Ukrajina 1997

 Ukrajina - naše první větší cesta do neznáma

 

Pohoří kolem Koločavy

Je ráno prvního května a já vstávám, abych se možná naposledy najedl před cestou na Ukrajinu. Tuto cestu absolvujeme v té nejmenší možné skupině - tj. Já a Martin. Náš optimismus se marně snažilo narušit hrůzostrašnými příhodami několik jedinců. Pokud bych měl co možná nejpřesněji vyjádřit počet lidí, kteří se nás snažili přesvědčit, že cestu na Ukrajinu nemůžeme přežít, musel bych konstatovat, že se jednalo o množinu všech lidí, jenž byli informováni o našich záměrech.

V 8:00 jsme v Plzni vyrazili na nádraží definitivně zjistit kdy, kudy, jak a za kolik jede nějaký vlak na Ukrajinu, resp. do Čopu. Na informacích nám paní řekla, že vlak do Čopu startuje v 18:57 z Prahy. Pod palbou našich otázek se nakonec zlomila a doznala, že vlak je jen lůžkový a musíme mít tedy zaplacené a tím i rezervované lůžko. Po další sérii otázek propadla panice a přesměrovala nás na mezinárodní pokladnu. Tam již příslušná pracovnice úspěšně čelila dotazům jakéhosi Poláka či Ukrajince, který požadoval lístek nebo alespoň informace o vlaku do Kyjeva přes Varšavu. Paní zoufale bodala prstem do monitoru Siemens Nixdorf a stále opakovala: „...vidíte? Prostě mi to nedá!“, čímž nepochybně měla namysli její počítač, který jí „odmítal“ požadované informace poskytnout. „To není tak jednoduché…“ pravila dále „..vždyť se podívejte!“ opět zabodla prst do monitoru „Já tady mám Varšava!“. Ukrajinec rezignoval. Přišli jsme na řadu my a já se opatrně zeptal, jak je to s tím lůžkovým vlakem.

„Mnoo, musíte si koupit lístek a lůžko.“, vysvětlovala.

„A je možno to koupit řekněme tři hodiny před odjezdem?“, ptal jsem se dál.

„No, někdy to musíte koupit týden dopředu, někdy dokonce tři týdny, jindy se vám to povede v den odjezdu.“.

„Dobrá, a ten dnešní vlak je ještě volný?“

„No, to já nevím.“

„Jak to?“ žasli jsme „Vždyť ty lístky prodáváte, tak přece musíte vědět, zda ten vlak ještě nějaká volná místa má nebo ne?!? Přece neprodáte lístek a lůžko a já pak zjistím, že už na mém zaplaceném lůžku někdo spí ?!?“

„To máte tak...“ rozpovídala se paní „...já mu to zadám…“ (myšleno zřejmě počítači) „..a on mi to buď dá nebo nedá.“

Nevím mám-li se smát, plakat nebo rozčilovat, a tak raději odcházíme. Chceme se dostat stopem do Prahy, kam stejně musíme a v Praze se nám buď podaří koupit lístky do vlaku nebo stopujeme až do Košic, odkud toho jezdí na Ukrajinu patrně více. Po pěti minutách stopování nám zastavuje zelený IVECO vezoucí tři ojetý osobáky. Dobíháme asi 10m a zjišťujeme, že řidič telefonuje. Dohadujeme se s Martinem, zda řidič zastavil jen proto, aby si v klidu zavolal anebo zda nás vezme. Vzal nás. Ukázalo se, že šofér jede z Lugána a tak od něj dostáváme cenné informace a rady kudy nejlépe jet autem na Mt. Blanc, kam v létě chceme, co a jak na Švýcarských dálnicích a na co si je třeba dát pozor. Pak nám vypráví o jeho kamarádovi, který jel na Ukrajinu s kamionem. Zastavila ho milice se samopaly, nechala ho vystoupit a poté ho bezdůvodně zalochovala. Čtyři měsíce trvalo, než se přátelům v ČR ho podařilo vytáhnout z Ukrajiny opět domů. Kamion nenávratně ztracený, zboží, peníze na cestu, vše.

V Praze se nám podařilo koupit lupeny, a tak se jdeme projít po Praze, najíst se a koupit zásobu vody. Máme dost času. Přibližně v 18:00 se vracíme na hlavní nádraží. Před našim vlakem stojí u každého vagónu ruská průvodčí. Ukazujeme jedné z nich naše lupeny, aby nám řekla, do jakého vagónu máme jít. Dlouze si naše lístky prohlíží a cosi si pro sebe mumlá, aby nás nakonec přizemnila větou: „Éto nět naš paézd!“. Jdou na nás mrákoty. Představa, že lístky za dva tisíce korun nás do Čopu nedostanou je pro nás poněkud silný kafe. Naštěstí se průvodčí za chvilku umoudří a posílá nás do našeho vagónu.

Kupé páchne a okna v nich nejdou otevírat. Vedle probíhá krvavá hádka mezi průvodčím a Ukrajincem s rodinou kvůli kočárku, který podle průvodčího rozhodně nemůže být v lůžkovém kupé. Ukrajinec se hádá. Průvodčímu dochází trpělivost a chce si zapsat čísla jejich pasů. Ukrajinec mu je však odmítá ukázat. Ještě jsme ani nevyjeli z Prahy a už to začíná. Průvodčí chce volat na Ukrajince státní milíciju.

