodcům elegantní rybičku. Dopadl jsem na záda a po šikmé cestě jsem ještě kousek dál padal. S velkými problémy se mi podařilo uchránit pravou ruku. Již během pádu se okamžitě seběhli domorodci. Divoce máchali rukama a s výrazem děsu, hrůzy, utrpení a neskonalé lítosti volali „Sorry! Pole sana! Hrozná tragédie! Bílý muž s nemocnou rukou upadl! Odpusť nám to!“ Zejména vesničané se mi vždy a všude omlouvali (nepochopil jsem za co) a litovali moji chromou pracku. Ale to nebylo nic, proti tomu, co nyní předváděl houf domorodců v Moši, po mém pádu. Místní obyvatelé všeho věku vypadali, že se stala nenapravitelná tragédie, za kterou mohou oni a za kterou také budou do jednoho popraveni. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát, což mi připadalo krajně nevhodné ve chvíli, kdy mnozí z davu neměli daleko k pláči.

Dav budil dojem, že dnes rozhodně v klidu neusne, a to i přestože jsem se úspěšně zvedl a prohlásil k davu, že je vše v naprostém pořádku. Každopádně jsme nechali dav v klidu dále lomit rukama a pokračovali jsme k autobusu.

Sedli jsme si s Bišopem do dodávky jedoucí do Hima. Cestu už jsme znali, ale i tak jsme byli okolní krajinou znovu okouzleni. Kousek od Moši, na jedné z mnoha zastávek, byla naše dodávka přeplněná k prasknutí. Odjet bez někoho, kdo by rád za cestu zaplatil, je však naprosto nemyslitelné. Proto s naprostou samozřejmostí byla situace vyřešena tím, že si jeden chlápek sednul řidičovi na klín a jelo se dál. V Himu jsme ve spěchu přestoupili na další dodávku, jedoucí na hranice. Dodávka byla přecpaná, ještě před tím, než jsme k ní doběhli. I tak se nám samozřejmě nastoupit podařilo. Pravdou ovšem je, že jsme většinou v těchto případech nenastoupili, ale byli nastoupeni. Martin tak byl zkroucen v podivném, nepřirozeném úhlu mezi dvěma sedadly. Já sem částečně stál na levé noze a částečně seděl na hromadě černochů. mezi kterými byla naprosto spokojeně tvářící se těhotná černoška. Krosnou jsem byl přitisknutý ke stropu a hýbat jsem mohl pouze očima.

Okolo desáté jsme dorazili do Holili, což je vesnice na tanzánské straně hranic. Za ní je pak keňská Taveta. Stařičká celnice spíše připomínala špinavou, menší, ne moc frekventovanou čekárnu, na bezvýznamné železniční zastávce bez nádraží, dva kilometry od první vesnice. Bišop s námi šel vyřídit veškeré formality, řádně se s námi pochlubil a přestože neměl cestovní pas, ani žádný jiný průkaz totožnosti, domluvil se s celníkem, že nás může doprovodit na vlak do Tavety. Opouštěli jsme tedy tanzánskou celnici. Po úzké, vodou vymleté blátocestě, bylo nutno pěšky dojít na tři kilometry vzdálenou keňskou celnici, za kterou již byla naše Taveta. Od Keni na Tanzánskou hranici právě přijížděl „expres“ autobus přímo s Mombasy. Tento „expresní“ autobus, který nikde nestaví (maximálně pro výstup), byl asi nejhorší, jaký jsme za celou dobu viděli. Pominu bezvýznamné maličkosti, jako že byl neskutečně špinavý a rezavý. Autobus byl omlácený ze všech stran. Buď musel zažít nespočet bouraček nebo se zřítil z nějakého velkého srázu a kutálel se nejméně dvěstě metrů. Anebo pravděpodobně vše, co jsem nyní popsal, je v životě autobusu běžnou záležitostí. To však není zdaleka vše. Tento autobus neměl snad jediné okno. Všechna byla vytlučená. Faktem je, že tím pádem nebyla špinavá a my měli to štěstí, že jsme mohli vidět dovnitř. V autobusu museli pasažéři většinou sedět na ztrouchnivělé dřevěné podlaze, protože sedačky byly jen tu a tam. No a neměl bych zapomenout, že tento krasavec byl rozstřílen ze všech stran a stopy po kulkách jasně napovídaly, jakýmže územím to teď vlastně budeme cestovat.

Rozloučili jsme se s „expresem“ a byli rádi, že jsme nejeli do Mombasy autobusem, i když jsme zatím neměli ponětí o tom, jak bude vypadat cesta vlakem. Vykročili jsme tedy na blátocestu. Ihned se k nám přimotalo několik „taxikářů“, kteří nabízeli, že nás lacino odvezou na nosiči jejich bicyklu, až na keňskou celnici. Jízdu v takovém terénu, na kovovém nosiči, bych nechtěl zažít ani zadarmo, a to nemluvím o mé těžké krosně a zlomené ruce. Odmítli jsme tedy jejich šlechetné nabídky a šli pěšky. Po blátocestě neustále jezdili sem a tam místní „cyklotaxikáři“ s pasažéry, balíky nebo jen tak prázdní. Keňská celnice byla o něco větší než tanzánská. Tak, jako na předcházejícím keňsko-tanzánském přechodu, jsem se nedokázal zbavit pocitu, že pokud přechod prostě jen tak přejdete, že se nestane vůbec nic. Lidé se zde pohybovali naprosto volně a v pohodě, jako by to nebyli hranice s celnicí, ale jen jakási budka, kde podávají informace. Poctivý Afričané vždy zašli do hliněných domků s příslušným úředníkem. Ti, co něco chtěli propašovat, nebo neměli čas se s úředníky zdržovat, šli prostě rovnou.

Dostali jsme další razítka a naše pasy začínaly pomalu připomínat omalovánky. Taveta bylo městečko o rozloze menší vesnice. Domky zde byly převážně ve stylu stánků, které jsou u nás k vidění na tržnicích. Snad jen s tím rozdílem, že tady byly o hodně špinavější, zchátralejší a že sloužily jako krámek, obývák, kuchyně i ložnice dohromady. Vyměnili jsme peníze opět za keňské šílence a vydali se na nádraží. Na nádraží stál malý domeček, ve kterém se prodávaly jízdenky. Opodál stála rezavá plechová budka, ve které prodávali občerstvení a vevnitř jste mohli sedět na prkenných lavičkách. Koleje byly neuvěřitelně rezavé. Nevím, jak je to možné, když po nich skoro každý den jede jeden vlak na Mombasu a jeden zpět. Na kolejích stál starý opotřebovaný vláček. Vláček byl anglický z doby, kdy v Keňa byla kolonií Velké Británie. Měl asi šest vagónů a chyběla mu mašinka. Bylo jedenáct hodin, na nádraží bylo již hodně čekajících lidí, ale jízdenky se ještě neprodávaly. Vlak měl odjíždět až ve dvě hodiny odpoledne.

Po dlouhé době (od setkání s Irkami) jsme opět viděli bledou tvář. Na nádraží spolu s námi a desítkami Afričanů čekala skupinka šesti mladých Angličanů a Angličanek. Kupodivu vypadali daleko více nadšenější, že vidí bělochy, než my. S Martinem jsme si již zvykli komunikovat pouze s Afričany a nikoho jiného jsme, až na vzácné výjimky, nepotkali, ani koutkem oka nezahlédli. Navíc jsme procházeli oblastmi, kde snad ani doposud noha bělocha nevkročila. Alespoň soudě podle reakcí domorodců. S Angličany jsme tedy prohodili jen pár slov, a pak jsme již jen tiše odpočívali na sluníčku a čekali. Na nádraží bylo také několik masajských bojovníků v plné polní a několik masajských krasavic. Zatím, co Martin s Bišopem dále odpočívali poblíž vlaku, procházel jsem se v bezprostředním okolí nádraží, klábosil s domorodci, sem tam si procvičil svahilštinu, kochal se okolní krajinou a hleděl do dálky doufajíc, že se mi přece jen podaří alespoň na okamžik zahlédnout Kilimanžáro - horu, ke které dodnes domorodci cítí posvátnou úctu a respekt. Horu, která je opředena pověstmi a strašidelnými historkami. Zahlédl jsem pouze obrys hory rýsující se mezi mraky. Rozměry tohoto obra převyšovali okolní kopce takovým způsobem, že se mi zatajil dech.

Nenadálý hlahol a čilý ruch signalizoval, že se začaly prodávat jízdenky. Bišop si od nás vzal peníze a šel lístky koupit sám.

„V jaké třídě chcete jet?“ zeptal se nás Bišop.

„To je jasné! V té nejlacinější. Ve třetí!“ odpověděli jsme bez váhání.

„Mnoo kluci to ne. Do třetí třídy vám lístky koupit nemohu. To je móc nebezpečný“ řekl Bišop a dal si pečlivě záležet na tom, aby slovo nebezpečný vyslovil s patřičným důrazem.

„Ve třetí třídě jet nemůžete. Tam jezdí jenom domorodci, kteří jsou chudí a nemají peníze. Tam vás můžou nejen okrást, ale i zabít. Ne, ne. Třetí třídu ne.“ vrtěl Bišop hlavou. Pravdou je, že v každém průvodci jsem se dočetl, že třetí třída je nebezpečná a že ji rozhodně nedoporučují. V některých průvodcích se dokonce tvářili, že třetí třída prostě neexistuje, aby s ní náhodou nějací zoufalci, jako my dva, nechtěli počítat.

„Koupím vám lístky do druhé třídy.“ rozhodl Bišop a odešel se zařadit do fronty.

Po půl hodině se vrátil se dvěma jízdenkami do Voi. Město Voi bylo asi v polovině cesty mezi Tavetou a Mombasou a zároveň leželo na trase Nairobi - Mombasa. Jízdenka na přibližně stokilometrovou cestu stála do druhé třídy 180 keňských šílenců pro jednoho. To je asi šedesát korun. Ve Voi jsme tedy měli naposledy přesednout na vlak nebo ještě lépe na autobus, který by nás dovezl již přímo do Mombasy. Bišop nás ještě naposledy ujistil, že cena autobusu nebo vlaku z Voi do Mombasy nepřekročí hranice našich možností a že do Mombasy bychom měli dorazit ještě dnes večer.

Bišop se s námi rozloučil s tím, že jeho pomoc již potřebovat nebudeme a že tedy nemusí s námi čekat na nádraží až do dvou hodin. Popřáli jsme si vzájemně šťastnou cestu a znovu Bišopa ujistili, že mu zašleme fotky a informace o luteránech u nás. Bišop nám dokolečka opakoval, jak je na nás hrdý a jaká to pro něho byla čest, že se s námi mohl ukazovat. Vysvětloval, jak to upevní jeho postavení a pomůže i v kariéře. Museli jsme se v duchu usmívat, že zde pomáhá ukázat se se dvěma naprostými šílenci, kteří jsou špinavý, hladoví, bez peněz a na první pohled zcela vyčerpaní.

