Matterhorn

Matterhorn je společně se severní stěnou Eigeru stále jednou z největších Alpských výzev a snem mnoha horolezců po celém světě. Patří mezi nejnebezpečnější hory již s více jak 600 mrtvými svém kontě. Představuje technicky náročné skalní lezení v exponovaném terénu a často drolivé, ne-pevné skále.

Když jsem prvně viděl fotografii Matterhornu, věděl jsem, že nahoru prostě musím. Nádherná špičatá linie hory nedala na výběr. Bylo mi 25 a v tu chvíli jsem měl zkušenosti jen z horských tůr po Šumavě, Beskydech a horách na Slovensku. Žádné skály, žádné lezení, prostě jen turistika. Lezce po skále jsem považoval za dost podivínské zvláštní bytosti a nijak mi to ani nelákalo. Z představy, že tam prostě dojedu a vylezu si nahoru mi naštěstí okamžitě vyvedli dva kolegové z práce, oba ostřílení horolezci dvakrát tak staří co já. Ujali se mé výuky a postupně jsem dostal jejich tvrdou, nekompromisní a pečlivou "starou školu". Na skále jsem trénoval skoro každý den v týdnu, v horku, v dešti, v zimě, sníh led, vše…vyjížděl jsem si potrénovat s přáteli na Dachstein i do Alp na jednodušší vrcholy. Když jsem na skalách už lezl obtížnost 8 UIAA a měl jsem za sebou zkušenosti s menších výprav, přišel čas vyrazit. K lezení jsem přivedl i svého kamaráda Karla, který mi podobně jako na kole dokázal dělat vynikajícího parťáka i v horách či na skále.

Snímek z první neúspěšné výpravy s větší skupinou lidí

Na první výpravu k Matterhornu jsem s Karlem vyrazil v létě s hromadou lidí, které jsem ani neznal. Ještě než jsme dorazili pod Matterhorn jsme se rozlezli v masivu Monte Rosa. Tam došlo k prvním problémům. Pět lidí po zásahu bleskem za dramatických okolností sebrala s hory helikoptéra a dalších pár lidí pak jiná helikoptéra po té, co byli z ledového svahu doslova sestřeleni padajícím kamením. Na Matterhorn se ve finále včetně nás s Karlem odvážilo dalších asi šest lidí. Bohužel byli příliš pomalí a tam jsme výstup nakonec společně odpískali a zpětně vzato si říkám "Zaplať pámbů".

Ještě ten samý rok jsem s Karlem vyrazil na Matterhorn znovu. Tentokrát již těžce po sezóně a v docela fuj počasí. Ledovcové trhliny, laviny a blesky….to jsou tři věci v horách, ze kterých mám respekt a vím, že když přijde na lámání chleba, nemám proti nim šanci a mohu jen doufat ve štěstí. Naproti tomu počasí vidím tak, že jsem prostě připraven na to nejhorší. Vichr, sněhová bouře, extrémní zima, mizerná viditelnost…to jsou všechno věci se kterými musím počítat a vědět, že když takové podmínky nastanou, tak i přesto se dokážu bezpečně vrátit. Špatné počasí tedy v mém případě nerozhodovalo, zda vyrazím nahoru nebo ne.

 

Plán byl jednoduchý. Dolézt se solidní výbavou do výchozího bodu, pořádně se najíst a vyspat. Pak z výchozího bodu vyrazit extrémně na lehko (kdo se někdy držel na kolmé skále s krosnou na zádech, ví o čem mluvím). Chtěli jsme za tmy kolem čtvrté ráno vyrazit, ten samý den dosáhnout vrcholu a stihnout se už nejspíš za tmy vrátit zpět ke krosnám. Tedy žádný spacák, žádné jídlo mimo dvě tatranky v kapse bundy, žádné pití mimo jedno malé vrcholové šáňo. Půlitr vody váží půl kila, vypil bych ho během chvilky a stejně bych pak nic neměl. To bych musel vzít vařič a dělat vodu ze sněhu. Jeden den určitě bez vody vydržíme a když, tak si narveme sníh do pusy a žízní určitě neumřeme. I když nějak zakufrujeme, neměl by nám návrat ke krosnám trvat více jak dva dny, max. tři. A to jistě zvládneme bez jídla i pití. Pokud půjde vše podle plánu, nikde spát nebudeme a tudíž nemusíme nahoru tahat spacák. Vezmeme jen pro jistotu goretexový bivakovací pytel, který by nás v případě nejhorší krize měl uchránit před umrznutím.

