Peru 1999
Peru křížem krážem
Peru je nádherná zem, kde je na jednom malém místě prakticky celá planeta. Oceán a nádherné pláže tehdy zcela bez lidí, pouště, zelené kopečky, vysoké hory a amazonský prales. Zem plná památek jak předkolumbovských kultur, tak po španělských dobyvatelích.
Najdete zde nejhlubší kaňony světa (mimochodem 2x tak hlubší než slavný Grand Canyon v USA), rekordní Amazonku, nejvýše položené jezero Titicaca, ale i nejvyšší písečnou dunu světa. Je tu největší počet druhů ptáků na světě podobně jako nejvyšší počet druhů motýlů (neuvěřitelných 4000). Zdejší pralesy patří mezi nejpestřejší místa na světě co se týká druhů obojživelníků, plazů a dalších zvířat, ale také stromů a rostlin. Přestože je Peru kousek od rovníku najdete zde i tučňáky.
V době, kdy jsem tuto unikátní zemi navštívil, jsem tu nepotkal ani jednoho turistu a ani jednoho domorodce, který by uměl anglicky. A to ani žádný úředník, policista, obchodník a dokonce ani v letecké kanceláři jejich státních aerolinek. Jen španělština případně místní jazyky jako je kečuánština nebo na jihu ajmarština. Bylo to pro mě tehdy trochu nepochopitelné. Představte si, že jedete autobusem tři bílé tváře. V noci dojedete do cíle. Tam uprostřed noci již čeká 20 chlapíků a mladíků a mohou se přetrhnout, aby někomu vnutili svoji nabídku odvozu, ubytování a v našem případě eventuelně nějakého výletu. Nikdo z nich neumí anglicky ani pozdravit. Kdy jeden z nich uměl, alespoň to, má vyhráno a každá bílá tvář je jeho. Ptal jsem se na to jednoho místního děduly. Jak je možné, že tu nikdo neumí anglicky ani slovo. Jen se na mě nechápavě chvilku díval a pak mi odvětil, že si není jistý jak to vůbec myslím, protože je přece jasné, že tady je Jižní Amerika, kde se mluví španělsky a anglicky, že se mluví v té Severní Americe. OK..beru a už se více neptám.
Většina památek, rozvalin předkolumbovských měst, pyramid a pohřebišť tu byla ve stylu žádné ploty, žádné kasy, žádní návštěvníci, projdi si co chceš. Pokud chceš, vezmi si lopatu, krumpáč a můžeš objevovat. To bohužel také znamenalo, že řadu památek a pokladů skutečně kde kdo vykopal a odnesl.
Navštívil jsem Peru v letech 1999 a 2000. V tu dobu byla bohužel bezpečnostní situace poměrně napjatá a nestabilní. Celá země procházela stupňující se krizí autoritářského režimu prezidenta Alberta Fujimoriho a ještě stále dobublával vnitřní ozbrojený konflikt s maoistickými gerilami. Na různých místech v zemi stále docházelo k útokům a přepadením ze strany povstaleckých skupin, zejména Světlé stezky, kdy jen krátce před mým příjezdem armáda dopadla a zatkla Óscara Ramíreze Duranda - nejvyššího velitele této teroristické organizace. Nemohu však říci, že bych tento stav věcí někde pocítil. Jedině snad časté checkpointy a kontroly místních autobusů vojáky, pečlivé prohlídky autobusu i osobní prohlídky (v těchto případech se zaměřovali pouze na místní, nás tři nechávali na pokoji). A některé cesty byly vyhlášené častými přepady. Mimo jiné proto jsme později zvolili za tehdy jen pár korun navíc leteckou přepravu z Arequipy do Cuzca namísto dopravy standardním autobusem s místňáky. Ale o tom ještě později.
Peru a okolní země jsou také přehlídkou všech možných druhů banánů. U nás jsme zvyklí na klasický banán odrůdy Cavendish a v posledních letech se tu a tam objeví prťavé baby banány. V Peru máte možnost vidět nepřeberné množství druhů banánů, žuté, zelení, červené, nejrůznějších velikostí a tvarů. Některé jsou určeny k přímé konzumaci, jiné na vaření. Ty co nejvíce připomínají banány, na které jsme zvyklí u nás jsou většinou právě z odrůdy Cavendish a místní je většinou nazývají "plátano de seda". Ty se většinou buď rovnou baští nebo se z nich dělá taková sladká kaše. Podobně jsou na tom i banány plátano manzano (manzano - jablečný), které jak název napovídá mají chuť trochu připomínající jablka. Zmíněné baby banány tu většinou nazývají plátano bizcocho. Rovnou se tu také baští banán zvaný plátano morado, který je červený nebo až hnědo-fialový a je hodně sladký, chutí trochu připomínající lesní ovoce. Peruánci z nich také rádi pečou sladkosti a připravují sladké pyré. Další řada banánů jako plátano bellaco, plátano de isla a plátano palillo se většinou používají na vaření, smažení, dělají se z nich placky, lupínky, dělají se i na grilu, používají se jako příloha k některým z tradičních peruánských jídel nebo se používají do džusů.
V Peru jsme také jednoho dne dospěli k závěru, že když už jsme jednou tady, je třeba si naši chudou stravu projasnit místní čokoládou. K našemu překvapení jsme zjistili, že čokoládu tu všude možně mají, ale ne jak jsme čekali v nepřeberném množství druhů. Měli jen dva typy. V obou případech se jednalo o designově podobné balení (tuším 200g) čokolády. V jendom případě nápis hlásal Chocolate con azúcar a v druhém Chocolate sinazúcar. Tedy jedna s cukrem, druhá bez cukru. Ona čokoláda s cukrem, byla tmavá čokoláda připomínající vzheldem i chutí naši hořkou čokoládu na vaření.Ta bez cukru pak byla naprosto černá jako asfalt a byla tak hořká, že se to nedá popsat. Každopádně se jíst nedala. Občas jsme si v ešáku vařili rýži, tak jsme si řekli, že bychom to zkusili na sladko s čokoládou a s hromadou cukru. Do ešáku stačilo dát jedinou kostičku čokolády, aby celý ešák rýže zčernal tak, že by se i černé uhlí stydělo, jak málo je černé.