Bišop odešel a my jsme si lehli na záda a s rukama za hlavou přemýšleli, co nás čeká. Ačkoliv byly chvíle, kdy nám Bišop komplikoval život, museli jsme si přiznat, že nám hodně pomohl a že se nám bude stýskat. Pokud někdy bude čas a znovu zavítáme do těchto koutů světa, jistě se za Bišopem podíváme.

Konečně se našla mašinka, a tak jakmile ji připojili, jsme mohli nastupovat. Našli jsme si prázdné kupé a posadili se. Do odjezdu ještě zbývalo asi půl hodiny. Měl jsem tradiční obrovskou žízeň a bylo jasné, že tento problém nejlépe vyřeší čaj. Čaj se ovšem musí uvařit. Jít vařit ven, znamená riskovat, že vláček odjede beze mne a vařit na benzinovém vařiči v kupé, není právě nejlepší nápad. To si ostatně myslel i Martin. Už jsme však úspěšně dovedli do konce celou řadu nápadů, které byly daleko horší. A tak jsme za deset minut usrkávali vařící čaj.

Opět v Keni

S povinným zpožděním se vlak konečně rozjel. Jel stylem našich motoráčků, rychlostí nikdy nepřevyšující čtyřicet a se zastávkami v místech, kde bylo bezpečně jisté, že první známky civilizace jsou dále, jak dvacet kilometrů. Bylo nádherné počasí, nám nic nechybělo a my jsme tak mohli vychutnávat nádhernou krajinu kolem. Více jak osmdesát procent cesty vedlo napříč největším keňským národním parkem. Byli jsme proto rádi, že vlak jede pomalu a my můžeme z otevřeného okna obdivovat žirafy, slony, impaly, buvoly, zebry a další havěť.

Krajina byla téměř naprostá placka. V těchto pláních je pouze tráva, roztroušené nízké křoviny, ze stromů pouze tu a tam akácie s typicky placatou korunou a občas strom s obrovským kmenem - baobab. Díky malé četnosti stromů a úžasné placatosti krajiny bylo možno, do vzdálenosti asi padesáti kilometrů, vidět vše, co bylo vyšší jak dva metry. V dálce se pak zvedali hory. Mezi křovinami byli občas roztroušeny typické africké chatrče Masajů. V tomto směru se zde naštěstí již několik tisíc let nic nezměnilo. Věřte, že skok z pravěku do současnosti, provedený během posledních několika málo desetiletí, je na domorodcích skutečně velmi znát.

Tisíce let zde žili lidé v kmenech a tradičních afrických vesnicích. Tisíce let žili skutečně jako v pravěku. A najednou přijdou evropané. Postaví města, silnice, železnice, mosty. V rukou domorodců se najednou místo oštěpu objeví samopal, volant, televize, hodinky, počítače a milióny dalších věcí, které jim jako by spadly z nebe. Skok v historii, bez vývoje, bez práce.

V polovině cesty k nám do kupé přisedla dvojice dvou mladých afrických studentů. Ti nám bez váhání popisovali, co vidíme z okna, upozorňovali na veškeré zajímavosti. Úchvatný pohled se nám naskytl v okamžiku, kdy vlak míjel nádherné golfové hřiště, pro zazobané Američany a Němce. Po nádherném trávníku hřiště se nenuceně procházela rodinka impal.

Když jsme projížděli okolo chatrčí domorodců, obvykle vyběhly děti. Malé, černé, africké děti, nahé nadšeně zdravily těsně u tratě, s rukama nad hlavou, všechny cestující. Teprve, když viděly za otevřeným oknem naše bílé tváře, zůstaly zaraženě a strnule stát s rukama nad hlavou a otevřenou pusou. Protože vlak si to africkou krajinou pelášil takovou rychlostí, že děti stačily běžet zároveň s vlakem pouhých několik set metrů. Poté se obrátily a vesele, s křikem pádily zpět do chatrčí. Pravděpodobně na večeři. Tu bychom si ostatně dali i my. Od rána jsme nic nejedli a nyní se už stmívalo.

Bylo krátce po osmé hodině večer, když jsme dorazili do Voi. Bylo jasné, že dnes se již do Mombasy nedostaneme. Vlak z Voi do Mombasy startoval až po čtvrté hodině ranní. Vystoupili jsme tedy z vlaku a šli na autobusové nádraží, společně s našimi dvěma spolucestujícími. Prošli jsme mezi několika tradičními přízemními domky. Šli jsme potmě po příšerné uzounké blátocestičce. Na cestu jsme si svítili našimi čelovkami. Velká oheň uprostřed hlava působil na domorodce skutečně magicky. Dva velká bílá šaman tedy došli na autobusové nádraží, stojícího v těsné blízkosti benzinové pumpy. Snažili jsme se zjistit, kdy jede první autobus do Mombasy. Dalo by se předpokládat, že takovýto spoj bude přímo navazovat na náš vlak. Nebylo tomu tak.

„Autobus do Mombasy? No, z Voi žádný autobus nevyjíždí. Do Mombasy jezdí přes Voi autobusy, které vyjíždí z Nairobi. A to víte!“ vysvětlovali domorodí znalci, „Pršelo a silnice jsou v hrozném stavu. Bude zázrak, když to vůbec projedou. Autobus vyjíždí z Nairobi sedm ráno, ...hmmm..., když nebudou žádné větší problémy mohl by dorazit do Voi okolo deváté až desáté večer.“

Nutno poznamenat, že z Nairoby do Voi je to přibližně třistapadesát kilometrů. Uvážíme-li, že tuto vzdálenost autobus urazí za čtrnáct až patnáct hodin, vychází průměrná rychlost na závratných 23 až 25 kilometrů za hodinu. Když jsme se u několika dalších domorodců ujistili, že tyto informace nejsou nikterak přehnané nebo jsou spíše optimistické, rozhodli jsme se pro vlak.

Bylo devět hodin a bylo jasné, že musíme vymyslet, kde v tomto naprosto neznámém městečku budeme po tmě hledat nocleh. Tak jako všechna africká města i vesnice i ve Voi panoval v jakoukoliv noční hodinu stále čilý ruch. Naproti autobusovému nádraží byl hotel. V hotelu jsme samozřejmě spát nechtěli, ale v daný okamžik nás nenapadalo nic chytřejšího než zajít do hotelu, vyptat se tam znovu na všechny spoje a hlavně doufat, že bychom tam mohli zůstat v restauraci a do pozdních večerních, nejlépe ranních hodin popíjet nějakou jejich žbrďolu.

Již z venku vypadal hotel velmi luxusně. Když jsme však vešli dovnitř, chtěl se Martin otočit a zase rychle zmizet. Byl to první hotel v Africe vůbec, ve kterém jsem neměl pocit špíny a hnusu. Nikde nelezli žádní švábi, ani jiný hmyz a z podlahy bych se neváhal najíst. Jediné, co bylo v tomto hotelu špinavého, jsme byli my dva. Bylo zřejmé, že v tomto hotelu nebudeme mít pravděpodobně ani na dvě deci sodovky.

Recepční, které jsme se vyptávali na spoje do Mombasy, zavolala na nažehleného černocha s motýlkem, který měl zřejmě na starosti celý chod hotelu. Ten se nám pak snažil pomoci zjistit přesně kdy co jede. Telefonoval někam, ale samozřejmě se nedovolal. Usadil nás v sále před recepcí. Vysvětlili jsme mu, že bychom potřebovali co nejdříve nasednout do čehokoliv, co jede do Mombasy, protože nemáme peníze na drahé hotely a sedět v blátě do čtyř hodin ráno, se nám také nechce. Napadlo ho to, v co jsme tiše doufali. Vysvětlil nám, že by nás nechal zadarmo přespat, ale jako na potvoru má všechny pokoje plné. Nicméně nabídl, že zde můžeme počkat v pohodlných křeslech a jakmile zavřou restauraci, můžeme si v tomto, skutečně luxusním prostředí, uvařit, vytáhnout spacáček a hajat až do čtyř, kdy nás osobně přijde vzbudit na vlak. Jeho ochota byla skutečně nevídaná. Možná právě proto, byl zaměstnán v důležité funkci tohoto drahého hotelu. Bylo jasné, že na nás nebude zkoušet žádné triky, aby z nás něco dostal, protože by si to jako zaměstnanec luxusního hotelu prostě nedovolil. Svoji ochotu vysvětloval tím, že on sám se může tak, jako kdokoliv jiný, ocitnout v podobné situaci jako my, a pak jistě bude také velmi vděčný za každou pomoc.

Nabídl nám pití na účet podniku, což jsme už samozřejmě byli nuceni odmítnout, jako příliš nadstandardní péči. Ačkoliv jsme kolem sebe nerozhazovali velké peníze a na první pohled muselo býti jasné, že je ani nemáme, choval se k nám tento chlápek, jako kdybychom byli nejvzácnější a samozřejmě solventní hosté hotelu. Přinesl nám nějaké noviny a odběhl zeptat se svého šéfa (patrně majitele hotelu), zda nás tu může nechat přespat.

Chvilku klidu jsem se rozhodl využít návštěvou místního WC, které jsem doufal, že bude podobně čisté, jako celý zbytek hotelu. Byl to snad vůbec nejluxusnější a nejčistší záchod, který jsem v životě viděl. Naprostá čistota, decentní vůně, tichá uklidňující hudba, prostě jedním slovem nádhera. Při odchodu jsem si nemohl nevšimnout papíru na dveřích. Na papíru bylo napsáno: WC zkontroloval v tolik a tolik hodin ten a ten pověřený zaměstnanec hotelu. Kontroly byly pravidelné, po třiceti minutách.

Od šéfa přinesl náš přítel špatné, leč celkem snadno pochopitelné zprávy. Velice se omlouval, že přespání zde nebude bohužel možné, ale že nám osobně zajistí jiné bezpečné místo na spaní. Prohlásil, že má přátele u místní policie, kterou osobně požádá, aby dohlížela na naši bezpečnost. Skutečně jsme po chvíli společně vyrazili směrem zpět k vlakovému nádraží.

Téměř naproti nádraží skutečně byla policejní stanice, kam jsme s naším přítelem vkráčeli. Očekával jsem, že nás nechají přespat na stanici nebo možná přímo v cele, což by byl docela super zážitek. Nebylo by špatné jednou v životě zkusit přespat v cele a ještě k tomu v exotické rovníkové Africe. Bohužel náš hajíplac byl jinde. Poodešli jsme pár kroků od policejní stanice k řadě opuštěných domků. Náš hotelový přítel nás zavedl k jednomu z nich a prohlásil, že zde na této terase před zamčeným domkem můžeme v klidu, nerušeně a hlavně naprosto bezpečně přespat. Policie, že dohlédne na naši bezpečnost. Kromě toho, že ze stanice vidí na ulici, zda k nám někdo ulicí jde, občas i projdou kolem nás při jejich pochůzkách.