Přišla ruská průvodčí. Martin jí dal naše bilety, s nimiž průvodčí odešla. Nemáme nic. Doufám, že cestou někdo přijde, bude chtít vidět lístky a mne klepne pepka.

Konečně jedeme. Poté co jsme snědli téměř všechny řízky z domova, leháme na zablešená a zaprášená lehátka a usínáme. O půlnoci bouchání na dveře. Jsme rozespalí a nevíme co se děje, kde to jsme. Ve dveřích stojí dvojka celníků. První je Čech, ale druhý má divnou uniformu, kterou s rozespalýma očima v šeru nedokážu identifikovat. Mumlá něco tak, že nevím, zda polsky, rusky, ukrajinsky nebo slovensky. Zmateně se snažím získat čas k probuzení slovy: „One moment.“ a jediné co rozumím je slovo tovar. Odpovídám „Nět“. Pak přemýšlíme, zda jsme v Čechách, Polsku nebo na Slovensku. Po celé sadě celníků konečně přejíždíme slovensko-ukrajinské hranice. Dvojitý plot, uhrabané pásmo mezi ploty, elektrika, hlásky, reflektory. Odtud jen tak neutečeme. Dostáváme od průvodčí zpět naše bilety včetně nějakého prohlášení, které máme vyplnit. Je to psané kalamajkou, ale do ruštiny to má hodně daleko. Jediné, co zvládáme je jméno a příjmení. Nakonec to dáváme společnými silami do kupy, odhadujeme, kde se ptají na to, zda vezeme radioaktivní materiál, zbraně, zlato, cenné papíry a kde se máme podepsat. Opět přichází průvodčí, tentokrát vyzvednout co jsme napsali. Příliš nekompletní. Po chvilce chápe, že jsme příliš neschopní na to, abychom to vyplnili, byť s její obrovskou pomocí a čmárá mi to tam sama. Martin opisuje. Ukrajinští celníci jsou kupodivu nejpříjemnější ze všech za celou cestu. Pouze jeden z nich se nás ptá, zda nevezeme dolary. Říkám, že ano. Kolik? Asi 30 $ každý z nás. Rozesmál se a vysvětluje, že do tisíce dolarů ho to nezajímá.

Jsme v Čopu. Je asi osm hodin. Nádraží je obrovská prázdná hala. Jízdní řád vypadá přesně tak jak jsme o tom četli. Jakási zmatená téměř nicneříkající tabule. Odcházíme do místnosti označené jako informace. Tam však žádné informace nepodávají a posílají nás k mezinárodní pokladně. Tam však pro změnu není nikdo, snad kromě zvonícího telefonu. Konečně nám uniformovaná paní říká, že do Košic to jezdí každý den ve 20:40 za 8 grivní pár kopjejek. Neodbytný vekslák nám mění 11 dolarů za 18 grivní. Za chvíli ve směnárně momentálně mimo provoz ukazujeme dalšímu vekslákovi mapu a vysvětlujeme, že bychom se dostali rádi co nejlaciněji do Chustu. Posílá nás na vlak a říká, že nás to vyjde na asi 5 grivní za osobu. Měníme dalších 10 dolarů za 18 grivní. U pokladny se dozvídáme, že to jede za chvilku. ale posílají nás do jiné pokladny. Protože druhou pokladnu nemůžeme najít ani s pomocí místní milícije, obracíme se na našeho prvního veksláka. Ten nás sebevědomě vede k tabuli s jízdním řádem. Po chvíli se ukazuje, že sebejistý domorodý vekslák je schopen vyčíst z tabule přesně to co my - tj. nic. Na tabuli je náš spoj popsán tak, že v 7:00 jede z Užhorodu a v 12:30 je v Mukačevu. Ptá se nějaké své známé, která má uniformu místních drah. Ta z něj však dělá totálního blba. Probíhá to celé asi takto:

„Máša! Skaži, v těch 7:00 to nejede z Čopu, co?“

„Co tam je napsáno?“

„Mnoo, že z Užhorodu.“

„No tak to asi jede v 7:00 z Užhorodu, a ne z Čopu, to je snad jasný ne!!!?!“

„Tedy v 7h to vyjede z Užhorodu, po 12h je to v Mukačevu…..a v kolik to tedy jede z Čopu?“

„No v kolik! Asi něco mezi tím ne!?“ odsekává ženská, kterou celý rozhovor očividně irituje a posunky naznačuje co si myslí o vekslákově inteligenci.

„Aha!“ rezignuje vekslák.

Takže vlak jede z Čopu přesně něco mezi 7:00 a 12:30. Vzdáváme bitku s jízdním řádem a necháváme si alespoň ukázat tu druhou pokladnu. Dozvídáme se, že musíme přesedat v Bátěve. V druhé pokladně se dozvídáme, že vlak, co měl jet nejede, protože je nóva asnóva a jede z Bátěva až v 15:10. Zatím co Ukrajinky, které chtěli jet tak jako my propadají hysterii, rozhodujeme se jít do 25km vzdáleného Bátěva pěšky a vlak v 15:10 bychom měli v pohodě stíhat.