Další gastronomickou specialitkou zde byla Inca Cola místní bylinky aloisie. Nažloutlá limonáda vonící po citronech a chutnající jako žvýkačka. S Coca Colou měla společného snad jen to, že rovněž obsahovala poměrně velké množství kofeinu.
Velké nadšení u nás znamenalo i první setkání s churros. Pro vyhladovělé cestovatele úplná mana. Dnes už je možné churros koupit i u nás. Tehdy jsme to měli omžnost ochutnat prvně a byla to opravdu velká radost. Nejčastěji jsme měli churros s manjar blanco, což byl takový nažloutlý mléčný karamel.
Mezi další pochoutky, se kterými jsme se setkali poprvé patřili i ceviche. Jedná se o syrové na kousky nakrájené ryby nebo jiné mořské plody, které se maceruje v citronové či limetkové šťávě. V té se maso po nějaké chvíli jakoby uvaří a zcela si zachová svoji čerstvost. Stály tedy kolem dvaceti-třiceti korun. Nejraději jsem měl osobně ceviche mixto, ve kterých krom ryby byla i chobotnice, sépie, kalamáry, krevety, mušle svatého Jakuba či slávky.
Rádi jsme si hladoví občas pochutnali i na nejrůznějších smažených rybách nebo oblíbených grilovaných kuřatech, které se většinou grilovali na voňavém dřevěném uhlí.
Chiclayo a pán ze Sipánu
Jedno z prvních měst, které jsme v Peru navštívili, bylo Chiclayo na severu země. Jde o jedno z největších měst v Peru, vyhlášené svým přátelským obyvatelstvem. To se přiznám, že jsem nepostřehl a obyvatelé mi přišli plus mínus stejně přátelští, jako kdekoliv jinde v Peru.
Zde jsem se také poprvé setkal s peruánskými trhy, kde jeden stánek za druhým nabízeli šamanské a rituální předměty. Meskalinové kaktusy, koka, další psychotropní látky, amulety, hliněné sošky, včetně replik i originálů předinkovských keramických sošek kultur Moche či Chimú. Nikde nesměly chybět ani hadí kůže nejrůznější mrtvolky (většinou sušené) žab, netopýrů, morčat, kolibříků či pásovců. Našli jste ze ale vždy i embria či pokročilé plody před narozením lam, ovcí a kůzlat, většinou o velikosti zhruba kočky.
V Chiclayu jsme nakonec pár dní strávili, seznámili jsme se s jednou místní rodinou, u které jsme pak chvilku bydleli a dělali výlety po městě i po okolí. Na ploché střeše měli několik klecí s morčaty, které chovali. Nedokázali pochopit, že je u nás řada lidí chová jako domácí mazlíčky. Smáli se tomu, až se za břicho popadali. U nich je všichni chovají jen aby si je nakonec dali na talíř.
Asi 30 km od Chiclaya je vesnička Huaca Rajada, poblíž které jen 13 let před naší návštěvou učinil peruánský archeolog jeden z nejvýznamnějších světových archeologických objevů. Tam jsme vyrazili místním autobusem, který měl (jak už to tak v takových zemích bývá) cestou poruchu, ale nakonec proběhla oprava velkým kladivem a do cíle jsme dojeli.
Zcela neporušenou hrobku "Pána ze Sipánu" - mocného vládce kultury Moche z let kole 250 n.l. Hrobka je plná pokladů. Je tam spousta nádherné keramiky, zlata, stříbra, šperky, masky, ale i další lidi, kteří mu dělali na poslední cestě doprovod. Kněz s peruánským psem "naháčem", dvě lamy, manželky a strážci. Jeden ze strážců měl amputovaná chodidla, aby náhodou nezdrhnul z posmrtné hlídky. Samotný Pán ze Sipánu byl uložen v dřevěné rakvi, co byl první nález svého druhu v Americe vůbec. Vše tedy bylo ne v muzeu, ale venku, tak jako to archeologové odkryli. Kdybychom chtěli, mohli jsme si doslova na cokoliv sáhnout.
Trujillo a okolí
Jen 200km (v Peru jako za rohem) jižně od Chiclaya bylo další pro mě přiznám se o něco zajímavější město Trujillo. Rozhodli jsme se najít si nějaké místo na přespání ne ve městě, ale přímo u oceánu v blízké rybářské vesničce Huanchaco. A tak jsme řadu dní každodenně cestovali s domorodci místním autobusem asi 15km z Huanchaca do Trujilla, kde jsme buď procházeli město a přilehlé památky nebo z něj vyráželi někam dál. Na cestu Huanchaco - Trujillo - Huanchaco jsem domluvil rovnou s řidiči autobusů slevu - 3 lidi za cenu standardních dvou domorodeckých jízdenek, takže jsme si spokojeně ušetřili každý den oněch 2x 15km pěšky 😁
Huanchaco byla malebná malá vesnička, kde jsme si mohli odpočinout, zaplavat ve studeném oceánu, dělat si krátké večerní procházky nebo ochutnat úlovky místních rybářů. Domluvil jsem s jedním rybářem i zapůjčení jejich tradičních rákosových člunů, takže jsme si mohli udělat odvážnou mořeplavbu na tomto vratkém člunu a na chvilku si připomenout Thora Heyerdahla.