Rozpačitě jsme mu poděkovali a rozloučili se. Nařídili jsme si budíka. Rozložili jsme si na šváby karimatky, Martin začal vařit polívčičku, abychom konečně po celém dni mohli opět naše žaludky potěšit něčím jiným než slovy. Já jsem šel koupit benzín do vařiče a dvě Coca-Coly. Shodli jsme se na tom, že si je jako malé potěšení dnes zasloužíme. Po osvěžujícím občerstvení Colou a polívčičkou jsme měli pocit, že nám již neschází vůbec nic, kromě klidného spánku. Nechali jsme tedy veškeré naše věci ležet vedle nás a klidně usnuli. Dvacet metrů od nás byla budova nádraží, kde se hemžilo, sedělo a spalo asi dvěstě čekajících Afričanů. Policii jsme samozřejmě za celou tu dobu neviděli vylézt ze stanice. „Bezpečné místo.......“ říkal jsem si, když jsem usínal.

Usnuli jsme téměř okamžitě a probudil nás až budík na mých hodinkách ve čtyři ráno. Zatímco Martin balil, šel jsem koupit jízdenky. Shodli jsme se s Martinem na tom, že je třeba nebát se a odvážně vyzkoušet třetí třídu. Udělal jsem několik málo kroků a byl jsem na nádraží.

Zhrozil jsem se. Před pokladnou, kterou měli každou chvíli otevřít, stála obrovská fronta. Musel jsem podél nádraží ujít více než dvěstě metrů, abych se dostal na konec fronty. „Tak to ne. To není možné. Tolik lidí se do vlaku nikdy nemůže vejít.“ myslel jsem si a vůbec si netroufal počet lidí odhadnout. Zdálo se mi naprosto nemožné, že bych tímto způsobem mohl jízdenku koupit.

„Tak takto asi ne.“ řekl jsem si a zoufale jsem se vydal na cestu zpět k pokladně, kterou právě otevírali. Jako bílá vrána jsem se nenápadně přimotal do houfu tvořícího začátek fronty a čekal, kdo mi jako první vrazí masajský oštěp do zad. Kupodivu mě nechali žít a tvářili se, jako že tam nejsem, což však zdaleka neznamenalo, že mě jen tak beztrestně nechají předběhnout možná tisícičlennou frontu. Naštěstí se na mně podíval jeden z černochů stojící u pokladny a zeptal se kam jedu. Otázka byla zbytečná, protože jediný vlak, který tímto nádražím v dalších nejméně deseti hodinách pojede, je náš vlak do Mombasy a ten staví až po stotřiceti kilometrech v Mombase. Každopádně jsem mu dal dvěstě šilinků a za minutu již jsem držel v ruce dva lístky za osmdestát jeden, samozřejmě do třetí třídy. Zbývajících čtyřicet šilinků (pulitr Coly) jsem mému zachránci nechal, ačkoliv mi je kupodivu nabízel zpět.

Vrátil jsem se k Martinovi, který již zabalil všechny naše věci a tak jsme se mohli společně vydat na nádraží vyhlížet vlak. Mazaně jsme se posadili na lavičku a hleděli směrem k Nairobi, odkud se měl vlak vyřítit. Po chvilce k nám přišel náš zachránce od pokladny a prozradil, že bude lepší čekat o sto metrů dál. To, že máme v ruce jízdenky, neznamená vůbec nic. Do již tak plného vlaku se bude muset vejít naprosto neuvěřitelné množství lidí a tudíž je nutno počítat s docela kvalitní bitkou.

Poslechli jsme jeho rady a jen co jsme se přemístili, vlak dorazil. Lidé chtějící nastoupit se nahrnuli ke všem dveřím, první byli tlačení dalšími a cestující, kteří chtěli z vlaku vystoupit museli hodně bojovat, aby nejeli až do Mombasy. U ostatních dveří se již cestující naprosto nelidským způsobem hrnuli do dávno přecpaného vlaku. Dveře, u kterých jsme stáli my, chytře vtipálek uvnitř držel a nechtěl dovnitř nikoho pustit. Zatímco vtipálek se jen smál, cestující venku nadávali, hrozili a tvářili se, že až ty dveře rozsekají na kusy a dostanou se dovnitř, vtipálka bez váhání na místě zabijí.

Snažil jsem se chránit zlomenou ruku a zároveň držet svoji pozici tak, abych to nebyl právě já, kdo se do vlaku už nedokáže dostat. Když už jsem byl přesvědčen, že vlak odjede bez nás, vtipálek vyměkl a vystresovaný dav se začal hrnout dovnitř. Co provedli z vtipálkem jsem bohužel neviděl, neboť byl doslova davem spláchnut kamsi do útrob vagónu.

Dostali jsme se do vagónu a podařilo se nám dát krosny nahoru. Ve vagónu bylo tak nacpáno, že jsem mohl klidně zvednout nohy a přesto zůstat viset ve vzduchu. Vážně. Zkusil jsem to. Napočítal jsem v našem vagónu neskutečných téměř pět set lidí. Nemusím asi říkat, že jsme celou cestu stáli. Vagón neskutečně páchl a bylo jasné, že celý slouží zároveň jako záchod. Kdo by se prodíral vagónem až na začátek!?

Celý vlak měl asi patnáct vagónů. Z těchto patnácti vagónů, bylo dvanáct vagónů první a druhé třídy. Třetí třída byla reprezentována pouze třemi vagóny. V první a druhé třídě jeli bohatší Afričané a evropští či američtí turisté (asi dvacet výletníků). Tyto vagóny měly narozdíl od třetí třídy mimo jiné kupé a v jednom z těchto lepších vagónů bylo přibližně šedesát lidí. Ve dvanácti vagónech první a druhé třídy bylo tedy celkově přibližně stejně lidí, jako v jednom jediném vagónu třídy třetí. Kupodivu v třetí třídě nejel mimo nás ani jeden běloch.

Držící se tyče jsme jeli nocí. Uřvané děti, staříci s leprou, chudí a nemocní Afričané, kteří evidentně neměli ani pomyšlení na to, že by nám něco provedli nebo ukradli. Byli naprosto vyčerpaní a byli rádi, že si drží svoji pozici. Ti nejšťastnější, že sedí. I když třeba v pěti šesti na sedadle pro tři, nebo že stojí a mohou být o něco opřeni. Vedle nás kojící černoška. Na přebalování neměla ani prostor, ani pleny, ani náladu. Ve skutečně nepředstavitelném zápachu tento malý detail nebyl znát.

V polospánku stojím v nočním vagónu, chvílemi hledím do tmy venku. Kontrolní pohled na krosnu. V pořádku, je na svém místě. Počkat, zpět! Cože! Mnu si rozespalé oči. Ne, nezdá se mi to. Na krosně sedí moucha, která by mohla bez přípravy vzít hlavní roli v nějakém sci-fi filmu. Pět centimetrů (to vážně není málo) veliká, hnusná, chlupatá moucha s velikýma očima. Nevěřil bych, že něco takového vůbec existuje.

Do Mombasy vzdálené sto padesát kilometrů jsme bez jediné zastávky jeli v těchto podmínkách pouhých něco málo přes sedm hodin. Rychlostní průměr vlaku, který jede bez zastávek nikoliv po rozmlácené silnici, ale po v podstatě normální železnici, je kolem dvaceti kilometrů za hodinu. Maratonci by tedy mohli při vlaku celkem v pohodě běžet. Již naprosto chápu, proč právě z Keni pochází nejlepší běžci světa. Znovu připomínám, že Nairobi a Mombasa jsou dvě největší, (vlastně jediné dvě větší) města v Keni. Dovedete si jistě sami představit, jak vypadá doprava jinam, což vlastně vždy znamená tak trochu mimo civilizaci.

Když jsme se blížili k Mombase, mohli jsme na nedaleké silnici zahlédnout nákladní auto s cisternou, obrácené vedle silnice. Ano, to je ta známá „silnice smrti“! Tou se budeme vracet. Vlak pomalu projížděl odstrašujícím předměstím Mombasy. Na nádraží v Mombase se dav vyvalil z vlaku. Myslel jsem, že špatně vidím, když se vagón téměř vyprázdnil a z pod všech sedadel začaly vylézat děti, které tam celou cestu byly poschovávané. O tyto pasažéry tedy bylo v přeplněném vagónu více. Na radostných tvářích vystupujících se snadno dalo číst nepředstavitelný pocit štěstí, že je jízda vlakem za námi. Valíme se společně s davem po nástupišti k východu. U východu se však lidé hromadí a vůbec to nevypadá na zácpu, způsobenou úzkým východem. Východ z nádraží spíše připomíná celnici. Stolek, úředník, který cosi prohlédne a cestující pustí dál. „Proč by na nádraží měla být celnice? U vnitrostátního vlaku?“ dumal jsem nechápavě.

Ne. Nechtěli vidět naše pasy. Chtěli vidět naše jízdenky. To však bylo daleko horší. Cestovní pas většinou nevyhazuji. Jízdenku však bezprostředně po vystoupení. Přeběhl mi mráz po zádech. „Tak! Co asi se mnou udělají? Nechají si to vysvětlit? Nebo pošlou zpět do Voi či Nairobi? Nebo mě nejspíš nechají zaplatit pěknou pokutu! Jasně! Peníze. Vymlátí ze mě poslední dolar a ještě budu rád, když mě nechají foťák a hodinky. Anebo mě rovnou zastřelí!“

Mé úvahy, naštěstí přerušil Martin, který měl jízdenky nás obou. Prošli jsme tedy kolem úředníka, který je zkontroloval, odebral a najednou jsme stáli v Mombase před nádražím. K disposici jsme měli takový nepříliš dokonalý náčrtek mapy Mombasy, lépe řečeno pouze jejího centra. Tradiční pohled buzola - mapa již jsme si to cupitali k benzince BP. Indů, kteří u pumpy pracovali jsme se zeptali, kde je poblíž nějaká pláž, na které bychom mohli, pokud možno zdarma a hlavně bez problémů, přespat. Řešení se nabízelo v podobě veřejné pláže, která je zde podle všeho pouze jedna a ke které nám vysvětlili směr. Také nás ovšem upozornili na to, že je to velmi daleko a že bychom mohli využít dodávek. Prohlásili jsme, že půjdeme pěšky protože tak daleko to zase být nemůže. Jak velká může být Mombasa, že? Na pláž to může být deset maximálně patnáct kilometrů, což sice ve vedru s těžkými krosnami není nic příjemného, ale na druhé straně jsou to pouhé tři hodiny svižného pochodu. No přece bychom nevyměkli!?

Kromě cesty na pláž jsme pro jistotu ihned zjišťovali, jak a odkud jezdí autobus do Nairobi. Hodlali jsme vyjet z Mombasy do Nairobi tak, abychom si mohli v Mombase užít alespoň dva dni a někdy ráno dorazili do Nairobi, neboť nám ten večer letělo letadlo zpět. Půldenní časová rezerva se nám sice zdála již poměrně riskantní, ale zdálo se nám, že to stojí za to.

Procházeli jsme indickou čtvrtí. Obrovská část města pouze Indů. To v Nairobi nebylo. Mombasa, jak jsme se postupně přesvědčili, je město mnoha národů a národností, mnoha náboženství a mnoha kultur. Vedle indické čtvrti, zde byla čtvrť muslimská, atd. Prošli jsme kolem Bati a Siemense a ocitli se před nádherným hinduistickým chrámem. Předním seděl Ind s typickou utěrkou na hlavě a nohama zamotanýma do vánočky. Barvičkami a štětečkem a opravoval nádherně zdobené dveře. Chtěli jsme projít kolem něj a prohlédnout si chrám zevnitř. Ind na to měl však jiný názor. Prohlásil, že tam nesmíme a že je chrám stejně momentálně zavřený.