Nádraží v Čopu
Nádraží v Čopu

Člověk, kterého jsem se hned za nádražím zeptal na cestu do Bátěva nevěří, že bychom chtěli jít takovou dálku pěšky. Říká, že by nás svezl, ale jakmile se dozvídá, že jsme se rozhodli jít pěšky protože vlak stíháme i tak a navíc ušetříme, páč u nas němnóga dolárov dělá, že nás nezná a nevidí. Jdeme tedy pěšky. Krajina je hnusně placatá. Cesta je rovná přímá rovnoběžná s kolejemi, po kterých také občas musíme jít. Pohled je neustále stejný. Rovina, placka, naprosto stále přímá stejná cesta. Máme pocit, že stojíme na místě. Navíc jsem se na sluníčku trošičku připálil. S velkým časovým náskokem jsme dorazili do Bátěva. Měli jsme štěstí, neboť teprve zde si uvědomujeme, že je zde jiný čas. Přeřizujeme hodinky. Kupujeme dva bilety do Bátěva za dvě grivně s tím, že mi odpouští pár kopjejek, protože drobný nemám. Ani zde se nám nepodařilo sehnat pohledy. Zdá se, že je na Ukrajině snad vůbec nemají. Sedáme do ukrajinského couráku. Na Ukrajině snad nenajdete člověka, který by neměl zlatý zuby. Celou cestu prochází vlakem kšeftaři s čokoládami a žvýkačkami. Já usínám. V polovině cesty mě Martin budí a pro změnu usíná on. Průvodčí zde zatím neexistuje. Ono stejně místní bilety vypadají spíše jako nepovedené obaly od žvýkaček. To, co je na nich naraženo je pouze z poloviny skutečně obtisknuto a stejně příliš světle a rozmazaně. Výsledek - totálně nečitelné. Mám pocit, že na takovýto lístek buď nelze dojet nikam nebo naopak všude. Do vlaku přistoupila rodinka s malou asi tříletou holčičkou, která od Martina nemohla odtrhnout oči. Pokukovala po něm celou cestu. Martin tvrdil, že je to proto, že z něho má strach. Celou situaci jsem se nakonec rozhodl řešit tím, že jsem holčičce dal nějaké lentilky z našich dárků pro domorodce. Chvíli mi trvalo přemluvit její maminku, aby si je holčička mohla nechat. Od té doby se nám rodinka celou cestu snažila všemožně pomáhat a radit kudy na Koločavu, kam jsme chtěli. Navíc se jí do toho podařilo zapojit více než polovinu obrovského vagónu.

V Koroleve byla peresadka (přesedání). Chlápek, co seděl vedle nás v Koroleve vystupoval a nabídl nám u něj ubytování, které jsme odmítli s tím, že se ještě dnes chceme dostat do Chustu. V Koroleve jsme museli čekat dvě hodiny na přestup, a tak chlápek nařídil svému “asivnukovi“, aby nás zavedl na nedalekou zříceninu, které říkali zámek. Asivnuk nás provedl vesnicí (nebo městem?). Zřícenina byla supr, ale na poměrně prudkém svahu. První cesta nahoru šla téměř kolmo, a tak nás asivnuk vedl ke druhé. Ta nebyla o moc lepší, a tak jsme měli veliké problémy se vydrápat s dvacetikilovými krosnami nahoru, ale stálo to zato. Kromě zříceniny a kapličky se nám otevřel pohled na město, a především úžasnou řeku. Byla velice široká a patrně ne příliš hluboká. Vlnila se kotlinou mezi hory a pyšnila se mnoha ostrůvky a slepými větvemi. Na focení to bývalo chtělo širokáč. A asi ani tak by to nebylo ono.

Korolevo

Korolevo

Korolevo

Cestou z Koroleva do Chustu jsme viděli z vlaku nádherný kostel v Krivé asi pět kilometrů od Chustu. Okamžitě plánujeme mrknout se tam až se budeme vracet zpět. Mezi tím nám rodinka přihrála chlapíka, který nás v Chustu zavedl na aftovakzál a řekl, že na Koločavu jede autobus v 8:20. Pak nás zavedl na ubytovnu, která byla hned vedle a kam se nám příliš nechtělo, ale nechtěli jsem chlapovi dlouze vysvětlovat, že chceme spát kdesi ve stanu. Ubytovna sice vypadala na ukrajinské poměry slušně, ale paní chtěla asi 4 $ a to jsme jí dát nechtěli. Sice se v podstatě právem divila, že jedeme na Ukrajinu a nechceme dát ani 4$ za nocleh, ale my bychom jí asi nedali ani jeden doláč. Nezdálo se nám to vůbec nutné. Vyrazili jsme hledat nocleh jinde. Na vršku nad městem jsme postavili stan, rozdělali oheň a rozhodovali jsme se, zda uvařit konzervu s bramborovým gulášem anebo kolemjdoucího ježka. Nakonec to těsně vyhrála konzerva. Ježek si oddychl a odfuněl spokojeně dál. Spalo se dobře. Bylo teplo a sucho. Snad jen obrovská mračna všudypřítomných velikých havranů, které jsou na Ukrajině všude, dělala příliš veliký hluk.