Jedna z procházek po Huancachu a okolí se nám po pravdě poněkud vymkla. Šli jsme podél pobřeží dále od civilizace cestou, necestou. Celé pobřeží Peru je prakticky poušť. Pustá vyprahlá zem, písek a kamení. Podél pobřeží jsme ale míjeli uměle vytvořené mokřady - wachaques, které slouží již více jak tisíc let pěstování rákosu totora. Z něj mimo jiné vyrábí i ony rákosové čluny. Po levé ruce jsme měli mokřady a za nimi hned oceán, po pravé pískokamenitý val, zvedající se na nějakou náhorní plošinu asi o deset metrů výše. Nakonec jsme se rozhodli na poměrně hodně příkrý val vyškrábat, dostat se na onu náhorní plošinu a dojít na silnici která vedla paralelně s valem a oceánem asi o necelý kilometr dále. Celá náhorní plošina měla v jakési pomyslné síti 2x2 metry v písku důlky o velikosti medicinbalu. Zvláštní. Když jsme došli k silnici, překvapil nás plot. Když jsme se konečně na silnici nějak dostali o kus dál jsme pochopili. Prošli jsme na náhorní plošinu místem, kde nikdo nepředpokládal, že by se tudy někdo šplhal a tak nic netuše jsme prošli zaminovaným územím na silnici lemovanou cedulemi s nápisy typu "Vojenská zóna, Nezastavovat, při zastavení bude vydán rozkaz ke střelbě". OK…tak pro příště.
Mezi Huanchacem a Trujillem se nachází na 20-30 km² největší město z nepálených cihel na světě. Jde o unikátní archeologickou lokalitu s pozůstatky hlavního města starověké říše Chimú. Vzhledem k materiálu použitého při stavbě města, vzalo město dost za své vlivem eroze, občasných dešťů a El Niña, ale i rabování Španělů i domorodců. I tak se zachovalo pár paláců, hradeb, zdobených reliéfů a dekorací na zdech převážně s mořskou tématikou. Zachovala se i velká nádrž na vodu a královské mauzoleum. Patrné jsou i zavlažovací kanály a zbytek města pak tvoří jasně viditelné zbytky obvodových zdí. Leccos je patrně přikryto pískem. U řady bývalých staveb jsou u země vidět jakési nory naznačující další prostory či zbytky staveb pod povrchem. Navštívili jsme při našich cestách Huanchaco-Trujillo-Huanchco Chan Chan několikrát. Celý obrovský prostor Chan Chanu byl v té době pokaždé naprosto prázdný bez jediného človíčka. Nikde žádný plot, nikde, žádná kasa nebo jakákoliv známka dnešní civilizace. Jen prostor několik kilometrů x několik kilometrů obrovského archeologického místa. Kdybychom chtěli, mohli jsme si tam nerušeni řádit s krumpáčem a lopatou, jak by se nám zlíbilo. Předpokládám a v tomto případě i trochu doufám, že dnes je tomu již jinak.
Přímo v Trujillu je pak možno navštívit dvě menší hliněné pyramidy zvané „huacas“. První z nich Huaca Esmeralda je to dvouúrovňová pyramida s reliéfy mořských vln a rybářských sítí. Druhá pyramida Huaca El Dragón (Dračí pyramida) je pak výborně zachovalou pyramido s reliéfy draků.
Obrovské pyramidy, které jsme takto jeli prohlédnou jsou pyramidy Slunce a Měsíce (Huaca del Sol a Huaca de la Luna). Tyto ohromné stavby ze sušených hliněných cihel patří k největším předkolumbovským stavbám v celé Americe. Celý komplex, který představoval ve své době centrum předinské kultury Moche, se nachází v údolí stejnojmenné řeky. Celá stavba vznikala nejspíš po staletí po jednotlivých vrstvách/patrech. Po čase se vždy příslušné patro zasypalo a na něm vzniklo zase o kus výše nové o něco menší. Tak postupně vznikala celá pyramida. Přestože španělští dobyvatelé dali pyramidám při snaze najít zlato hodně zabrat, jsou poměrně hodně zachovalé. Přežila i řada kreseb na zdech jednotlivých patrech, přičemž barvy jsou dodnes krásně zachovalé.
Lima
Celou dobu jsem se chtěl vyhnout Limě, o které se tehdy tradovalo, že je v porovnáním s celým zbytkem Peru opravdu nebezpečná a že ji snad ani nelze navštívit, aniž by byl člověk okraden. S ohledem na to, že jsme nenašli při jedné z cest možnost přímé autobusové linky z místa A do místa B, jedinou variantou zůstávalo dorazit do Limy a tam se pár kilometrů po městě přesunout na druhý autobus. Bohužel v Peru nebo nic jako centrální autobusové nádraží. V každém městě byla řada autobusových společností, které byly rozházené po celém městě. Mě pak nezbývalo, než obejít celé město, zjistit vše potřebné a potom znovu dojít do společnosti, která se ukázala býti tou nejlepší (rozuměj nejlevnější) a tam konečně celou dopravu domluvit. I za normálních okolností jsem byl na všech cestách vycvičen k opatrnosti, zvlášť pokud jdeme s bagáží a jsme tím pádem navíc poměrně neohrabaní. Kdykoliv ve městě jsem jel v ostražitém módu. Cestu městem jsem si vždy vybíral tak, abych šel prostorem kde nikdo není nebo jen minimální počet lidí. Oči mi neustále celý prostor skenovali v 360ti stupňovém módu, pokud jsem procházel kolem skleněných výloh krámů či restaurací, sledoval jsem okolní lidi v odrazu skla a stále si snažil držet odstup od většího počtu lidí a v ruce jsem po celou dobu svíral pepřák. Všichni tři jsme se drželi v těsné kompaktní sestavě připraveni rychle zareagovat. V Peru jsme byli nuceni rychle jednat jen dvakrát. Lima byla právě jedno z těchto míst. Při přesunu městem z jednoho na druhý autobus se na nás nalepilo asi deset lidí od dětí až po dospělé. To je běžný jev. Chtějí si podívat, fascinovaně čučí na oči a vlasy, které nejsou černé, chtějí si sáhnout a podobně. Tomu se dá často jen těžko vyhnout a pokud těch lidí je více, jsou to přesně ty momenty, kdy jsem cítil potřebu být v maximální pozornosti. Na hrudi jsem měl asi 15kg batoh. Svoji zhruba 40 kg těžkou krosnu plnou mimo jiné horolezeckého vybavení jsem do Jižní Ameriky vybavil předělanou konstrukcí z důchodcovské nákupní tašky na kolečkách. Z té jsem odstranil