I vzpomněl jsem si na své chatrné znalosti hindštiny, kterou jsem se učil s jinými, podobně exotickými jazyky, ve chvílích volna na civilní službě. V hindštině jsem tedy Inda pokorně pozdravil a řekl, že bychom si rádi tento chrám alespoň na chvilku prohlédli. Ind slyšící svoji mateřskou řeč se zaradoval tak, že jsem se zalekl, aby si neudělal na nohou o dva uzle navíc. Prohlásil, že samozřejmě je nám chrám k dispozici a abychom ráčili dál.

Celý chrám byl skutečně nádherný. Než jsme chrám opustili, povídali jsme si ještě chvíli s oním Indem. Závěrem nám nabídl velice laciné ubytování v nedalekém indickém hotelu. Poděkovali jsme, ale odmítli a vysvětlili mu, jaké jsou naše další plány. Rozloučili jsme se tedy a kráčeli dál, ulicí plnou indických motivů, nápisů, lidí a obchůdků. V jednu chvíli jsme dostali nečekaný zásah neskutečně silného zápachu. To jsme procházeli kolem obchodu s vejci. Bez lednic v tom vedru asi nebyla právě nejčerstvější. Zápach a zákaz kouření to pouze potvrzoval. Myslím, že zapálit si v bezprostřední blízkosti tohoto obchůdku, vyletěli by do vzduchu kromě obchůdku i sousední baráky a rezavá auta zaparkovaná na ulici.

Narazili jsme na samoobsluhu s pevnými cenami, kde jsme zakoupili nějaký chleba a další, velice skromnou, hamu-papu a pro každého litr nějaké žbrďoly. Žbrďolu jsme vypili, lahve vyměnili za drobný peníz a nabrali opět směr pláž. Cestou jsme sledovali kurzy v bankách a směnárnách, abychom vyměnili peníze na autobus. Peníze jsme vyměnili a krátce na to koupili jízdenky na zítřejší expresní autobus do Nairobi. Odjezd v osm hodin večer, u autobusu být patnáct minut předem, kdy bude probíhat nakládání zavazadel a další organizační zmatky.

Cestou nás několikrát zastavil nějaký dobrovolník, který se nabízel, že nám zařídí na pláž odvoz. Všichni shodně tvrdili, že je naprosto nemožné, abychom na pláž došli pěšky. Pláž je až daleko za městem a je to téměř pětadvacet kilometrů. Na dvaceti pětikilometrovém pochodu se nám nezdálo nic nemožného, a tak jsme odmítli šlechetnou nabídku - odvoz za padesát šilinků (necelých třicet korun) pro jednoho.

„Nemáme zájem. Jdeme pěšky“

„Dobře tak za čtyřicet pět šilinků!“

„Skutečně nemáme zájem. A pak, peníze potřebujeme na autobus do Nairobi“

„Dobrá, za čtyřicet!“

„To je moc peněz. Můžeme dát maximálně deset šilinků za jednoho.“ prohlásili jsme a rychle se s Martinem dohodli, že deset šilinků je asi rozumné minimum a že je prestižní záležitostí, se na toto minimum dostat. A to samozřejmě i za cenu, že půjdeme pěšky.

Takovýchto smlouvání bylo několik. Dokázali jsme se dostat pouze na patnáct šilinků (deset korun). Dál se nám nepodařilo usmlouvat ani šilink, a proto jsme odvážně pokračovali pěšky. Později jsme zjistili, že patnáct šilinků je pro tuto trasu opravdu minimum a že pod tuto cenu nevezme dodávka ani zkušeného domorodce.

Procházeli jsme muslimskou čtvrtí a za ní již začalo město pomalu řídnout. Prohlédli jsme si tradiční primitivní keramiku v stánko-chatrči u silnice. Netrvalo dlouho a přecházeli jsme most, ze kterého jsme poprvé (nepočítám-li pohled z vlaku) zahlédli vody Indického oceánu. Toto však byl jen jakýsi špinavý záliv, kam vypouštěla odpad celá Mombasa. Pláž byla ještě daleko. Dal jsem se do řeči s kolemjedoucím cyklistou, který pak sesedl a šel s námi. Vysvětlili jsme mu, že jdeme na pláž a chceme tam přespat, pokud to ovšem vůbec bude možné. Ujistil nás, že na pláž jdeme sice dobrým směrem, ale pěšky je to ještě dvacet kilometrů. Řekli jsme mu, že víme a že nám to nevadí. Mladý černoch jménem Fred se rozhodl, že nás tedy doprovodí až na pláž a pomůže nám tam zařídit nocleh.

Kráčeli jsme tedy společně další čtyři hodiny. Popisovali jsme mu naši cestu, dosavadní zkušenosti a pocity, hovořili o poměrech v Evropě a zde, v rovníkové Africe, o sportu, o lidech, o práci, o vzdělání, zkrátka čtyřhodinové povídání. Byli jsme již z města dávno venku a šli jsme při pravém (nezapomeňme, že se zde jezdí vlevo) okraji silnice. Zatímco já jsem si báječně povídal s Fredem, Martin šel dva kroky za námi. Klábosení s Fredem mi umožňovalo nemyslet tolik na to, že jsem hladový, tradičně žíznivý, že mě bolí nohy a mám pocit, že na zádech, které volali „Dost!“ nesu krosnu plnou mokrého písku. Krom toho jsme se v nočním vlaku moc nevyspali. Na Martina, který se našeho klábosení neúčastnil, však všechny tyto útrapy doléhali plnou vahou. Proto také po určité chvíli budil dojem, že buď omdlí a padne bezvládně na asfalt nebo si z posledních sil sám sedne, potažmo lehne vedle silnice a řekne jeho tradiční „Jděte napřed, já si jenom na chvilku odpočnu a pak vás doženu.“ Zapojil jsem ho alespoň částečně do hovoru, ale i tak připomínal spíše chodící mrtvolu. Nebylo se čemu divit. Naštěstí Fred prohlásil, že pláž již není moc daleko, což nám s Martinem dalo novou sílu zkusit udělat ještě těch jistě několik málo kroků navíc a padnout až potom.

Trochu osvěžujícího vzruchu se nám dostalo, když jedna dodávka, která předjížděla jinou dodávku mě kousek popovezla. Mocná rána do levého ramena a krosny způsobila (kromě mého překvapení a bolesti), že jsem se ocitl o několik metrů dále. Dobré na tom bylo, že to bylo bez práce a rychle. Poněkud horší už bylo, že jsem se cítil jako kdyby mě srazilo auto, ležel jsem přibitý těžkou krosnou k zemi, kontroloval zlomenou ruku a přepočítával kosti v celém těle. Bylo dobré napočítal jsem jich dokonce o něco víc, než udávají moudré knihy.

Poměrně rychle jsem se zvedl. Fred pokrčil rameny a pronesl něco v tom smyslu, jako „To víš, tak to tu prostě chodí. Musíš chodit víc od silnice.“ No, a pak že nejsem nesmrtelný! Pravdou však je, že o další podobné překvapení jsem vůbec nestál. A tak bláto nebláto, na zbytek cesty jsem oželel vzácný asfalt a mašíroval si to v blátě co nejdál (asi půl metru) od silnice.

Konečně jsme odbočili ze silnice doprava k oceánu. Došli jsme k na nějakou stanici, strážců pláže, se kterými chtěl Fred domluvit náš nocleh. Byli jsme docela rádi, že si můžeme sednout. Nikdo z přítomných ani nechtěl věřit tomu, že místo abychom dali bídných patnáct šilinků za odvoz, táhli jsme se v příšerném vedru, s krosnami pětadvacet kilometrů. Strážci byli sice ochotní, ale řekli, že nám to bohužel dovolit nemohou, neboť by je přilehlé kempy a hotely ukamenovaly. Když jsme odcházeli na pláž, Fred slíbil, pokusit se to domluvit ještě nějakým způsobem na místě.

Konečně !!!! Jupíííí! Nad námi šumí vysoké palmy s kokosovými ořechy a přímo před námi Indický oceán. Hurááá! Konečně koupáníčko! Rychle a snadno se shodujeme s Martinem na tom, že jen co domluvíme spaní, jdeme do vody. Fred zatím debatoval s místním rybářem před jeho dřevěnou chatrčí, ověšenou rybářskými sitěmi. Rybář nakonec souhlasil, že až padne tma, můžeme si před jeho chatrčí postavit stan. S Fredem a černochem, kterému jsme dle jeho účesu říkali Krusty (postavička ze seriálu Simpsons) jsme šli ještě koupit Colu, kterou jsme si zasloužili. Stánek s velkými cedulemi „Nekupujte dráž! 0.5l Coca-Cola jen 40 Ksh“

„Dvě Coca-Coly, prosím.“ říkám a dávám paní ve stánku příslušný obnos.

„Ne, ne...“ říká paní „Cola je za padesát šilinků.“

„Jak to za padesát?“ ptám se naštvaně, protože cítím, že nás zase chtějí sprostě oškubat jen proto, že jsme bílí.

„Vždyť Cola stojí čtyřicet, ne?!“

„Ne, ne. Padesát!“ trvá paní na svém.

„A co ty cedule tady všude, že stojí čtyřicet ?“

„Toho si nevšímejte. Ty neplatí.“

To prostě nesnáším! Mám sto chutí jí říci, ať si je tedy nechá. V takových to situacích si raději něco vytrpím, než abych ze sebe nechal dělat bohatá bílá hlupák. Krom toho, že mám skutečně solidní žízeň a Martin rovněž nevypadá nejlépe, nechci dělat problémy Fredovi a vůbec. Skousnu zuby, ale neodpustím si alespoň kompromis v podobě jedné Coly místo dvou.

S Krustym jdeme ještě zdarma ochutnat osvěžující vodu z kokosových ořechů, abychom si jich poté několik koupili. Tyto nezralé kokosové ořechy jsou více než dvakrát větší, než ořechy zralé. Mají velikost větší než ragbyový míč. Bohužel bílá dužina je pouze ve zralém ořechu, takovém, co se u nás prodává. Chlápek prodávající ořechy párkrát mávne malou mačetou a už můžeme bumbat. O něco později se z našim nožíkem do ořechů dobýváme podstatně obtížněji.

Plavky na sebe. A už cupitám jemňoulinkým bílým pískem do oceánu. Se zasádrovanou rukou nad hlavou, plavu a vychutnávám nádherný pocit uvolnění. Konečně voda. Nesnáším chladnou vodu a chladná voda je každá, která má menší teplotu než já. To jest okolo 36 stupňů. Vodu do vany si téměř neředím a být o pár stupňů teplejší, tak už mi asi sleze kůže. Pravdou však je, že tentokrát jsem si po koupání uvědomil, že jsem si v návalu radosti ani nestačil všimnout teploty oceánu. Martin na tom byl podobně, takže ani jeden bohužel nemůžeme odpovědně říci, zda byla v Indickém oceánu voda teplá nebo studená. Jako znovuzrozen jsem se procházel po pláži. Proti mně přicházel asi pětatřicetiletý chlápek v bermudách a tílku. Ruce v kapsách, na krku obrovskou hroudu zlata v podobě hlavy levharta a další náhrdelník s nějakým šutrem asi ne právě laciným. „Zazobaný turista, ubytovaný v nějakém drahém luxusním hotelu poblíž“, říkám si v duchu.