Ráno jsme sbalili a šli na autobus. Ještě jsme se stavili u paní v ubytovně pro vodu a pak už jsme čekali na autobus s lupenama do Vilšany za necelých pět grivní na osobu. Pokusil jsem se ujasnit určité nesrovnalosti. Šel jsem ke kase a zeptal se proč jede autobus na Koločavu v 8:20, když jízdní řád na zdi včetně jedné paní tvrdí, že jede v 7:00. Po chvilce zaváhání jsem dostal strhující odpověď.

„Nooo, to je stálý jízdní řád. Ten se nemění!“

„Takže to, co ukazuje není pravda?“

Bylo vidět, že to se paní moc přiznat nechce, a tak jen znovu zopakovala: „To je stálý jízdní řád, ten se nemění.“

„Aha!“

Po chvilce dalšího čekání nastupujeme do autobusu, který by u nás nemohl sloužit ani jako šatna nejchudšího vesnického fotbalového mužstva. V autobusu byla na většině sedadel více než milimetrová vrstva prachu a špíny. Někteří cestující jsou vystrojeni svátečně, někteří v „Adidas“ teplákách, což je zde standard ve společenském obleku a někteří v tak špinavých a roztrhaných hadrech, že by je na sebe nevzal ani ten nejzoufalejší český homelessák. Poznáváme, že v autobusech je běžné, že kromě běžných cestujících se přepravuje deset pytlů brambor, kůzlata, selátka, kachny, kuřata, husy a kdo ví co ještě. Tlučou se zde zápach nafty, oleje, motoru, cestujících a domácího zvířectva. Výfuk je patrně vyveden dovnitř autobusu, a tak v brzké době prach s čoudem vytváří kouřovou clonu nesrovnatelnou ani s nadprůměrně zakouřenou palírnou. Té nakonec podléhá i selátko v pytli, které se přestává kvičet a pokoušet se dostat ven. Za chvíli je jasné, že buď spí, což je nepravděpodobné, nebo je přiotráveno anebo bude zabijačka poněkud dříve, než majitelka předpokládala. Poslední úseky cesty nejen, že není asfalt, ale po úzké vymleté polní cestě s nezpevněnou vodou podemletou krajnicí vidíme hluboko pod námi slušnou šanci na zajímavý dvacetimetrový pád autobusu do řeky.

Konečně vystupujeme. Jdeme kus podél řeky a pak přecházíme po šílené provazové lávce na druhou stranu. Rozmýšlíme, kde rozdělat ohýnek, když přichází Ukrajinec Dimitrij, který pracuje ve Zlíně. Říká, že tady můžeme rozdělat oheň kde chceme a nikdo nám nic neřekne. Ukazuje, kde nabrat pitnou vodu, kterou však stejně raději převařujeme a vysvětluje, jak se dostat k asi 2 km vzdálenému minerálnímu prameni. Probíráme s ním naše plány. Říká, že hory co vidíme jsou příliš daleko a doporučuje ještě alespoň kus jet autobusem. Nabízí ubytování, které s díky odmítáme, protože chceme vyrazit dál. Domlouváme se, že možná později, až se budeme vracet.

Vyrážíme do Koločavy, ačkoliv podle Dimitrije je to tady všechno Koločava. Cestou míjíme vodopádek u silnice a přemýšlíme, zda je to onen minerální pramen. Nakonec neriskujeme a jdeme dál. Trápí nás žízeň. Poslední dva litry z původních šesti litrových zásob pitné vody plus asi dva litry vody na vaření a převaření. Přicházíme do Koločavy. Ptáme se, kde má muzeum Nikola Šuhaj Loupežník. Volají paní, jejíž dcera tam dělá ředitelku. Říká, že tu ještě žije rodina Nikoli Šuhaje a vysvětluje nám cestu k muzeu. Poté co tam dorazíme zjišťujeme, že tam nikdo není. 



Snažíme se vypátrat, kde ředitelka s klíči od muzea bydlí. Odpovědi, které dostáváme jsou jaksi nejasné a zmatené. Nakonec ale zjišťujeme, že muzea jsou tu dvě, ani jedno za nic nestojí, protože tam skoro vůbec nic není a klíče jsou stejně v tahu, neboť s nimi někdo odjel pryč a vrátí se až v pondělí. Pátrání nás však dovedlo do stavení, kde nás posadili, dali mléko, chleba, špek a jakési karbanátky. Museli jsme asi vypadat hodně zuboženě. Vyslechli, že chceme jít do hor. Říkají, že je to daleko, vysoko, že je tam óčeň chalódno a sníh a že tam zaručeně umřeme. Od určité nadmořské výšky prostě do hor nikdo z domorodců neleze. Snaží se nás přesvědčit, že bychom se tedy měli u nich alespoň řádně posilnit a přespat zde a ne nahoře, kde určitě zmrzneme. Pak ale vidí, že přeci jen nahoru utečeme, a tak nás nutí vzít si zásoby jejich špeku a chleba. Dlouho nám trvá, než je přesvědčíme, že nějaké to hamu-papu v krosnách také máme. Opět dostáváme vysvětlení, kde je minerální pramen. Vypadá to, že je to skutečně ten vodopádek u silnice.