Jako obvykle volíme ne nejpopulárnější a také nejméně otížnou cestu. Ta vede přes Hornli, my volíme náročnější cestu přes Liongrat. Když už, tak ať to stojí za to.

 

Takže vyrážíme. Lano, jistící materiál, lehký baťůžek se žďárákem, šáněm a pochopitelně věci, bez kterých by se výprava neobešla - plyšový kocour Felix a ploutve.

 

Lezli jsme super rychle. Bylo osm hodin ráno, konečně už světlo a celkem pěkné počasí a my byli v místě, kde jsme se s minulou výpravou otáčeli zpět v poledne. Super. Jdeme skutečně rychle. Až dob okamžiku, kdy se překulíme na druhou stranu ostrého hřebenu. V tu chvíli přestáváme mít potuchy, kudy vůbec vede správná cesta a jdeme zcela jistě o poznání těžším peklem. Modrá obloha zmizela a vystřídala ji skoro tma pod těžkými mraky. Skála na této straně byla neuvěřitelně drobivá. 

Téměř kolmá drolivá skála a fuj-počasí 

Na co člověk šáhnul či stoupl, to upadlo. Nikde žádné jištění. Ani naše jištění nebylo v drobivé skoro kolmé skále kam dát a tak jsme 30metrů lana lezli kolikrát až skoro hodinu, protože jsme třeba 40 minut hledali kam dát mezi nás dva alespoň jeden jediný jistící bod, kterému by se dalo trochu věřit. Ten jsme si většinou museli udělat sami buď pomocí nějakého ze sady vklíněnců či friendů.

 

Na vysvětlenou ukázka vklíněnců a friendů

Výsledkem bylo, že jsme strávili bez spacáku na úzkém skalním hřebenu v naprosto mizerném počasí dvě mrazivé noci (jednu cestou na vrchol a jednu cestou z vrcholu). Přestože jsme byli velice unaveni a nevyspalí, nedokázali jsme usnout ani na pět minut. Celou noc jsme se klepali. Opravdu celou noc. Ani na chvilku se třas nezastavil. Kdo zažil, ví, kdo ne…myslím, že si vůbec nedovede představit, jak dlouhá každá taková noc je. Tehdy jsem si říkal, jestli to vůbec dáme a zda vůbec dokážu poznat, že už usínám/umírám.

Naše ložnice v mrazivé noci. Žádný stan, žádný spacák, pouze goretexový pytel - žďárák

 

Nakonec jsme to ale dali. S jedním pádem, kdy se kamarád proletěl s vytrženým jištěním. Pár dalších komplikací nás ještě potkalo, ale vše jsme nakonec přežili a zvládli. Počasí bylo tak mizerné, že jsme na naší straně nepotkali nikoho ani cestou nahoru, ani dolů a na vrcholu žádné stopy. Bylo vidět, že jsme jediný, kdo za poslední dni na hoře byl.

Vrcholové foto s kocourem Felixem.

 

Odnesli jsme si opět řadu cenných zkušeností 😁

 

• ŽÍZEŇ - Sněhu se člověk opravdu nenapije. Strašná žízeň, žádné pití, žádná voda a ni vařič, abychom udělali vodu ze sněhu. Takže vezmete plnou hrst sněhu, narvete si sníh do pusy a čekáte až roztaje. Výsledek….po dlouhém čekání máte úplně zmrzlou hubu a polknete jednu smutnou slinu. Závěr - lepší narvat sníh do nějakého igeliťáku a nechat na těle roztát. Příště ….. 😀

• ŽÍZEŇ - Cestou dolů konečně vysvitlo slunce a nové lano jsem při slaňování koukal, že z něj jen teče. Tak jsem si řekl, že konečně zaženu žízeň. No, nevím čím to lano výrobce naimpregnoval, ale měl jsem pocit, že jsem si cucnul fridexu a po zbytek dne jsem puse cítil šíleně hořkou chuť. Závěr - tudy cesta také nevede :-D