Chlápek mě zdraví, já jeho, dáváme se do řeči a já zjišťuji, že to asi turista nebude. Dozvídám se, že je to Angličan, žijící zde v Keni již dva roky. Povolání? Ach ták! Pašerák. Místní mu zřejmě každou prkotinu ihned nahlásí, takže o nás ví téměř vše. Jsme z Čech, nemáme prachy, šli jsme pěšky hroznou dálku z Mombasy a chceme spát na pláži. Dává nám tisíc šilinků. Prý ví, jaké to je, mít málo peněz a pro něj tisíc šilinků nejsou prý žádné peníze. Zde na pláži, v dalekém okolí i v Mombase, ho všichni znají jako „Pana Prezidenta“. Místní ho okamžitě informují, cokoliv se stane v této oblasti. Protože je zadobře s policií, sídlící ve vile kousek od nás, navrhuje, že zařídí spaní v altánku na pláži. Za chvíli skutečně přichází s tím, že můžeme vařit, odpočívat a spát v překrásném altánku a že navíc budeme střeženi policií, která je dvacet metrů od altánku.

Začíná se nám nějak podezřele dařit. Rozbalujeme se v altánku a začínáme vařit. Mr.President se však po chvíli vrací. Napadlo ho, že by nám mohl nabídnout nocleh v jeho vile opodál. Sice nemá vevnitř žádnou postel volnou, protože tam má nějaké dva kluky z Dánska, ale prý bychom mohli přespat na lehátkách buď na horní nebo dolní terase, kde budeme chtít. Domlouváme se, že Martin v klidu dovaří a já se s Prezidentem zajdu podívat na vilu. Kolem nás se prochází rodinka malých opiček i s malinkým mládětem.

Přicházíme k vile.....

„Hej! Dávej pozor“ říká mi Prezident.

Poskočím a koukám zda šlapu na hada, štíra, kraba nebo jinou havěť.

„Ne dolů. Nahoru se koukej!“

Pohlédnu tedy nahoru, ale nic zvláštního nevidím. Zadívám se proto nechápavě na Prezidenta.

„Člověče! Musíš být opatrný. V Tanzánii…“ říká Prezident „…sedm set mrtvých za minulý rok. Kokosové ořechy.“

Vybuchnu smíchy. „Cože? Kokosové ořechy, jo !? No to snad není pravda.“ Když se pak ale podívám, jak se třicet metrů nade mnou tyčí na tenkém kmínku palma a v její koruně hrozen obrovských těžkých kokosových ořechů, musím uznat, že padnout to někomu na hlavu tak je vážně mrtvý, ani si nestačí utřít nos. Od té chvíle, kdykoliv jdu pod kokosovými palmami, vždy s respektem sleduji, co se děje nade mnou.

Do zahrady přicházíme po asi desetimetrové cestičce, mezi dvěma drátěnými ploty. Velice sympatická starší koloniální vila je jednopatrová. Před širokým hlavním vchodem je veliká terasa, nad kterou je další terasa v prvním patře. Na terase jsou dvě nádherná, veliká a robustní bambusová lehátka s matracemi. V hlavní společenské místnosti si sedám do nádherného houpacího křesla. Prezident odkráčel vedle do kuchyně a vzápětí mohu s prezidentem u skleničky whisky rozmlouvat a vychutnávat příjemný chládek a pohodlí. Interiér vily působí velice skromně a přesto solidně. Jídelní stůl a sekretář z černého dřeva tvoří jednu část místnosti. Druhou pak sedací souprava se stolečkem, na kterém jsou nádherné šachy zdejší výroby. Květiny a obrazy jsou posledním krůčkem k dokonalosti. Nikde žádná skříň, žádná televize, rádio či telefon. Z celé vily vyzařoval pocit pohody a klidu, naprosté bezstarostnosti. Naprostá nezávislost na okolním světě. Ať se děje cokoliv, v tomto poklidném místě se nezmění vůbec nic. Po několika skleničkách whisky, jsem odcházel zpět pro Martina. V poslední době jsem příliš nespal, nejedl, nepil a byl jsem poněkud unavený. Veškeré starosti s přenocováním byly pryč, a tak jsem tedy měl po těchto několika skleničkách úsměv přibitý od ucha k uchu a očička mi radostně svítila.

Když mě spatřil Martin, jak k němu přicházím se svítícíma očičkama a vesele na něj halekám, že se stěhujeme, bylo okamžitě jasné, že jsem asi nepopíjel anglický čaj o páté.

„Podruh...“ podíval se na mne káravě „...ty jsi ožralej!“

„Néééé, nejsem.“ bránil jsem se.

„Skoro nic jsem nepil!“ řekl jsem v podstatě popravdě.

„Člověk tě na chvilku nechá samotného a podívej se, jak to dopadne!“

„Vždyť jsem naprosto v pohodě.“ řekl jsem a rozmáchl se sádrou, abych nalezl opět stabilitu, ze které mě na okamžik vyvedl poryv větru.

Když jsme se společně vraceli do vily, Martin stále něco nespokojeně mručel na moji adresu. Po pěti minutách seděl v houpacím křesle se skleničkou v ruce a naprosto stejným úsměvem, jaký se mu na mě ani trochu nelíbil.

Ve vile nám společnost, kromě Prezidenta, dělají dva pejskové. Prezident nám vysvětluje, že to jsou v podstatě divocí psi, kteří volně běhají po plážích. Domorodci nemají psi rádi a psi nemají rádi domorodce, Tady u pana prezidenta, který jim poskytne potravu a azyl, se však cítí jako doma. Pan Prezident tvrdí, že se jich vůbec nemusíme bát. Psi sice hlídají a brání pana Prezidenta i jeho vilu, ale pouze proti černým Afričanům. Zatímco běloši jsou automaticky jejich kamarádi, na Afričany okamžitě startují. Jedinou výjimku představuje Prezidentovo zahradník. Ostatní domorodci mají z pejsků patřičný respekt.

Povídali jsme si o tom, jaké je to žít v rovníkové Africe daleko od své vlasti. Dozvěděli jsme se, že Prezident vlastní tři Boingy a že jeden daroval keňskému prezidentovi, jehož je velmi dobrý kamarád. Když přišla řeč na bezpečnost, ujistil nás, že zde v okolí pláže i v Mombase je velmi známou osobností a nikdo z domorodců si ho nedovolí okrást nebo ohrožovat..

„I kdybych se někde opil do němoty a usnul, nikdo si to nedovolí ukrást.“ ukázal na hroudu zlata na krku.

„Když pominu, že by riskoval svůj život,, nikdo by to od něj ani nekoupil. Každý ví, že toto je zlato pana Prezidenta. Konec konců i vy…“ ukázal na nás dva „…jste nyní naprosto v bezpečí pod mojí ochranou. Každý nyní ví, že jste mými hosty a na ty si nikdo nedovolí zaútočit, okrást, ba ani otravovat.“

Do vily vkráčeli dva mladíci s nákupem. Vzájemně jsme se představili. Byli to ti studenti z Dánska, o nichž nám již Prezident říkal. Byli v Mombase nakupovat. Ve vile začalo být živo.

K večeru se oba chalani z Dánska rozhodli, že udělají capturárium (nesmysl odvozený z anglického capture - chytit, zajmout a zkomoleno v obdobu akvária či terária). K tomu účelu jim posloužil spojovací výklenek mezi kuchyní a jídelnou pro podávání jídla. Neznámo odkud vytáhli igelitovou fólii, ze které udělali stěny capturária. Pak vyběhli ven a naházeli dovnitř nějakou trávu a přidali zeleninu z kuchyně. Za další minutu přinesli z venku obrovského šneka (asi vůbec největší šneci na světě s domkem do vrtule). Následovala žába, obří kobylky, veliké černé mnohonožky a došlo i na dvě ještěrky, které tak jako v každé pořádné africké domácnosti, lezly po stěnách i zde. To vše jim netrvalo déle, než pět minut.

„Jsou to blázni.“ prohlásil Prezident, pohodlně usazen do křesla. „Všichni v Africe jsou blázni. Jsem v Africe již dva roky, ale za celou tu dobu jsem nepotkal nikoho normálního. Já jsem blázen, vy také, o těch dvou ani nemluvím a domorodci....pcha! Řekněte mi, kde jinde na světě se vám stane, aby na vás volal černoch z okna, mával obrovským surovým diamantem a ptal se za kolik! No jo, Afrika je celá bláznivá. Když jsem chtěl například z jedné banky v Mombase převést peníze do druhé banky, musel jsem si z první vzít šek a taxíkem ho zavést do druhé.“

Po večeři Mr. President navrhl, že nás pozve do nedalekého baru. Když jsme všichni souhlasili, ještě se na mně s Martinem podíval a řekl: „Pokud byste se někde ztratili nebo zapomněli, tak žádné obavy. Klidně pijte a jezte dál a pokud budou chtít zaplatit, tak jim řekněte, že to platí pan Prezident.“

Na pláži byl nedaleko nádherný luxusní, ale stylový přízemní podnik. Vše bylo z tradičních materiálů. Kromě afrických specialit od darů moře, až po maso z žirafy, či krokodýla, měli i méně exotická jídla. Popíjeli jsme Colu s vodkou a klábosili a klábosili, až jsem měl pocit, že je angličtina moje rodná řeč.

Do vily jsme se vraceli v pozdních nočních hodinách. Po dlouhé době jsme opět spali čistí, osprchovaní v pohodlí a bezpečí. Od moře vanul příjemný čerstvý vánek. Usnuli jsme téměř okamžitě.

Ráno jsme vstávali poměrně brzy. Okolo půl deváté, již Prezident servíroval snídani. Všichni jsme se posadili k jídelnímu stolu. Prezident nás poučil, že si máme nabrat sami co chceme. Snídaně byla typicky anglická. Čaj a vajíčka se slaninou. Už jsem ani nevěděl jak chutná normální pořádné jídlo. Přestali mě zajímat místní nemoci a bez váhání jsem spořádal vajíčka, abych se dodlábl místním jogurtem a zmrzlinou. Pokud nedostanu žloutenku nebo salmonelu z tohoto, tak už z ničeho. Zbytky snídaně dostali pejskové.

„Občas sem zajdou i opičky.“ rozpovídal se Prezident.

„Když nikdo není doma,“ pokračoval „jdou opičky rovnou do kuchyně, otevřou si lednici, vytáhnou si vodku, otevřou a opijí se. No, a pak udělají všude šílený nepořádek. Vyhází všechno z lednice, rozhází věci na stole, rozsypou slánku po celém pokoji, něco rozbijí a v klidu odejdou.“

Museli jsme se smát při představě, jak to tu musí vypadat po návštěvě malých drzých opiček, které pak své dílo zkázy spokojeně opustí vrávoravým krokem.