Procházíme opět vesnicí, která je velice dlouhá a táhne se všemi přilehlými údolími. Nakonec vyrážíme nahoru. Na vhodném místě táboříme. Ráno vyrážíme na vrcholy. Kopce jsou hodně strmé. Je opět vedro, a tak nás kromě těžkých krosen trápí především žízeň. Dostáváme se ale postupně do obtížného terénu, kde kromě strmého svahu, absence jakékoliv cesty a hustého porostu narážíme v našich polobotkách na hluboký sníh. Na mnoha místech jsou rozsáhlé plochy, kde hustě kvetou sněženky a krokusy. Ačkoliv nemáme boty do sněhu musíme překonávat zasněžená i bahnitá místa. Za chvíli jsme opět na suché trávě a jen okolo nás je tu a tam sněhové pole. Po několika velice prudkých stoupání se dostáváme do výšky, kde je souvislá vrstva asi metr hlubokého sněhu. Chladivý vítr, sníh pod námi i v botách nám dávají šanci zapomenout na žízeň. 



Chladíme si hlavu, ruce, obličej sněhem. Již cestou na vrchol se nám otevíral nádherný pohled na okolní hřebeny, ale teprve na vrcholu je možno vidět horské masívy, které byli doposud našim zrakům skryty. Boříme se po pás do sněhu. Jdeme po hřebeni a pak opět klesáme zpět do Koločavy. Klesání není nic příjemného, zvláště pak pro chodidla a kolena nesoucí kromě těla i těžkou krosnu. Záhy však zjišťuji, že klesání nemusí být vůbec nepříjemné, pokud jdu ve sněhu. Ba naopak. Stylem bruslaře dosahuji vysoké rychlosti. Při tomto ladném a především velice rychlém pohybu se noha na vrchní zmrzlejší vrstvě sněhu nestačí bořit, a tak každý nádherný skluz měří více jak metr a půl. V místech, kde sníh není se však klesá skutečně nepříjemně.





Do Koločavy přicházíme severovýchodní větví a cestou potkáváme větší skupinku dětí. Jednomu z nich dávám hrst laskomin pro něho a pro ostatní v naději, že nás nebudou dále otravovat, škemrat a následně po nás házet kameny. Až na ty kameny jsem se samozřejmě bohužel mýlil. Trvalo nám více jak dva kilometry, než konečně pochopili, že z nás už víc nedostanou. Cestou v Koločavě potkáváme zástupy slavnostně oděných Ukrajinců a Ukrajinek, kteří se zřejmě vracejí z kostela. Pití nekoupíme už jenom proto, že je neděle a tedy o důvod víc proč zavřít obchody, pokud tu lze vůbec o nějakých obchodech mluvit. Stejné je to i s pohlednicemi. V tomto případě se pomalu vzdáváme naděje, že by se nám je vůbec někde podařilo sehnat.




Vracíme se k Dimitrijovi a doufáme, že dnes nebudeme nuceni přemýšlet, kde postavit stan. Cestou stavíme u vodopádu. Myjeme se, nabíráme vodu do láhví, ale jen na vaření, protože se nám to pořád nezdá býti nezávadný minerální pramen. Když odcházíme přejde nás skupinka nesoucí prázdné láhve a kanystry. Jdeme za nimi. Přecházíme řeku přes dlouhou provazovou lávku, která by jistě obstála i v tom nejnáročnějším dobrodružném filmu. Záhy zjišťujeme, že přejít po ní na druhou stranu zdaleka není pouze otázka odvahy. Celá lávka se houpe a kývá nahoru, dolů i ze strany na stranu asi plus minus metr. Není se čeho chytit, protože po stranách jsou lana, která spojují lávku s vodícími lany dva metry nad ní – tedy mimo dosah. Lávka sama připomíná spíše menší kolejnicové pražce, mezi nimiž není vůbec nic a navíc sem tam již něco spadlo a tedy chybí. Je to jako kdybyste měli přecházet vysoko nad řekou po rozhoupaném dlouhém a děravém provazovém žebříku. Vlevo, vpravo nic, nahoře také ne a navíc nevíte, zda kus, na který stoupáte vydrží. Jistě tedy uznáte, že přejít na druhou stranu s těžkými krosnami a v každé ruce s plnou dvoulitrovou láhví je více než slušný výkon.

Konečně jsem u skutečného minerálního pramene. Vyléváme vodu z vodopádu. Žízeň je veliká. Plníme flašky, pijeme, plníme, pijeme... Je to s bublinkami a silně cítit sírou. Odcházíme s doplněnou zásobou.

Dimitrij nám znovu nabídl ubytování, a tak jsme u něho. Je to prima protože venku prvně za celou tu dobu prší. Jsou tu také jeho žena Naďa, syn Jura, babička a pár známých z vesnice. Bavíme se dlouho o všem možném i tom, že nejen Dimitrij, ale kdekdo z Koločavy jezdí pracovat do Čech. Po chvíli se nás ptá, zda budeme večeřet. Hatíme jejich plány a rozhodujeme, že vaříme my, z našeho. Nakrmili jsme asi osm lidí. Byli spokojení jako želvy. A to na to praskli jen dvě polévky od Vitany, pár špaget s minutkou od Vitany a něco málo instantní kaše pro změnu od Vitany. Spíme v posteli. Příjemná změna. Ráno se loučíme a jdeme na autobus. Máme kliku, že jdeme brzy, protože autobus jede o hodinu dříve, než nám bylo řečeno. Jízda je opět silný zážitek, tentokrát doplněný o opilého Ukrajince, který se na nás zaměřil a nemohli jsme se ho zbavit. Vypráví nám, že byl tři roky v Šumperku a celou cestu mě přátelsky plácá po spáleném krku. Navíc je nám od začátku jasné, že nedá pokoj, dokud se nedozvíme, co, kde a kolik toho v Čechách vypil.