tašku, vyměnil kolečka za velká kola ze starého kočárku a gumycuky připevnil na krosnu. To mi dávalo šanci ji jak nést na zádech, tak pohodlně táhnout na kolečkách i složitějším terénem jako například trávou či po nějaké prašné cestě. Proto jsem v tu chvíli neměl krosnu na zádech, ale pohodlně ji vlekl na kolečkách. Když jsme šli kolem křižovatky, na které byla policejní budka, před kterou stál veledůležitý policista, mihnul se jeden vysoký štíhlý chlapík kolem mě, strhl mi poměrně drahé horolezecké hodinky z ruky a utíkal pryč. A to jsou ty okamžiky, kdy se ukáže, jak jsme jako tým sehraní a opravdu připravení. Okamžitě jsem upustil krosnu, moji dva vynikající spolucestovatelé okamžitě krosnu zaklekli a vytvořili si kolem sebe bezpečný prostor pro případ, že útočník není sám. Já s batohem na hrudi zúročil své roky běžeckých a triatlonových aktivit. Frajera jsem dohnal už uprostřed křižovatky a srazil k zemi. Rozplácl se v křižovatce, hodinky mu vylítli z ruky a odletěli kousek po asfaltu. Zlomek sekundy jsem se rozhodoval, s krví pod očima, zda se mám dál věnovat tomu zmetkovi nebo hodinkám. Vyhrály hodinky. Zmetek vzal hned do zaječích. Vrátil jsem se k ostatním. Ukázalo se, že hrdinný policista se rozhodl pomoci tak, že hned jak mela začala, takticky se stáhl do své boudy. Teď se nám jal vysvětlovat, jak jsou to nebezpečné situace, že nemůžeme vědět, zda takový zmetek není ozbrojen a že musíme počkat a že nám zajistí bezpečnou cestu až k tomu druhému autobusu. Skutečně po chvilce dorazil zelený SUV pickup zásahovky. Pletivo na sklech, z SUV vyskočili dva po zuby ozbrojení maníci v neprůstřelných vestách. Brokovnicí ukázali, že si bez debat máme navléknout neprůstřelné vesty a naskočit do auta. Na konci cesty jeden z policistů ještě vyzkoušel jak jsme bohatí a pokoušel se z nás vytáhnout prachy za odvoz. To jsme mu rychle vysvětlili, že my jsme si jejich odvoz neobjednali a že jeden zloděj v Limě už dnes snad stačil. Tak toho nechal.
Byli jsme rádi, že už zase nakonec sedíme v autobusu a toto město necháváme za sebou. Podobný incident jsme zažili v Peru už jen jednou, kdy se jednalo o několik mladých peruánských chlapíků, ze kterých ty problémy jen koukali, ale i v tomto případě jsme společně s kamarádem okamžitě stihly darebáka poslat k zemi a ostatní se naštěstí odtáhli do bezpečné vzdálenosti, kde jen pasivně čekali, jak to dopadne. Podtrženo sečteno celkem dva takovéto bezeztrátové incidenty v Peru za celou dobu a v ostatních státech Jižní Ameriky počet přepadení či krádeží čistá nula. Lima potvrdila každopádně svoji nevalnou pověst.
Paracas a Nazca
Naopak klidnou idylou byla pro nás návštěva městečka Pisco a hned vedle městečka Paracas. Malebné přístavní městečko Pisco má svůj název z kečuánštiny, kde "Pisco" znamená "Pták". Je to také název stejnojmenné známé vinné pálenky pisco. Vedlejší Paracas představuje živé městečko s krásnou promenádou, dech beroucími zátokami a krásným skalním útvarem La Catedral.
Je to rovněž výchozí bod pro cestu na něco málo přes dvacet kilometrů vzdálené ostrovy Islas Ballestas, kterým se přezdívá "malé Galapágy". Tam je šance vidět skutečně doslova tisíce lachtanů hřivnatých, kteří se vyhřívají na ostrovech nebo s vámi plavou ve vodě.
Doslova miliony mořských ptáků. Z dálky to vypadá, že jsou skály naprosto celé černé. Když se člověk přiblíží, že to jen na žlutých, písčitých skalách je pták vedle ptáka. Úplné mezinárodní ptačí letiště. Zdejší oblast je tak také proslavená těžbou guána (ptačí trus a také zároveň velice cenné hnojivo). Původní vrstvy guána dosahovaly tloušťky až neskutečných 60 metrů. Krom toho všeho jsou tu všudypřítomní tučňáci Humboldtovy a pelikáni. Cestou po moři míjíme i obří geoglyf El Candelabro, který slavný Erich von Däniken ve své neméně slavné knize (ve své době přímo kultovní) "Vzpomínky na budoucnost" zmiňuje jako "obří navigační maják pro mimozemské vesmírné lodě".
Podobně přiřkl mimozemšťanům celou řadu dalších památek v Jižní Americe včetně (podle něj) "UFOunského letiště" poušti Nazca.
Nazca je na poměry v Jižní Americe z Paracasu v podstatě za rohem, jen pouhých 200 km jižně. A tak se přes město Ica pomalu přesouváme do Nazca - město uprostřed pouště, kde na rozsáhlém území planiny za městem stejnojmenná kultura vytvořilo slavné pouštní obrazce. Po příjezdu jako obvykle dvakrát pěšky oběhnu celé město, abych nakonec dohodl nejlevnější možné ubytování a již druhý den dohoduji s jedním místním pilotem malého letadélka, že nás vezme na let křížem krážem nad rozlehlou planinou, která je plná obrovských obrazců. Ty je skoro nemožné vidět ze země. Planinou prochází silnice, kde jsou postavené jakési rozhledny, ze kterých je šance pár obrazců vidět. Z letadla je to ovšem úplně jiná paráda. Na planině je skoro 1000 neuvěřitelně přesných rovných čar, z nichž některé jsou dlouhé až 50km. Byli to prostě šikulové. Je tam více jak 300 nejrůznějších obrovských trojúhelníků, spirál, lichoběžníků a dalších geometrických útvarů. A to opticky nejkrásnější - kolem pětistovky geoglyfů představující zvířata, rostliny nebo lidské postavy. Mimochodem starší i zcela novodobé geoglyfy potkáte na kdejakém kopci, budete-li projíždět Peru. Mezi ty nekrásnější a výrazné geoglyfy v Nazca patří určitě astronaut, opice, kolibřík, pavouk, kočka, pes nebo například velryba. V muzeu jsme pak posléze viděli řadu maket pouštní krajiny z obrazci, kde každý byl krásně zřetelný díky bílému zvýraznění. V reálu však zhora máte v otevřené krajině co dělat, abyste si některých obrazců vůbec všimli a rozeznali příslušné linie.