„Jednou,“ pokračoval Prezident spikleneckým tónem „jsem se vážně naštval, a tak jsem do lahve s vodkou nalámal asi šest tablet na spaní. No, a pak jsem si to nemohl nechat ujít. Schoval jsem se a sledoval, jak se opatrně jedna ta malá potvora přikradla, hup do kuchyně, lupla do sebe vodku a pak.... Udělala dva kroky, padla čumákem na zem a spala celý den.“

Když Prezident ještě naznačil, jak ležela rozpláclá opička na zemi, myslel jsem, že si smíchy roztrhnu bránici.

Rozhodli jsme se s Martinem, že se projdeme po pláži. Obul jsem tedy své sahara-speciály a vyrazili jsme. Co? Jó ták, že nevíte co to jsou sahara-speciály. No dobrá. To bylo tak. Před rokem jsem si u Vietnamců koupil boty - pravá nefalšovaná Reebok. Po čtrnácti dnech se samozřejmě rozpadly. Hodil jsem je tedy někam do botníku a zapomněl na ně. Až když jsem odjížděl na měsíční expedici po Sahaře a marně hledal sandály nebo nějakou jinou vhodnou obuv na poušť, vzpomněl jsem si na vietnamské Reeboky. Vzal jsem nůžky a po pěti minutách jsem držel v ruce skutečně nevšední sandály. Říkal jsem si, že je to jediná šance, jak je využít a po návratu ze Sahary je vyhodím nebo je na Sahaře nechám. Boty jsem však přivezl zpět domů a nějak jsem je zapomněl vyhodit. Vzpomněl jsem si na ně, až před touto cestou do rovníkové Afriky.

Šlapeme si to tedy po pláži, když k nám přiběhne Krusty s vytřeštěnýma očima.

„Jéééé! To jsou skvělé boty.“ A obdivně si prohlíží každý detail mých speciálů.

„To jsou sahara-speciály, víš? Speciální boty na poušť a vůbec do písku. Měl jsem je měsíc na sahaře a byl jsem moc spokojený. Tak jsem si je vzal i sem na pláž.“ vysvětluji Krustymu a cítím, že se svých bot konečně zbavím.

„Něco takového jsem ještě neviděl!“ říká fascinovaně Krusty. „Nevyměníš je za něco?“

„Mno a je to tady!“ říkám si pro sebe. „Tak co máš?“ ptám se Krustyho.

Krusty nás okamžitě táhne k jakési dřevěné budce. Otevírá ji.

„To je můj obchod.“ říká a před námi leží na stole polodrahokamy, sošky a další drobnosti. Netrvá to dlouho a odcházíme s velkou mahagonovou soškou nosorožce, soškou hrocha a dvěma menšími soškami slonů.

Zpracování chobotnic

Kráčíme po pláži zpět k vile. Před námi jsou dvě černošky a dřevěnými holemi mlátí do nějakých hadrů. „Perou prádlo.“ říkám si a procházíme kolem nich. Jedna z černošek hadr zvedne a prohlíží si ho. Mrknu se na hadr, zda ho má dobře vypraný a ejhle! Hadr má očička! Ne, ne to nebude hadr. Je to chobotnice. Zřejmě jim trochu domlouvají, aby se turistům nehýbaly na talíři. Jdeme dál, když se k nám přimotá další místní obchodník. Když nás naléhavě přemlouvá, abychom navštívili také jeho obchůdek, odmítáme ho s tím, že už stejně nemáme žádné peníze.

„To nevadí!“ říká. „Tak nějaké triko, čepici, boty nebo ponožky.....“

Pracně mu vysvětluji, že nejsme jako ti turisté v hotelích, kteří přijedou s obrovskými kufry. My si své věci musíme každý den táhnou na zádech. A protože to něco váží, tak si samozřejmě bereme pouze ty věci, které potřebujeme. Tedy nic, co bychom mohli postrádat. Rychle začíná chápat, že od nás neuvidí ani foťák, ani hodinky. V takových případech se osvědčuje sdělit, že se jedná o věc, kterou jste od někoho dostali darem a nemůže být tedy ani řeč o tom, že byste mu ji prodali.

„No dobrá, našlo by se u nás jedno nepotřené triko, ale je špinavé.“

„Nevadí, vypere se. A co ponožky? Máte nějaké zbytečné, že ano!?“

„No dobrá. Máme nějaké. Ale ty bych ti vážně nedoporučoval. Ty už chodí sami vedle nás a to vůbec nemluvím o tom, že jsou děravé.“

„Nevadí! Zašije se, vypere se.“

Tak tedy ano. Domlouváme se, že si skočíme do vily pro triko a ponožky a jsme hned zpět. S odporem bereme do ruky tři páry ponožek, které by spíše než ponožky mohly sloužit jako chemicko-biologická zbraň. I s trikem se pak vracíme k obchůdku. Štítivě mu naše zboží předáváme. Znalecky si ho prohlíží a je vidět, že je kupodivu velmi spokojený.

„Tak si něco vyberte.“

Tradiční krámek, jakých je tu tisíce. Sošky, masajské ozdoby a oštěpy, polodrahokamy, šachy, .... Počkat! Šachy? V obchůdku jsou nádherné šachy. Kruhová kamenná šachovnice, zdobená africkými motivy. Figurky jsou překrásným výsledkem ruční práce. Jsou rovněž z kamene a rovněž v africkém podání.

„Ty šachy musím mít!“ říkám Martinovi.

Ještě chvíli vybírám a nakonec znuděně chlápkovi ukazuji, že bych si snad vzal ty šachy. Nedokáži odhadnout kolik by takovéto šachy stály u nás, ale jistě daleko více než zde. Tady stály téměř sto dolarů, tedy něco okolo tří tisíc korun. Bylo jasné, že nám to tak snadno neprojde.

„Dobrá,“ říká chlápek „ale musíte mi ještě něco dát. Triko, ponožky a ještě mi dejte nějaké peníze. Kolik byste dali?“

„Jasně jme ti snad říkali, že žádné peníze nemáme.“

„Musíte mít ještě nějaké peníze.“

„Jo! Ale ne pro tebe! Také bychom se ještě rádi dostali domů a to znamená, že si budeme muset koupit lístek do Nairobi. A za to málo co nám zbyde, bych si rád koupil třeba nějaké pití!“

„No dobrá. A co třeba tolik?“ a ukazuje na papíru načmárané číslo.

„Ty to asi pořád nechápeš, co?“

„Tak si vyberte něco jiného. Ty šachy jsou moc drahé.“ a hned ukazuje, co všechno bych si mohl vzít.

„Ne. Já chci ty šachy.“ říkám umíněně. „Nic jiného se mi nelíbí.“

Chlápek ze mně začíná být nešťastný. Dalších půl hodiny ze mě zkouší vyrazit peníze a neustále mění načmárané číslo na menší a menší.

„Podívej!“ říkám mu otráveně „Pokud je ti to málo, tak nám to triko a ponožky vrať na zapomeneme na to, co?!“

„Ne, ne!“ říká bojácně a přitiskne si zapáchající ponožky a triko na hruď, aby o ně náhodou nepřišel.

„Tak mi dej boty.“ navrhuje.

„Hmmm. A domů půjdu bos, ne?!“ ptám se ho „Na to prostě zapomeň. Smiř se s tím, že nic dalšího z nás nevytlučeš. Já jsem ti po pravdě řekl, jak na tom jsme. Pokud jsi si myslel, že kecáme, je to tvoje chyba. Takže si to rychle rozmysli, dochází mi trpělivost.“

Příliš to nechápu, ale naše zboží se mu muselo velice líbit. Pokud by nám triko s ponožkami vrátil stejně by patrně skončili v nějaké popelnici. Ty šachy jsem moc a moc chtěl. To on ale nevěděl. Zato na něm bylo vidět, že chce to, co mu nabízíme my. V tomto kšeftě si koledoval o prohru od začátku. Stal se zázrak a po další hodině blábolů se konečně zlomil a šachy byly naše. Bylo na něm vidět, jak dobře ví, že tento kšeft se mu vůbec, ale vůbec nepovedl. Celý den chodil po pláži s hlavou v rukách a bědoval.

Když jsme se vrátili do vily našli jsme od Prezidenta vzkaz, že odjeli do Mombasy nakupovat a že se máme cítit jako doma. Vše je nám k disposici, občerstvení je v lednici. Chvilku jsme tedy u skleničky obdivovali krásu nově získaných věcí. Poté jsme si s radostí zahráli šachy. Martin pak odpočíval ve vile a já jsem se vydal do blízkého okolí hledat opičky, abych si je také vyfotil.

Po opičkách však ani vidu, ani slechu. Jednoho z místních strážců jsem se tedy na opičky zeptal.

„Hmm.....Opičky...“ zadumal se a podíval na hodinky „...mnóó, teď je právě dvanáct hodin. To jsou opičky na obědě.“ řekl klidně.

„COŽE !!!!“ vytřeštil jsem oči v domnění, že špatně slyším „....na obědě?“

„No jóó...“ pokýval vážně hlavou „..na obědě. V hotelu.“ dodal.

Pátravě jsem se na něho podíval, zda si ze mně dělá legraci. „V hotelu?!“

„No jóó...“ opět přikyvoval „....v hotelu. Je dvanáct hodin a to většina hostů obědvá. Opičky tam vždy v tuto dobu něco od turistů vyškemrají.“ vysvětlil.

„A ták!“ řekl jsem. Škoda. Poděkoval jsem a šel zpět do vily.

Na betonu před terasou si to mašírovala obrovská, černá mnohonožka. Zavolal jsem Martina.

„Musíme ji vyfotit.“ řekl jsem a Martin přikyvoval.

Mnohonožka se mezi tím dostala do stínu. Vzal jsem ji tedy a opět vrátil na sluníčko, aby ji bylo možno lépe vyfotit. Ta potvora se ovšem zkroutila do klubíčka.

„To není ono...“ vrtěl jsem nespokojeně hlavou „... musíš jí podržet, aby bylo vidět, jak je dlouhá.“

„Brrrrr....“ zašklebil se Martin „....ani na ni nešáhnu. Fuj!“

„No to si děláš srandu, ne?!“ podíval jsem se na něho nevěřícně „Normálně ji takto vezmeš a natáhneš.“ předvedl jsem mu to.

Martin cosi nespokojeně zabručel, ale nakonec sice štítivě, ale přece mnohonožku natáhl a podržel. Vyfotil jsem ji. Teprve za pár dní, když jsme se vrátili domů, listoval jsem knihou a díval se co jsme to vlastně všechno viděli. A pak, když tak otočím stránku....

„....ejhle! To je ta mnohonožka co jsme ji fotili! Cože? Jo ták! Jedovatá....“

No nic. Stane se.

Když se Prezident a dánští kluci vrátili z nákupu, poobědvali jsme. Na náš dotaz ohledně sošky, kterou měl Prezident v pokoji odpověděl, že je to hlavní postava z sci-fi knihy, kterou napsal. Naše povídání o knize přerušil černoch, který přinesl poštu. Adresa na obálce byla úžasná. For Mr. President.