V Chustu konečně narážíme na pohlednice. Avšak bohužel. Mají podivný formát, jsou vysloveně hnusný a ukazují pouze nějaké špinavé paneláky v Užhorodu. Rozhodujeme se, že takovýto hnus, pochybnou poštou za celkových nákladů okolo 45 Kč na jeden pohled posílat nikam nebudeme. Jdeme do Kriva. 

Kriva
Kriva

Zdá se to býti poměrně bohatá vesnice, kde domy připomínají obyčejné starší domky na našich vesnicích. Kostel bohužel právě opravují. Přesto mě pustili dovnitř. 

Kostel v Krive
Kostel v Krive

Pak se šplháme do kopce dubovým lesem abychom hned zase slezli dolů. Leháme si do rozkvetlého jabloňového sadu nad vesnicí. Je odtud ve slunečném počasí nádherný pohled na řeku a zasněžené vrcholky hor. Vše kolem kvete. Škoda, že není konec léta a stromy nejsou obaleny jablky. Představa jablka opět probouzí touhu v úmorném vedru se napít. Dobře však víme, že pokud vše vypijeme budeme zítra celý den bez vody. Objevil se člověk, kterému (jak se brzy ukázalo) sad patřil. Kupodivu nás nevyhnal ba právě naopak. Říkal, že jde do města a může nám cokoliv přinést. Poděkovali jsme, ale trvali jsme na tom, že vše máme a jediné co potřebujeme je voda. Okamžitě slíbil, že ji k večeru donese a zmizel. Když už jsme si mysleli, že nepřijde znovu se objevil. S hrůzou jsme zjistili, že do poměrně prudkého kopce, kde jsme byli, vytáhl asi patnáctilitrový umělohmotný kbelík po okraj plný vody. To však měl býti pouze začátek. Dále začal vytahovat pórek, půlku chleba, 1/2kg špeku, nějakou masovou roládu a litr čerstvě nadojeného mléka. Nevěřili jsme vlastním očím. Ačkoliv odmítal, podařilo se nám mu vnutit dvě krabičky cigaret, které jsme měli připravené pro celníky. Vše nám naporcoval a odešel s tím, že se za hodinu vrátí, aby si mohl vzít kbelík zpět.

Za hodinu toho větší část do nás napadala, včetně celé láhve mléka. Poté se skutečně opět vydrápal na kopec tentokrát i s lahví vynikajícího domácího vína. Představil jsme se. Ivan, jak se jmenoval, říkal, že dostal od ženy vynadáno, že nás nechal spát ve stanu, místo aby nás pozval k sobě domů. Povídali jsme si o tom, kde tu na Ukrajině jsou místa stojící za podívání. Přišla řeč i na ózero Sinevir nacházející se severně od Siveniru vysoko v horách. Přesvědčoval nás, že bychom měli přijít v létě až tu budou jablka, třešně a hlavně veliké ryby dole v řece, které se pak nechytají, ale vytahují jedna za druhou. Prý by nás ubytoval, postaral se o nás, chodili bychom spolu na ryby, atd. Vysvětlujeme, že letos je to již nemožné, protože nás čeká v létě Mt. Blanc a mne navíc Severní Afrika. Slibujeme, že možná příští rok. Píše nám jeho adresu, abychom mu pak mohli oznámit kdy přijedeme.

Ráno nás přichází vyprovodit a my odcházíme na vlak do Chustu, který by nás měl odvézt do Bátěva.  Na mostě, přes který chceme jít, vidíme šest uniformovaných, z nichž asi polovina je v uniformách milice, dva ve vojenských maskáčích a jeden ve vojenské uniformě s námořnickým tričkem a mongolským ksichtem. Vedle sebe mají jakýsi kufřík, v prackách samopal a zastavují auta. Procházíme samozřejmě raději po druhé straně silnice. Koukám do země a šlapu. Slyším, jak na nás mongol volá. Dělám, že neslyším, koukám do země a šlapu. Martin však zastavuje, a tak to také vzdávám. Mongol ukazuje, že máme přejít silnici na druhou stranu k nim. Čekáme až nepojede auto, abychom přešli. Mongol však zdaleka nemá takovou trpělivost jako my. No co, už jsme u nich.

„Kudá? Od kudá? Dokumentov máte? Tak daváj!“

Zatímco se nám mongol hrabe v pasportech já odpovídám na otázky odkud jdeme, odkud jsme, kam jdeme, proč tam jdeme, kde spíme. Právě když potřetí říkám, že jsme z Čech, Mongol vytahuje z mého pasu formulář, který jsme vyplňovali na hranicích ve vlaku.