Jinak, že takovéto obrazce či geoglyfy typu El Candelabro nemohou být dílem člověka, ale jedině snad nějaké mimozemské civilizace (jak se nám to pokouší tu a tam vnutit tací jako Erich von Däniken, náš Ludvík Souček a další jim podobní), vyvrací současní běžní Peruánci každý den. Na písčitých kopcích kolem silnic takovýchto obrazců a geoglyfů jsme měli cestou napříč Peru vidět opravdu řadu. K vidění jsou obrazce zvířat, lidí, ale i nejrůznější obrovské nápisy či loga. Obrazce jsou tvořeny buď vyrytím do holých kopců nebo například vyskládáním bílých balvanů.
Paracas a Nazca jsou oblasti, kde jsme měli šanci vidět nálezy trepanovaných či deformovaných lebek. Deformace lebek se tu prováděli již od osmého století před naším letopočtem kulturou Paracas, později tuto techniku převzali další kultury včetně kultury Nazca až nakonec po Inky až do poloviny 16tého století, kdy teprve příchodem Španělů tato tradice byla zakázána a vymýcena s ohledem na křesťanská dogmata. Deformace se prováděla u novorozenců, kdy jim ještě měkké a poddajné lebeční kosti byly stlačovány pomocí plochých kamenných destiček přiložených k lebce a stažených kolem hlavy šátkem. Tato deformace pak vydržela až do dospělosti a výsledkem jsou abnormálně protažené lebky. Motivací bylo patrně to, že protažená lebka pro místní kultury znamenala jednak jakýsi ideál krásy, příslušnost k vládnoucí či elitní části populace, ale také i kmenovou příslušnost. Různé kmeny se vyznačují různými deformacemi. Některé mají lebky protažené do výšky, některé do šířky nebo různě zploštělé.
Historie trepanací lebek je podobná jako u deformací, jen s tím začali asi o 400 let později. Trepanace se podle všeho prováděli většinou s cílem řešit nějaké zranění lebky (např. z boje uder sekerou apod.) nebo nějaké chronické bolesti hlavy či snahu reagovat například na nějaký druh psychické poruchy. K vlastnímu chirurgickému zákroku se pak používali buď obřadní nože "tumi" většinou z bronzu nebo velice ostré a tvrdé obsidiánové nože. Těmi se odstranila kůže z lebky. Poté se do lebky otvor vyřezal, vyvrtal nebo se postupně vyškrabal, což bylo tou pozdější nejbezpečnější metodou, při které bylo nejmenší riziko poškození mozkových plen. Pak už se jen rána vyčistila, ošetřila desinfekčními bylinkovými odvary a otvor se pak překryl. Chuďas vyfasoval plátek z vysušené tykve či kusu kůže. Významnější jedinec se pak mohl těšit na zlatý či stříbrný plátek. Co je na tom to nejúžasnější, že už v začátcích přežilo zhruba 40% pacientů a později například u inckých chirurgů přežívalo kolem neuvěřitelných 90% pacientů.
Jen pár kilometrů od Nazca jsme cestou navštívili také dnes již slavné pohřebiště Chauchilla. Zde jsou hroby z druhého až devátého století a neskutečně zachovalé mumie, na kterých jsou perfektně zachovalé černé husté dlouhé vlasy (některé svázány do copů a dokonce přes dva metry dlouhé!). Zachovalá je i kůže či oděv, často včetně zachovalých barev. Mumifikace podle všeho probíhala v několika krocích. Nejdříve se tělo zavěsilo na dřevěný kůl a nechalo v horkých pouštích větrech vysušit. Ještě než tělo vyschlo úplně upravilo se do sedící polohy, kdy byla kolena přitažena k hrudníku a ruce obepínaly nohy. V této fetální poloze pak bylo tělo zafixováno provazy. Dalším krokem bylo natření celého těla rostlinou pryskyřicí, která tělo chránila před hmyzem a plísněmi. Pak se tělo obléklo a zabalilo do několika vrstev látek většinou z lamí vlny až vznikl jakýsi bavlněný balík, ze kterého koukala jen hlava. Celý balík se pak umístil do podzemní hluboké komory - hrobky, kde byla mumie chráněna a kde bylo stabilní mikroklima. Při návštěvě tohoto pohřebiště bylo pro mne osobně tehdy největším šokem, jak Peruánci zachází s tím co zbylo po řadě rabování. Mumie vytáhli z hrobek a posadili přímo na pouštní písek uprostřed té pouští pustiny. Tam se do mumií tím pádem opírá jak vražedné slunce, tak silný vítr, který navíc mumie hobluje pískem, který sebou unáší. Vždy mě fascinuje, jak málo stačí, aby památky, které vydržely staletí či tisíce let vzali za své, když se při vší smůle potkají s lidskou blbostí….škoda mluvit.
Arequipa
Naše další putování pak každopádně směřovalo po pár dnech do Arequipy. Část cesty jsme zdolali stopem, něco málo pěšky. Zbytek poměrně dlouhé (600km) začal vypadat velmi problematicky. Zůstali jsme trčet v jednom městě stále více než 500km od Arequipy a snažili se něco stopnout. Hladoví, žízniví jsme stáli několik hodin a snažili se stopnout to málo aut, co jezdili nebo tu a tam nějaký autobus. Ukázalo se, že jsme si neuvědomili, že se blíží vánočné svátky a autobusy jsou naprosto narvané domorodci, kteří se přesouvají za svými rodinami. Nakonec jsme konečně zastavili jeden z mnoha autobusů a řidiče přemluvili, aby nás nechal vmáčknout mezi domorodce v souladu s Murphyho pravidlem, které jasně říká, že vejde-li se do autobusu N lidí, pak se tam s jistotou vejde ještě N+1. Toto pravidlo není omezeno a lze rekurzivně využít dál dle potřeby.