• JEDNODUCHÉ VĚCI NEMUSÍ BÝT V HORÁCH VŽDY TAK JEDNODUCHÉ - To, že v horách to funguje jinak než na skalách už dávno víme. To, že na sebe mohou lezci na skále pořvávat pokyny a informace typu dober, odjisti, pozor, můžeš apod. je pěkné. V horách ale na sebe často nevidíte (lezec zmizí někde za převisem) a v šíleném vichru se nemáte šanci slyšet. Kolikrát pak nevíte, zda parťák jen bojuje s dalším úsekem nebo zda už skutečně dolezl, zda už ho můžete "zrušit" (tedy odjistit), zda už můžete lézt a zda vás tedy jistí. To vše už jsme znali a dovedli jsme si s tím poradit. Přesto občas člověk něco lehce podcení. Nikdy jsem nedělal při slaňování na konci lana uzel (taky proč? Nejsem pako a vidím přece, že se konec lana blíží, ne…) Tentokrát jsem však už z chaty, obtěžkán těžkou krosnou slaňoval někam za převis, kam jsem pořádně neviděl. Nakonec jsem s hrůzou zjistil, že jsem skoro na konci, ale chybí mi tak 7m, abych se dostal na malou uzounkou římsu. Slaňoval jsem v převisu, takže jsem visel ve vzduchu, bez šance se dostat ke skále, která byla cca tři metry přede mnou. Slaňoval jsem s osmou a polovičním lanem, takže jsem musel vynakládat celkem už trochu síly na to, abych držel poslední kus lana a nezřítil se dolů. Doskočit sedm metrů nechceš ani bez krosy do trávy. Natož zde, kde bylo jasné, že není šance to ani ustát na té římse a že bude člověk po nárazu na římsu pokračovat dál dolů. A tehdy jsem si vzpomněl krom 60 metrového lana na slaňování máme ještě krátké 30m lano, které jsme používali pro postup nahoru. Trvalo věky, než jsem ve vichru dokázal Karlovi vysvětlit, v jaké situaci jsem a aby mi po laně to krátké lano poslal. Další věky čekání…..a pak informace, že ho nemá a že tedy je v mé krosně. Nedovedete si představit, jaké úsilí mi stálo to lano z krosny dostat a navázat na to, na kterém jsem visel. Vše děláte s tím, že visíte a houpete se na laně, krosna na zádech a jednou rukou musíte křečovitě svírat lano, na kterém jste. Pokud povolíte, proklouzne zbytek lana osmou a v mžiku letíte dolů. Závěr….člověk musí být lépe připraven i na takovéto radosti 🙈💀

• BEZ SPACÁKU V MRAZU - Bez spacáku se to přežít dá i při teplotách hluboce pod nulou. Jsou to ale neskutečně dlouhé noci. Na konci takovéto druhé noci jsem konečně ráno chtěl vstát a zjistil, že se nedokážu posadit. Paráda. Hlavou mi prolétla hromada myšlenek na téma, zda jsem nějak vymrzl ztuhl a co s tím. Pak jsem více zabral a zjistil, že nejsem ochrnutý, ale jen mi prostě kapuce bundy přimrzla ke skále  Závěr - dá se, ale je to něco za něco.

• BEZ SPOJENÍ NENÍ VELENÍ - Vysílačky jsou dobrá věc. Měli jsme pár vysílaček, abychom dolů dali co 30minut vědět, že jsme OK. Po startu jsme hlásili, jak fičíme. Pak jsme se překulili na druhou stranu hřebene a hlásili jsme, že počasí se pekelně zhoršilo, viditelnost neskutečně mizerná a skála je na této straně jak drobenka, co vezmeme do ruky upadne. A to bylo to poslední co jsme odvysílali. Další dva dny jsme dolů už žádnou zprávu nedostali. Prostě vysílačka chcípla. Druhý den si nás na hřebeni dost dlouho prohlížela posádka vrtulníku, tak jsme dokonce mysleli, že už pro nás poslali… Závěr - je třeba počítat s tím, že se může rozbít vše. Zejména věci, které nejsou extrémně jednoduché. 😬