„Hmm... přijede moje matka.“ pronesl Prezident čtoucí dopis „Budu muset udělat pár drobných opatření,“ pokračoval s úsměvem „aby tady zase neutratila několik miliónů. Je to blázen.“ usmál se „Vždyť to vidíte sami. Všichni tady jsou šílenci.“

Postěžovali jsme si Prezidentovi, že se nám nepodařilo vyfotit opičky.

„A vůbec“ řekl jsem, když jsem viděl přicházet pejska „Jak si opičky rozumí s pejsky? Neperou se?“

„Ne, nic takového. Když jdou opičky do vily, tam jim jdou psi z cesty.“ řekl a zavolal na psa.

„Vidíte!“ ukazoval Prezident natržené ucho pejska „Tak to mu udělala opička. Jó to víte, jsou to potvory. To když jim stojí pes v cestě, tak přijdou až k němu a paf! Dají mu pěstičkou do čumáku.“ řekl Prezident a naznačil se smíchem boxerský úder malé opičky.

Bylo odpoledne, schylovalo se k našemu odjezdu do Mombasy na autobus zpět do Nairobi. Ochutnali jsme s Prezidentem ještě jednou tanzánskou pálenku, rozloučili jsme se a darovali mu láhev Ferneta. Prezident měl sice k nápoji, který neznal určitou nedůvěru, zato klukům z Dánska ihned zachutnal.

Ještě jsme naposledy několikrát zavtipkovali, kde uvázneme a proč naše letadlo odletí bez nás. Poslední rozloučení, pan Prezident s úsměvem prohlásil, že až zase někdy budeme v Keni nebo až nám uletí letadlo, že bude velmi rád, když budeme opět jeho hosty.

Po chvilce už jsme byli na silnici k Mombase. Netrvalo dlouho a již jsme si to za patnáct šilasů uháněli k Mombase. Omlouvali jsme se domorodcům v přecpané dodávce, že na nich ležíme i z těžkými krosnami. Téměř ani nechápali, proč se omlouváme. To je zde přece naprosto běžné!

Do Mombasy jsme se dostali kolem páté hodiny odpoledne. Zbývali nám tedy téměř tři hodiny času. Ověřili jsme, že odjezd autobusu platí podle plánu a vyrazili projít se Mombasou a koupit kazetu s tradiční keňskou hudbou.

Kráčíme tedy ulicemi, nahlédneme do místní čajovny. Po hlavním bulváru se blížíme k centru Mombasy. Na velice frekventovaném místě, přibližně sto metrů od nejluxusnější přísně střežené banky leží na ulici mladý černoch. Takových je tu na každém kroku plno. Tento však leží napříč chodníkem a okolo hlavy má kaluž krve. Martin se mi snaží namluvit, že jenom spí. Avšak vzhledem k tomu, že jeho hlava zdaleka není kompletní, zdá se mi, že Martinovo názor bude poněkud chybný. Okolo chodící davy lidí jsou chodícím důkazem, že podobné scenérie jsou zde zcela běžné. Pouze ležícího černocha překročí, ani se nepozastaví, neohlédnou, prostě vůbec nic. Když jsme se stejnou cestou vraceli po téměř třech hodinách, spal tam naprosto stejně jako před tím.

Došli jsme k autobusu. Před kanceláří společnosti již stáli dva autobusy. Dlouho se mi nedařilo zjistit, který z nich jede do Nairobi. Teprve když se již nebezpečně blížila osmá hodina pochopil jsem, že oba. Kolem autobusů panoval solidní zmatek. Téměř nikdo nevěděl, ve kterém autobusu má vlastně rezervované místo. Jeden z autobusů se již začal plnit. Ten měl vyrazit půl hodiny před naším. Když nastal čas k našemu nakládání zavazadel, opět jsem začal zmatkovat. Něco tady nehrálo. Způsobil jsem povyk v kanceláři společnosti a dožadoval se vysvětlení. Musel jsem z nich doslova páčit každé slovo. Nakonec jsem pochopil, že autobus, který zbyl venku sice také jede do Nairobi, ale až třetí v pořadí, tedy až po našem autobusu, který má co nevidět přijet.

Zbylý autobus však odjel a já šel ztropit další skandál. Trpělivě mě uklidňovali, že náš autobus dorazí co nevidět. Autobusy měli vyrážet po půl hodinách. Když odjel již třetí autobus, který měl vyrazit až po nás, ztropil jsem takový skandál, že byl Martin opět nucen přemýšlet, kudy utíkat a co dělat, až se po mně někdo konečně ožene nožem. Pracovníci společnosti byli však ještě více vylekáni než Martin a tak mě jen uklidňovali, že jsou nějaké drobné problémy s řidičem. Bylo již téměř devět hodin a jestli to takto půjde dál, naše letadélko odletí bez nás.

Konečně se houf černochů na konci ulice rozběhl ve strachu na všechny strany a obrovský počmáraný autobus s tisíci rozsvícenými světly a šíleným vytrubováním tadadadáááá, tadadadáááá se nakloněný v příšerném úhlu vyřítil ze zatáčky. Konečně jsme seděli v autobuse a řítili se noční Mombasou.

Čekala nás pět set kilometrů dlouhá cesta po keňské blátodálnici. Netrvalo dlouho a asfalt skutečně skončil. Autobus se po úzké neskutečně vymleté blátocestě v úhlu pětačtyřiceti stupňů nakláněl na všechny strany. Řev motoru vypovídal o obrovském úsilí, které musí autobus vynaložit. Světla předních světlometů vždy dopadla do houštin podél cesty a já jsem nechápal, proč jsme se doposud nepřevrátili. Je zázrak, že vůbec nějaké vozidlo je schopno tímto terénem jet. Až na jednu menší poruchu, kdy jsme píchli, probíhala cesta víceméně podle plánu. Pak to však přišlo. Několik desítek kilometrů před Voi, kousek od vesnice Barango, uprostřed národního parku Tsavo, se ozval podivný zvuk a už jsme stáli. Tentokrát to nevypadalo dobře. Co se porouchalo, jsem nevěděl. Avšak to, že Afričané vystupují z autobusu a posedávají si před ním, jsem vůbec nepovažoval za dobré znamení. Asi polovina cestujících tedy seděla na cestě vedle autobusu a v klidu klábosila.

„No jo, zrovna včera jsem v zátoce nechytil téměř nic.“ povídají si dva na kraji.

Většina ostatních klábosí o podobných nesmyslech nebo rozšafně ukazují na autobus, kývají hlavou a moudře pronášejí: „Mno jóóó.....je to rozbitý.“

Trčíme tady uprostřed ticha a nevypadá to, že by silnice byla v noci nějak frekventovaná. Po deseti minutách konečně z dálky přijíždí nějaký náklaďák. Zastavuje a ptá se, zda nepotřebujeme pomoc. S hrůzou sleduji, jak mu všichni říkají: „To dobrý! Jeď dál. My si nějak poradíme.“ a ženou ho pryč. Čekám, kdy se z houští národního parku vynoří hladová kočička a začne ten správný cirkus. Teprve asi po půl hodině jim začne pomalu docházet, že pokud skutečně nemají sloužit jako potrava pro lvy, bude asi nutno autobus opravit.

Právě v okamžiku, kdy přemýšlím, že bych si také vystoupil a protáhl se venku, začal se autobus podivně naklánět. Ne, už mě tady nemůže nic překvapit. Ani to, že autobus s polovinou cestujících dali na hever a zvedli ho i s nimi. Po nějaké době se konečně autobus prohlásí za opravený, cestující opět nastoupí a jedeme.

Po několika hodinách následuje krátká zastávka ve Voi a znovu frčíme směrem k Nairobi. Noc pomalu končí a my za svítání zastavujeme, asi dvě stě kilometrů před Nairobi, v malém městečku Avarago. Dáme si každý Colu a jedeme dál. Když pohlédneme z okna, zatají se nám dech. V dálce směrem na jih intenzivně svítí sníh na kráteru Kilimanžára. Do zlatova zbarveno se odráží světlo od zasněženého vrcholku tohoto majestátného velikána. Téměř nedýcháme. I místní vzrušně ukazují směrem k nejvyšší hoře Afriky. Nakonec se nám přece jen podařilo vidět tento skvost na vlastní oči.

Návrat

Dopoledne se vytrhuji z polospánku a zdá se mi, že již jedeme po asfaltu. To je znamení, že se blížíme k Nairobi. Je to tak. Žádám řidiče, aby nám zastavil až bude nejblíže k letišti, abychom mohli jít pěšky rovnou na letiště. Do špinavého hlavního města se nám již nechce. Řidič nám proto na jedné křižovatce zastaví. Ještě musím upozornit personál autobusu, že bych také rád odletěl se svojí krosnou, kterou mám v zavazadlovém prostoru. Rychle nám krosny podávají a za chvíli stojíme sami u silnice k letišti. Krosny jsou příšerně špinavé a navíc jsou polité nějakým hnusným olejem. Otíráme je proto novinami, ale o moc lepší to není. Nejsme si příliš jisti, zda takovéto dva vagabundy pustí na letiště, natož do letadla. Šlapeme si to pěšky k letišti. Je okolo poledne. K letišti je to asi deset kilometrů, ale poslední tři se vezeme autem, které jsme si stopli.

Ochotný řidič se nás vyptává, kam se vracíme a upozorňuje nás jakousi daň, kterou budeme muset zaplatit, pokud chceme letět ven z Keni. Vysvětlujeme, že veškeré letištní poplatky máme zaplaceny, ale marně. Nejedná se prý o letištní poplatek, ale o nějakou vládní daň. O podivném poplatku dvacet dolarů za osobu jsme věděli, ale doufali jsme, že je to letištní poplatek, který již máme zaplacený. Na letišti jsme si potvrdili, že pravdu měl samozřejmě řidič. Do odletu nám zbývá přibližně šest - sedm hodin. Nechceme ale riskovat, a proto již tuto dobu strávíme v prostoru letiště. Zjistil jsem si u jakého terminálu nám dají palubní lístky, v kanceláři KLM jsem si ověřil, že naše místa platí a dostal jsem hlad. Martinovi se sice nápad vařit na benziňáku v prostoru letiště tradičně nelíbil, ale nakonec hlad opět zvítězil. Čaj a polívčička - náš jídelníček zůstával stále stejný. Žádný těžký chleba, žádné těžké konzervy, pouze čínské polívky, které chutnají všechny stejně.

Procházeli jsme se letištěm a divili se, jak nám tyto luxusní a čisté prostory mohli při příletu připadat špinavé a zapáchající. Bylo zajímavé, jak se naše měřítka luxusu rychle dokázala změnit a přizpůsobit.