Do Arequipy jsme přijeli v noci. S ohledem na noční čas jsem stran ubytování zvolil na místo obcházení celého města jinou osvědčenou metodu. Oslovil jsem skupinku taxikářů s dotazem, zda nás někdo vezme za podmínky, že dostane dohodnutý obnos peněz, doveze-li nás do libovolného pajzlu ve městě, kde nás nechají přespat za naší standardně nastavenou částku 1 dolar na noc za osobu (víc si také nepamatuji, že bychom kde dali :-D). Jeden z taxikářů se vedral vpřed, že on nás bez problémů vezme a vše takto zařídí. Dohodnuto. Řidič se tvářil, že celé město zná jako své boty a že naše podmínky nejsou žádným problémem. Dojeli jsme tedy někam do města, řidič zabušil na vrata zanedbané baráčku a když vylezl majitel, začal vše domlouvat. Ukázalo se, že domluvil spaní za 3 dolary na hlavu. Tak, ale dohoda nezněla. Přiznám se, že vycepovaný pražskými zlodějskými taxikáři, nemám taxikáře rád. Pokud to jen trochu jde, raději se vláčím kilometry pěšky, než bych jel taxíkem. A rozhodně se nechci nechat odrbávat od taxíkářů. Takže - Ne. Pokud chceš zaplatit cestu, splň co jsi slíbil. Takto jsme projeli ještě dvě podobná místa. To už byl taxikáře hodně nešťastný. Nakonec přece jen naše místečko, které podmínky splňovalo. Jednalo se o zanedbanou, ale krásnou koloniální vilku. Dostali jsme pokoj, který navíc nebyl jednou malou komůrkou s jedinou postelí, ale dokonce poměrně velký pokoj se třemi postelemi. Co víc, narozdíl od mnoha jiných ubytování, zde byla dokonce i koupelna. A ta stála za to. Byla tam dokonce sprcha a co víc, nebude tu pouze studená voda. Tato sprcha má přímo ve sprchové hlavici průtokový ohřívač. Do toho vedou dva oholené hliníkové dráty. Jakmile se pustí voda, zapne se a ohřívá vodu. Měl jsem trochu obavy, aby mi ta sprcha nezabila, ale nakonec jsem při sprchování cítil jen relativně snesitelné brnění 😬🙈💀
Arequipa je druhé největší, ale přesto tehdy poklidné město v Peru s nádherným výhledem na nedalekou téměř 6000 metrů vysokou sopku El Misty. Má nádherné náměstí a klášter. Město je hodně prosvětlené. Většina historických staveb je z bílého vulkanického kamene. V Arequipě jsme také poprvé dostali na talíř morče. Hubená potvora rozplácnutá na talíři komplet i s hlavou a prackami. Samá kostička, masa málo, v morčeti zároveň nechávali rovnou mozeček a jatýrka. Byli k tomu nějaké brambory, ale i tak jsem z obírání té malé potvory měl na konci skoro větší hlad než na začátku. Spravil to ale vzápětí nášup v podobě velkého steaku z lamy.
Jednoho dne jsme si udělali pěško výlet pár kilometrů prakticky za okraj Arequipy do místní zoologické zahrady. Všechna zvířata, co tam měli byla normální zvířata z Peru (kondor, lama, pásovec a podobně) a jinak nic. A těch zvířat bylo dohromady opravdu jen pár. To však nebylo to nejhorší. Přišlo nám, že ty zvířata jsou tam opravdu chudáci v děsných podmínkách. Zvláště pak chudák kondor, který místo nekonečného nebe měl k disposici něco jako výběh pro slepice.
O poznání zajímavější bylo muzeum v Arequipě kde mimo jiné mají slavnou mumii Juanitu. Jde o ani ne 15 tiletou dívku, kterou Inkové v rámci svého rituály majzli po hlavě. Analýzy ukázaly, že ale alespoň dívku napumpovali nějakým alkoholem a kokou. Toto se odehrálo kolem roku 1450 za vlády tehdejšího inckého šéfíka Pachacuteca ve výšce přes 6000m na vrcholu sopky Ampato. Díky extrémním mrazivým podmínkám se dochovala ve zcela výjimečném stavu, včetně kůže, vlasů, ale i orgánů a také včetně jídla v žaludku. Pochopitelně se dochovalo ve vynikajícím stavu i její oblečení. Tuto mumii objevili pouhých pět let před naší návštěvou.
Byli jsme zcela odtrženi od našich evropských životů a českých běžných starostí, že jsme si ani neuvědomili, že jsou vánoce. Když jsme to zjistili, řekli jsme si, že přece jen si nějakou radost uděláme. Cesta z Arequipy do Cuzca v té době patřila mezi hodně nebezpečné. Řádili tam banditi, kteří pravidelně přepadávali auta i autobusy. A tak jsme si řekli, že cestu zdoláme ne autobusem, ale letadlem. Cenu letenek jsem usmlouval na ani ne 40 dolarů. Cena nejlevnějších polorozpadlých autobusů byla tehdy zhruba 10 dolarů na osobu za více jak 12ti hodinovou cestu po prašných, rozmlácených cestách, na kterých jako bonus máte slušnou pravděpodobnost, že vás přepadnou.