„Kdě pečjátka!?“

Říkám, že něznáju a vysvětluji co to je za papír, kde a jak jsme ho dostali a že nemám ani páru, zda je nějak důležitý a jestli tam má být nějaké razítko, které nám tam prostě jejich celníci nevím proč nedali. Mongolovi se to vůbec nelíbí a říká Alexandrovi, který celou dobu na nás civí s nablýskaným kalašnikovem v ruce, aby se na něco podíval do diplomatíčnova škáfika. Už cítím, že vlak odfrčí bez nás a my budeme pod samopaly vytahovat všechny věci z krosen, vezmou nám dolary, fernet a kdo ví, jak to celé dopadne. Nakonec je přesvědčuji, že jsme skutečně neškodní turisté z Čech, že jsme měli ubytování u Ivana Michajlova v Krivé a co hlavně, že jsme chudí (tudíž si na nás stejně nic nevezmou), hladoví a za chvíli nám jede vlak. Po té mongol konečně pochopí, že by mu mohli stačit razítka s vízem a z celnice, které máme v pasech. Pouští nás a ještě se nás na závěr ptají, jak se nám na Ukrajině líbí. V rychlosti jsem popsal, co se nám tu líbí a názor na policii a zdejší státní orgány vůbec si nechávám pro jistotu pro sebe. Jdeme rychle na vlak. Cestou mě mrzí, že jsem je nepožádal o společné foto.

Kupujeme bilety do Bátěva. Opět mi odpouštějí drobáky, které opět nemám. Vlak má zpoždění. Když přijede je strašlivě plný. Mačkající se vagón zapáchajících, špinavých Ukrajinců s nepředstavitelně velkými zavazadly, která jsou všude. Sednout si se nám zatím nepodařilo a není se čeho držet. Okna jsou tak špinavá, že téměř ani nepropouští světlo. Naštěstí se dají otevřít. Tedy alespoň některá. Cestu opět „zpříjemňují“ vlakoví prodavači, kteří se stále prodírají davem stojícím v uličce sem a tam, takže po mně a po krosně stále někdo šlape. Nabízejí kafe, bonbóny, lízátka, žvýkačky, křupky a samozřejmě na Ukrajině všudypřítomná slunečnicová semínka, jejichž slupičky cestující plivou pod sebe. Na zemi se pak rychle tvoří slupiček poměrně slušná vrstva. Mezi prodavači jsou i takový zoufalci jako jedna stařena, která celou cestu (asi pět hodin) nabízela starý hřeben a hrst opatlaných bonbónů, které žmoulala ve špinavém kapesníku. Do Bátěva jedeme tentokrát bez peresádky. Když si konečně sedneme dávají se s námi do řeči chlapík se ženskou, kteří vypadají na zdejší poměry dobře a čistě oblečeni. Ptají se, proč jsme nebyli tam a tam, že ózero Siněvir stojí skutečně za podívání. Na náš dotaz tvrdí, že tu v létě žádní komáři nejsou, ale pod nátlakem z nich nakonec leze, že snad takové malé kousavé mušky. Ty ano. Ty vás mohou pokousat. Ale komáři? Ne, kdepak! Hovoří celkem dobře česky, zvláště ženská. Pracovali delší čas u nás.

V Bátěve přesedáme na električku do Čopu, kde si pak děláme radost a kupujeme každý 1,5l malinovky vyráběné zde v maďarské licenci. Pak jdeme hledat místo na vaření. Je to složitější, protože jsme ve městě a samozřejmě se nám nechce rozdělávat oheň přímo na ulici. Přicházíme na okraj města do něčeho, co by se snad dalo nazvat neudržovaný park. Po několika krocích však narážím na plot. Zvedneme zraky a ejhle! Drátěný plot nabitý elektrikou, hraniční sloup v uhrabaném mezipásmu, další plot, řeka a Maďarsko! No co, rozděláváme oheň pět metrů od čáry a já si zatím fotím hraniční sloup. Zaráží mě, že mi nikdo nerve foťák z rukou a že mezi ploty nechodí čonkinové. Po klobásce s čočkou a polévce jdeme opět na vakzál. Vlak má odjíždět v 21:20 do Košic. Lístky nám prodají jako vždy - až před odjezdem. Tvrdí, že ačkoliv je lůžkový, měli bychom se do něho dostat bez problémů, protože teď prý moc lidí nejezdí.

Hraniční pásmo s Maďarskem
Hraniční pásmo s Maďarskem

Konečně otevírají pokladnu! Čekám asi třetí v řadě. Přesto tam stojí asi dvacet minut. Paní za kasou totiž každý lístek složitě a hlavně ručně vyplňuje. Konečně se dostávám na řadu.

„Dva lístky do Košic.“

„Dvacetdva grivní za jeden.“

„CO !?!?!?! TO SNAD NE! TO NENÍ MOŽNÉ !!! Zde, přesně zde na tom místě jsem se ptal a řekli mi, že ....“

„Nezajímá mě co vám řekli.“ přerušuje mě pokladní.

Pěním. Ptám se na informacích a zjišťuji, že vlak za 8,90 grivní byl vlak do Krakova přes Košice a ten byl nyní zrušen do 25.května. Vlak, který jede stojí 22 do Košic a nebo 19 do Čierné nad Tisou. Odmítám dát 30$ za dva bilety, aby nás vlak odvezl ani ne deset kilometrů. Zjišťuji vlak, který jsme měli v katastrofickém scénáři.