Když jsme se konečně dočkali otevření našeho terminálu, vyzvedli jsme si naše palubní lístky, zaplatili letištní daň, nechali si opět orazítkovat pasy a vkráčeli jsme do bezcelní zóny, kam mají již přístup pouze odbavení pasažéři. Procházeli jsme luxusní dolarové obchody. Nakoupili jsme ještě několik pohledů a opět dostali hlad. Vařit zde však již skutečně nebylo možné. Do odletu zbývaly ještě asi dvě hodiny a já už se nemohl dočkat prvního chodu, který budou v letadle podávat. Koupili jsme si alespoň nějaké pití, neboť jídlo tu bylo skutečně velmi drahé. Navíc to, co jsme si mohli koupit, by nás jistě nezasytilo. I v tomto luxusním prostředí, kde bylo samé luxusní zboží a nažehlení bohatí cestující bylo znát, že jsme stále v Africe. A to nejenom podle typu suvenýrů a černých tváří kolem. Všiml jsme si zajímavého pultu se zmrzlinou. Klasický skleněný pult a za sklem zevnitř papír, hlásající, která zmrzlina kolik stojí. Mezi sklem a papírem byl klasický obrovský šváb. Nevadilo to nikomu.

Procházel jsem se, když jsem najednou zaslechl hlášení, které jsem díky hudbě z obchodu neslyšel příliš dobře. Každou minutu probíhalo nějaké hlášení, oznamující nějaký přílet, odlet nebo žádajícího nějakého cestujícího, aby se dostavil tam a tam. Tentokrát jsem měl ovšem pocit, že jsem zaslechl své jméno. Nerad bych v Evropě zjistil, že moje krosna zůstala ležet sedm tisíc kilometrů od mého domova. Čekal jsem tedy, zda budou po nějaké době toto hlášení opakovat a sledoval, zda se nějaké vyvolávané jméno alespoň vzdáleně nepodobá mému. Nic. Snažil jsem se tedy najít kancelář, odkud tato hlášení pocházejí. Několik zaměstnanců jsem přemluvil, aby se snažili zjistit, zda v hlášení bylo nebo nebylo mé jméno. Nevypadali, že by v tom měli jistotu a tak, i když mi nakonec řekli, že to pravděpodobně bude v pořádku, jsem moc klidný nebyl.

Proběhla osobní prohlídka, my konečně seděli v letadle a těšili se na hamu-papu a brm-brm. Když v tom ke mně přichází stevard a dává mi lístek od zavazadla, který je psaný na mé jméno. Jeho vysvětlení mi není příliš jasné, ale jsem hladový a nemám sílu se hlučném letadle se stevardem dohadovat.

Letadlo začíná popojíždět na startovací dráhu a začíná pršet. Motory řvou, letadlo se ztěžka rozjíždí a po chvíli se konečně náš Boimboim odlepí od země. Okamžitě se dostáváme do prudkých poryvů deště. Vidím, jak se křídla Boingu ohýbají, celé letadlo řve jako v agónii. V mraku není vidět téměř nic, ale ještě nemůžeme být příliš vysoko nad zemí. Boing se pere s deštěm, celý se otřásá a vypadá to, že se spíše propadá než aby stoupal. Čekám, kdy se pod námi, objeví nějaký strom, nebo barák a budeme zase na zemi.

Zatím co většina cestujících propadá panice, snažíme se s Martinem vypadat naprosto flegmaticky. Znuděně pročítáme stránky Herald Tribune a jen po očku koukáme ven. Náš Boimboim však neztrácí odvahu a nakonec vítězíme. Po chvíli se již přináší hamu-papu. Letíme tentokrát v noci a navíc je špatné počasí. Nevidíme tedy z okna vůbec nic. Teprve nad Evropou vidíme brzo ráno nádherně osvětlená města a silnice z výšky deseti kilometrů.

V půl sedmé ráno přistáváme v Amsterodamu. Chystáme se navštívit Amsterodam, ale naše krosny si vyzvedneme až v Praze. Když vidím kráčet letušky se stevardy, nedá mi to a musím se jich zeptat, jak je to tedy s našimi zavazadly.

„No to je lístek od vašeho zavazadla pane.“ říká mi letuška.

„Ale my máme dvě zavazadla a od nich máme tyto dva lístky.“ říkám nechápavě a ukazuji naše lístky letušce. Co znamená třetí lístek netuším ani já, ani Martin a kupodivu ani letuška. Chvíli se radí s kolegyněmi, ale nakonec se shodnou, že neví, ale že nemám mít strach.

„Mám to chápat, že na třetí lístek si vyzvednu nějaký dárek od KLM?“ ptám se z úsměvem.

„Asi ano.“ směje se letuška.

Dobrá tedy, necháme to plavat, ale pokud na Ruzyni nebude moje krosna, uděláme škandál.

Pouze s příručními zavazadly tedy odcházíme k odbavení, abychom mohli navštívit hlavní město Holandska. Další razítko do pasu, vyměňujeme peníze a jdeme koupit lístek na vláček. Zpáteční lístky jsme koupili v automatu a cestu k vlaku do podzemí jsme našli také poměrně rychle. Zda máme lístek nějak označit nám moc jasné není a tak přesto, že jsme si je koupili, si připadáme, jako bychom jeli na černo. S lístkem v ruce to však s případným revizorem snad usmlouváme. Vláček je dvoupatrový. Frčí podobně jako metro. Zdaleka ne celá trasa však vede podzemím.

Vystoupili jsme v Amsterodamu na hlavním nádraží a vydali se na procházku městem. Byla sobota, po osmé ráno. Vše bylo ještě zavřené a ulice prázdné. Měli jsme čas celý den. Letadlo do Prahy odlétalo až po sedmé večer. Prvním cílem bylo najít nějaký obchoďák, kde bychom mohli koupit nějaké jídlo, abychom neumřeli hlady. Pořádné jídlo. Evropské. Cokoliv. Mňam, mňam. Třeba čokoládičku, křupavý rohlíček........

Po několika hodinách se však zdálo, že v tomto podivném městě, plném kaváren, krámků s erotikou či drogami, spletí vodních kanálů, mostů a malých krámků, žádný obchoďák prostě není. Skutečně z posledních sil jsme, víceméně náhodou, jeden dobře zamaskovaný objevili. Nakoupili jsme obrovské množství dobrot. Normálně by to byly potraviny na několik dní, ale my jsme je zbaštili během chvilky. Posadili jsme se na lavičku s výhledem na kanál (pro ty pomalejší - nemám na mysli městskou kanalizaci) a sledovali lodičky s turisty, cyklisty, zvonící tramvaje. Baštili jsme a bylo nám fajn. Nic nám nechybělo, sluníčko příjemně hřálo a my cítili, že jsme vše přežili, že už jsme vlastně doma.

Když jsme všechno zbaštili, procházeli jsme uličkami, kde snad nestál jediný dům rovně. Domky vypadaly jako by tančily nebo jako by je stavěl někdo v těžké opici. Na všech větších prostranstvích byla obrovská parkoviště s tisíci bicykly. Když se čas nachýlil k večeru, došli jsme opět na hlavní nádraží a odjeli na letiště. V bezcelní zóně si pořídili lahvinku irské whisky. Tu máme nachystanou na oslavu, která vypukne, pokud přežijeme výlet na Matterhorn. Na tuto překrásnou, těžko dostupnou, alpskou čtyřtisícovku se chystáme za dva měsíce. Do té doby musím rozhýbat zlomenou ruku. Při lezení po skalách je ruka v sádře poměrně nepříjemný handicap.

Do Prahy nás Fokřík dopravil za hodinku. Jak jen jsou ty vzdálenosti relativní! V Praze jsme byli krátce po desáté hodině. Po chvilce napětí jsme se dokonce znovu setkali s našimi krosnami. Na Ruzyni nás měli čekat naši přátelé z Prahy, kteří nás měli vykoupat, namasírovat a odvézt do putyky, kde jsme měli náš návrat náležitě oslavit. Samozřejmě zde nebyli. Dodatečně jsme zjistili, že klíčoví lidé onemocněli, a proto jsme se na ně příliš nehněvali. Navíc jsme si vůbec nebyli jisti, zda bychom raději neuvítali pohodlnou postýlku a pořádně se vyspali. Vlastně jsme si byli jisti. Postýlka to vyhrála. Problém byl, že veškeré vlaky i autobusy do Plzně nám ujely. No co! Odjeli jsme městským autobusem z Ruzyně na začátek dálnice a stopovali. Po deseti minutách nám, krátce po jedenácté, zastavila nějaká škodovka. Řídil ji hrozně nervózní vojáček, který spěchal do kasáren, kde měl být do půlnoci. Byl ze severních Čech a ani pořádně nevěděl, kudy má jet. Po dálnici nějak do Rokycan. Tam vyjede z dálnice a z Rokycan již cestu zná. Dohodli jsme se, že nás tedy vysadí na nájezdu u Rokycan a smířili se s tím, že strávíme noc stopováním a kolem čtvrté ráno půjdeme do Rokycan na vlak. Z Rokycan po dálnici do Plzně toho moc takto pozdě v noci nepojede a rozjetá auta, jedoucí po dálnici z Prahy, nám nezastaví. Před Berounem, za výjezdem na Loděnice, se nás nervózně se strachem ptal, zda právě nepřejel výjezd na Rokycany. Uklidnili jsme ho, že do Rokycan to má ještě hodně daleko. Tedy pokud jsme ho tím vůbec mohli uklidnit. Nervózně sledoval čas, ale škodovka moc rychle nejela. Právě v okamžiku, kdy nás vysazoval u Rokycan pípla půlnoc. No, řekl bych, že ho basa neminula.

Kousek jsme popošli a minuli ve tmě stopujícího vojáka. Na náš dotaz přiznal, že již stopuje téměř dvě hodiny a musí se dostat do kasáren v Janovicích za Klatovama. My jsme šli dalších padesát metrů, až za nájezd z Rokycan. Po deseti minutách naprosto marného stopování, nám zastavilo auto, jedoucí od Rokycan. Protože byl v autě pouze řidič, rozhodl jsem se, že udělám dobrý skutek. Zeptal jsem se řidiče a zavolal nešťastného vojáka. Tak jsme pádili do Plzně.

„Odkud jedete kluci?“ zeptal se nás kluk co řídil.

„Jó chlapče, tomu bys asi nevěřil.“ říkám s úsměvem.

„Z vandru? Co? Kde jste byli?“

Musíme se docela smát. Nakonec se mu tedy přiznáme. Musíme pak užaslému řidiči i vojákovi popisovat alespoň stručně naši cestu. Evidentně vůbec nechápou, jak jsme tam mohli přežít. Bez cestovní kanceláře, hotelů, zajištěné dopravy na výlety po okolí.

Okolo jedné hodiny ranní se loučím s Martinem a jdu domů. Cestou ještě potkám svého kamaráda Páju, kráčejícího do hospody.

„Co pořád děláš, že se neozveš?!“

Vysvětlím mu to a vysvětlím mu také, že místo hospody momentálně preferuji postel. Přijdu domů, vyházím všechny věci z krosny. Naložím se do vany a po hodině uléhám do postele. Moje pohodlná postýlka. Usínám dříve, než se stačím přikrýt peřinou. Vše je za námi. Jsme doma, přežili jsme Afriku a Afrika přežila nás. Vzpomněl jsem si na slova, která jsem někde četl a se kterými mi nezbývá než souhlasit: „Afriku můžeš opustit, ale Afrika nikdy neopustí tebe. Do smrti zůstane hluboko v tvém srdci.“

Další články zde: Rozcestník

Více fotografií zde - Zonerama - Petr Podruh

Prohledat tento blog

Petr Podruh - zápisky z cestování

Afrika 1998