V den D jsme se vydali večer pěšky na letiště. Mělo nám to letět ráno a tak jsme s i řekli, že už za další noc ve vile platit nebudeme, rovnou se přesuneme na letiště. Tam někde v letištní hale přečkáme a schrupneme, čímž si ušetříme zbytečně časnější ranní vstávání. Kousek od letiště se do mě však netradičně mý dva parťáci opřeli, že když jsou ty vánoce, tak by se na letiště rádi svezli taxíkem. Marně jsem je přesvědčoval, že máme 80% cesty na letiště stejně za sebou (což byla pravda) a že to za to už nestojí. Poměrně dlouho v nastávajícím soumraku trvalo než vůbec kolem nějaký taxík jel. Zastavili jsme ho. Cesta na letiště stála 12 Solů tedy zhruba 120 Kč. Taxík dojel na letiště a když došlo na placení, podal jsem taxikáři 20ti solovou bankovku. Ten však frflat, že nemá na vrácení. V drobných jsem měl jen 8 solů, tak jsem mu navrhl, ať se domluví s taxíkářem, který stál před námi. To však našemu taxikáři přišlo zbytečné a prohlásil, že nám vrátí prostě jen 5 solů a je to. Vždyť 3 soly sem nebo tam je přece detail. Jak už jsem zmínil, taxikáři nepatří mezi mé oblíbence. Takže po jeho rozhazovačné větě, jak na pár solech nezáleží, jsem mu vrazil v drobných mých 8 solů se slovy dva soly sem, dva tam a rovnou jsem odkráčel na letiště. Náš taxikář se nezmohl na slovo a jen překvapeně a nevěřícně koukal na obnos v ruce. Druhý taxikář se kolegiálně mohl utlouct smíchem.
Protože se však jednalo o relativně malé lokální letiště, žádné lety přes noc nelítaly a tak bylo celé letiště naprosto prázdné, až na pár policistů, kteří halu pravidelně procházeli. Z počátku sice trochu brblali, ale nakonec nás nechali v letištní hale přespat. Ráno jsme bez větších problémů nasedli do našeho letadla a odstartovali směr Cuzco. Letadlu se moc nechtělo zvednou. Zvedli jsme se opravdu až na konci rozjezdové dráhy, kdy už jsem čekal, že profrčíme drátěným plotem, který byl hned za ní. Let měl trvat přibližně hodinu. Koukal jsem z okýnka na pouštní krajinu pod námi. V jeden okamžik jsem si říkal, že pouštní a skalní útvary pod námi jsem už viděl. Asi nějaké déjà vu…
Dále jsem však zpozorněl, abych nakonec dospěl k závěru, že skutečně lítáme v jakémsi kruhu a krajina pod námi se prostě opakuje. Tak jsem se asi po 45 minutách našeho letu zeptal letušky, za jak dlouho přistaneme v Cuzcu. Odpověď zněla za 15 minut. Trochu zmateně jsem nad tím začal dumat, když v reproduktorech zachrastilo a ozvalo se cosi jako "Estamos teniendo problemas mecánicos..." a že se vracíme zpět do Arequipy. Za nějakou chvíli se letadlo začalo přibližovat zpět k přistávací dráze v Arequipě. Letadlo začalo provádět poměrně značně neobvyklé manévry a zdálo se, že pilot bude rád, když vůbec trefí místo přistávací dráhy alespoň areál letiště. Na palubě letadla propukla pravá nefalšovaná panika. Všichni peruánští cestující křičeli, naříkali a modlili se. Letadlo nakonec přece jen trefilo dráhu, doslova praštilo o zem a protože jsme seděli u okýnka přímo u motoru, měli jsme šanci zahlédnout, jak cosi od motoru či křídla odpadlo na zem. Za naše letadlo se ihned zařadilo veliké požární auto, které dojíždějící letadlo následovalo až do úplného zastavení.
Všichni jsme vystoupili z letadla a dostali pokyn, že máme jít do tranzitní haly a že to během přibližně 10ti minut opraví a znovu poletíme. No to se pochopitelně nestalo. Čekali jsme více jak hodinu než nás nahnali do jiného letadla, které právě přifrčelo z Limy. S ním už cesta proběhla bez problémů.
Cuzco
Letiště v Cuzcu patří pro piloty mezi nejrizikovější a nejnáročnější v celé Jižní Americe. Letiště je ve výšce skoro 3500 metrů nad mořem, což znamená větší přistávací i vzletovou rychlost. Celé letiště je těsně sevřeno mezi vysokými okolními horami, což znamená složité manévry bez šance přistán standardním přiblížením v ose přistávací dráhy. V tu dobu zde navíc nebyl žádný pokročilý navigační systém a piloti byli odkázáni čistě na vizuální kontakt. Velmi malý manévrovací prostor mezi okolními horami, řídký vzduch, velice proměnlivé počasí a silné vzdušné proudy dané blízkostí velkých hor nedávají pilotům moc prostor pro napravení jakékoliv chyby, jako je tomu na jiných letištích. Zde hrozí náraz do okolních hor či do městské zástavby neboť letiště je přímo uprostřed města.
Cuzco je z mého pohledu jakožto bývalým centrem Incké říše historickým centrem celé Peru. A rovněž tradičním výchozím místem na Machu Picchu a okolní incké památky. Prohlédli jsme si město, nádherné náměstí plné koloniální architektury a velké katedrály, našli jsme si brloh na přespání a zároveň místo, kde si necháme naše krosny, abychom mohli vyrazit na trail k Machu Picchu s minimální zátěží na zádech.
Machu Picchu a Inca Trail
Na Machu Picchu jsme se rozhodli z Cuzca vydat vlakem, nedojet až přímo pod Machu Picchu, ale vystoupit na legendárním 88 kilometru a projít necelých 50km dlouhý s přibližně 3km výškovým převýšením trail "Camino Inca" až na Machu Picchu. Z Cuzca jsme tedy vyrazili vláčkem, který připomínal staré vlaky z kovbojek. Vlak se sunul závratnou rychlostí v průměru cca 30 km/h. Hned za Cuzcem musí vláček překonat strmý horský hřeben. Pár prvních kilometrů tam trvá více jak půl hodiny. Vláček do horského svahu stoupá cik-cak. Popojede kousek dopředu, přehodí výhybku, začne couvat zase pár set metrů, zastaví, znovu přehodí výhybku a opět dopředu. To se dokola opakuje asi 10 krát. Takový to cik-cak úsek pak vláček čeká znovu asi 50km od Cuzca, když klesá do posvátného údolí řeky Urubambi (přejmenovali jsme ji podle barvy na Rio Cacao).