• JIŠTĚNÍ JE OBČAS ALCHYMIE - Jak jsem již zmínil, velký úsek cesty jsme postupovali jakýmsi dlouhým traverzem v téměř kolmé a hlavně drolivé skále. Postupovali jsme společně navázáni na krátkém laně. Rychlost nebo spíše pomalost byla dána tím, že dlouho pokaždé trvalo najít chyt či stup, který by byl jakžtakž pevný a ještě déle najít místo, kam by se dalo založit nějaké jištění jako vklíněnec nebo friend. V drtivé většině případů bylo mezi námi jedno jediné jištění, což samo o sobě má do ideálu hodně daleko. Ve vedení jsme většinou střídali. Karel byl na skalách jen o něco slabší než já a v horách jsem ho bral jako sobě rovného. V jednu chvíli jsem stál u jištění, ze kterého jsem Karla jistil a jako bonus tam ze sněhu koukala jakási tenká šňůrka, tak jsem to do ní pochopitelně zacvakl také. Jedno byť pochybné jištění navíc nic nezkazí. Jiné další jištění už mezi námi nebylo a Karel byl prakticky na konci lana a bylo nutné, aby nějaké další jištění dokázal udělat. Nakonec si tam poměrně dlouho hrál s větším friendem, až měl pocit, že se mu ho konečně podařilo založit v pevnější skále. Houkl na mě, že mohu tedy zrušit své jištění a oba se můžeme posunout zase o pár metrů vpřed. Vycvakl jsem tedy své jištění a v tu chvíli se Karel zřítil. Proletěl kolem stylem jaký jsem vživotě neviděl. Na téměř kolhmé skále dolů padal klasickou hvězdu. Jen s tím rozdílem, že ji nehodil na rovné louce, ale tímto stylem padal dolů. To byl okamžik, kdy jsem věděl, že je konec. Že jsme oba mrtví, protože jsem jen tak tak stál na skoro kolmé rozdrolené skále a neměl jsem ani nejmenší šanci jeho pád bez jištění jen tělem zachytit. Jen jsem čekal, kdy se lano napne, ucítím drbnutí a poletím za ním. Lano se skutečně napnulo, přišlo drbnutí a…nic. Uffff. Úplně jsem zapomněl na onu tkaničku od bot, do které jsem to jako "bonus cvakl také" a která ještě cvaklá zůstala. A také ta, co nám oběma zachránila kejhák. Když tep zhruba 220 tepů za minutu opadl na jakž takž normální hodnotu, houkl jsem dolů na Karla zda je OK. Ukázalo se, že ano, jen rozbil naše jediné pití - vrcholové šampaňské. Závěr - 1) jakékoliv jištění navíc je dobré jištění 2) Po té co jsem vycvakl jištění na své straně nebyl od Karla nejchytřejší nápad přece jen naposledy zkusit, zda jeho jištění drží dobře a zabrat za něj 3) Vrcholové šampaňské je dobré něčím obalit proti nárazu 😏

• ZÁCHOD - Nejen, že na takové hoře pochopitelně nenajdete normální záchod. Skutečnost je horší, než by si laik dovedl kolikrát představit. Není to jako v lese, že si přidřepnete za strom. Tady jste na exponované skále, navlečení do x vrstev jako kosmonaut, krosnu na zádech a jako bonus máte minimálně sedák, v horách většinou celoúvazek nebo jako v našem případě provázaný sedák s prsákem. Sundat si něco takového není sranda. A navíc pokud chcete být jištěni v nebezpečném exponovaném terénu, pak ani nemůžete. No jak už to tak bývá, močový měchýř na sebe začal nepříjemně upozorňovat. To musíš vydržet….přece tu nebudeš řešit pomalu neřešitelný problém…. No tak dlouho jsem to odkládal, až najednou a nutno říci překvapivou rychlostí se s potřeby vyprázdnit měchýř stala mnohem složitější potřeba. Ta nakonec byla silnější ne strach. Jednou rukou jsem se držel ve skalní spáře a druhou v rekordním čase ze sebe uvolnil krosnu, vyprostil se ze sedáku a prsáku, strhal jednotlivé vrstvy a ukončil celé trápení. Závěr - využij co nejlépe situace, kdy se nabízí vyřešit relativně jednoduše něco, co jinak budeš později řešit jako skoro neřešitelný rébus.  💩

 

 

Pamatuji si dodnes, jak jsme z hory sestupovali do údolí k autu. Na ten pocit, když jsme se dostali do míst, kde už bylo jasné, že opravdu přežijeme, že už není kam spadnout a je třeba to jen dojít. Na pocit, když jsme konečně došli k autu a já si mohl zout boty. Na pocit, kdy sem si mohl konečně najíst, napít a lehnout 😇K nezaplacení! Každý z těch pocitů byl k nezaplacení.

A pro ty z vás, kteří jste se dokázali tím myšlenkovým balastem probrodit až sem informace, kde naleznete více fotografií z této povedené taškařice: https://eu.zonerama.com/Album/15835532