Obklopeni pestrobarevnými místními Peruánci, vesměs potomky Inků hovořící často pouze jazykem kečua, jsme konečně doputovali až na 88km a zamávali vláčku, který pokračoval dál údolím řeky. Dnes je tu nutno si trail hodně dopředu zarezervovat, zaplatit strašlivé výpalné, které dělá něco mezi 600-900 dolarů. Dnes také musíte mít povinně průvodce. V době naší návštěvy, jsme nic takového nepotřebovali. Jen batoh na zádech, jídlo, pití a rukou nakreslenou hrubou mapku. Za celou dobu našeho trailu jsem od poslední vesničky až na pár osamocených výjimek nikoho nepotkali. To už je dnes sci-fi.
Vydali jsme se na visutý most přes řeku Urubamba a dál údolím kolem řady agáve a kaktusů. Prošli jsme kolem inckých ruin "Llactapata" a nastoupali podél potoka do 3000 metrů nad mořem až do vesničky Wayllabamba, která znamenala posledních pár obydlených chatrčí, které na cestě k Machu Picchu byly. Pak jsme začali opravdu strmě stoupat nádherným vlhkým mlžným pralesem. Šlapali jsme kolem nesčetně druhů divokých orchidejí, bromélií, kapradin, podivně vypadajících stromů, porostlých nejen mechy a lišejníky. Často na stromě rostly další stromy, kapradiny. Bylo to jako matrjoška. Na stromě další strom, na něm něco dalšího menšího a na tom opět něco menšího…
Z tohoto pohádkového lesa jsme se postupně dostali do větší nadmořské výšky na louku, kde již byla pouze vysokohorská tráva, sem tam obří bromélie a malé stromky s červenou kůrou zvané "Queñuales". Před námi se otevíral pohled na "Warmiwañusqa - Průsmyk mrtvé ženy". Název průsmyku je podle tvaru horského hřebene, který tu připomíná ležící-mrtvou ženu. Když jsme se do po dlouhatánském stoupání po kamenných schodech do průsmyku konečně vyškrabali, následoval po dalších kamenných schodech strmý sestup o 600 metrů níže.
Následovala řada dalších stoupání a klesání nádhernou džunglí a po inckém kamenném chodníku, které byl v neuvěřitelně zachovalém stavu a který byl doslova nalepen na strmý svah, kdy po pravé ruce za okrajem chodníku následovala strmá strž kamsi hluboko dolů.
Cestou jsme měli možnost si prohlédnout první větší inckou ruinu jménem Runkurakay, která kdysi sloužila jako strážní budova a zároveň místo pro přespání a občerstvení. Následovala další pozůstatky pevnosti Sayacmarca (Nedobytné město) a asi 20 metrů dlouhá cesta úžasným starým inckým tunelem vytesaném v žulové skále.
Za dalším průsmykem jsme narazili na ruiny Phuyupatamarca (Město nad mraky). Když se trochu vylepšilo počasí měli jsme možnost kochat se nádhernými okolními andskými vrcholy. Po dalších neskutečných 2000 starých, strmých, klouzavých a nepravidelných inckých kamenných schodech jsme se dostali až k překrásným rozlehlým terasám Wiñay Wayna (Navždy mladá).
Když pomalu začala padat tma, rozhodli jsme se naposledy přespat u základů staré incké ruiny již nedaleko Machu Picchu s tím, že ráno budeme mít šanci vidět majestátné Machu Picchu zalité ranním světlem. To se také stalo. Máme tak fotografii, kterou už dnes asi těžko někdo pořídí - Machu Picchu bez jediného člověka.
Bylo to opravdu krásné ráno. Nikde ani živáčka, sluníčko, krásný vzduch a pohled shora na slavné sluncem zalité incké městečko….pohled k nezaplacení. Celý komplex Machu Picchu je na strategickém místě zhruba 600metrů nad řekou Urubamba, která celý komplex chrání a uzavírá jakýmsi velkým "U".
Prohlédli jsme si celý komplex, Chrám Slunce, do skály vytesaný monolitický obřadní kámen, další chrámy, paláce i pozůstatky menších staveb. Také jsme se vyškrábali o 500metrů výše na špičatou a strmou Huayna Picchu, kde jsou další terasy a v jeskyni skrytý Chrám Měsíce.
Když jsme se konečně dosyta pokochali vším co Machu Picchu nabízí, pustili jsme se na necelých 10km cestu strmým svahem o 600metrů níže k řece Urubamba do malé osady Aguas Calientes. Tehdy jsme zde narazili pouze na pestrobarevné ušmudlané domorodce. Dnes je už bohužel rušné turistické městečko, kde počet obyvatel narostl na čtyřnásobek a počet domů podobně. Tady jsme si měli konečně šanci alespoň trochu doplnit zásoby jídla a vlakem se pak vrátit zpět do Cuzca.
V Cuzcu si ještě udělali pár procházek městem a okolím a také se mi splnilo mé přání na chvilku se podívat do peruánské věznice.
Puno a jezero Titicaca
Poslední z větších zastávek v Peru pak pro nás bylo město Puno na břehu slavného jezera Titicaca. Měli jsme možnost vidět plovoucí rákosové ostrovy, na kterých již tehdy měla řada rákosových domků solární panely.
Sehnali jsme si takový větší rákosový člun, na kterým jsme pár plovoucích ostrůvků navštívili. Pak jsme si sehnali vetší loďku, se kterou jsme po více jak třech hodinách dopluli na téměř 50km vzdálený ostrov Taquile. Prošli jsme si celý ostrov, něco snědli a vypili a vydali jsme se na cestu loďkou zpět.
Slunečné počasí se během chvilky zatáhlo a zastihla nás docela pekelná bouřka, kdy měla naše loďka co dělat, aby se ve vichru a celkem slušných vlnách udržela na hladině. S blesky a za burácení hromů jsme se nakonec ale zpět do Puna.
Pokusil jsem se tato sepsat, co jsem uměl. V mém vyprávění už je řada mezer, která je dána jednak mojí děravou pamětí a pár zážitků a příhod si sice pamatuji, ale nepovažuji je touto cestou za publikovatelné 😇
Další zápisky z cest po Jižní Americe najdete zde:
A více fotografií zde: Petr Podruh - fotogalerie Zonerama
Na další články: Rozcestníkb