 Pašerácká lokálka Čop - Čierná nad Tisou 4:05 za necelých pět grivní za jednoho. Lístky mi opět odmítají dát nyní.

 „Až před odjezdem.“

Protože jsem čerstvě namíchnutý z toho vlaku ve 21:20 odcházím na informace, aby mi laskavě vysvětlili, co to tu pořád mají za tu ptákovinu s vydáváním lístků na poslední chvíli. Říkám paní na informacích o co kráčí. Vysvětluji, že mám nějaké peníze, nechám si jen na vlak pět grivní, zbytek utratím, protože co bych dělal s těma jejich papírkama a pak těsně před odjezdem si půjdu pro lístek a oni mi zase řeknou nějakou kravinu, proč nemohu jet a já už nebudu mít peníze na jiný spoj například přes Užhorod. Žádám ji, aby mě laskavě sdělila jediný důvod, proč lístek na vlak, navíc vypravovaný odtud, mi nemohou prodat normálně, tj. hned. Paní nejdříve zjišťuje, zda by mi ho nedali. Nedali. Pak se sama dlouze snaží odpovědět na otázku „Proč?“.  Nakonec neví co by řekla a tak nakonec jen krčí rameny a říká, že se to tak dělá vždy, že je to tu takový řád. „Pěkně blbej!“, myslím si a znechuceně odcházím. Ne snad, že bych s něčím podobným na Ukrajině nepočítal. To jistě ne. Ale odjezd toho neexistujícího vlaku jsem si tolikrát ověřil, že jsem s ním přiznám se počítal.

Uvažujeme co dál. Noc bude dlouhá a nám zbývá asi osm grivní. Kupujeme orechovoje koleso a nějaké další pečivo. Poté odcházíme do blízké restaurace. Je to luxusní restaurace se vším, co k tomu patří. Taková, jakou bychom zde jistě nečekali. Martina dokonce musím dlouho přemlouvat, protože ani nechce jít dovnitř. Tato restaurace by byla nepochybně drahou a luxusní (a myslím skutečně luxusní) restaurací i u nás. Rychle zjišťuji, že je vše dle mých předpokladů a že patrně žádné jídlo tu není dražší než asi v přepočtu 30Kč. Vstupujeme do restaurace. Dva zmuchlaní, rozcuchaní a neoholení ušmudlanci. Sice běžné a normální vzhledem k místnímu průměru, ale pro průměrné Ukrajince tato restaurace asi není. Je téměř prázdná. Dáváme si jak se patří do nosu. Platíme 6,25 grivní i s dýškem a jdeme zase na nádraží. Mraky lidí tady pospává a čeká na vlak jako my. Pojede až za pět hodin. Hrůza. Loučím se s myšlenkou, že bych se dalších 24 hodin měl šanci vyspat. Martin spí a já hlídám naše věci. Zdá se, že zbytečně. Celé nádraží spí a za celou dobu na Ukrajině jsme se nesetkali s žádnou krádeží nebo zlodějem.

Konečně otevírají pokladny. Získávám dva bilety do Čierné nad Tisou a za zbytek kupuji limonády, kterými oslavíme odjezd z Ukrajiny a především zaženeme obrovskou žízeň. Zjišťujeme, že celní prohlídka proběhne již zde na nádraží. Jsem zvědav jak to chtějí provést. Venku již stojí prázdná pašerácká lokálka, která nás (snad) odveze z Ukrajiny. Paní vedle nás rozbaluje mnoho kartónů cigaret a zastrkává jednotlivé krabičky do jakéhosi pytle ze silonek. Výsledkem je v podstatě oblečení z cigaret pod vrchní oblečení. Počet a velikost zavazadel cestujících Ukrajinců je neuvěřitelné. Obrovské hranaté tašky o rozměrech 1,5x1x1m jsou všude okolo nás. Na mnoha místech zavazadla vytváří cosi, co by se dalo nazvat pyramidou či iglú. Dav cestujících se kumuluje u dveří k celnímu odbavení. Ty se po chvíli otevírají. Celník ve dveřích pouští po jednom dovnitř. Masa lidí se hystericky cpe do dveří, jako by měli pustit posledních pět. Sice nakonec jedou všichni, ale možná, že toto nebezpečí skutečně hrozilo. Na Ukrajině člověk nikdy neví. Celníci se odmítají příliš prohrabovat objemnými zavazadly cestujících. Myslím, že dobře ví nebo alespoň tuší, že v každém zavazadle jakéhokoliv z Ukrajinců je něco, co by tam být nemělo. Byla tu řada cestujících, kteří byli hranatí jak roboti. Pod oblečením totiž měli kartony cigaret. Jednu hranatou paní celík zkontroloval a s velkým překvapením zjistil, že má v předu pod bundou vyskládané kartony. Chvilku se handrkovali a celník ji poslal zpět. Paní poodešla za sloup, s pomocí jiného cestujícího pracně přeskládala kartony z předu dozadu na záda a šla znovu. Tentokrát ji celník již pustil. Když jsme přišli na řadu my, optal se mě celník kam a odkud jedu a co mám v krosně. U pasové kontroly loudím od dvou ukrajinských celnic pečjátku na otkrýtku. Ale ty se jen usmívají a krčí rameny, že je to proti předpisům. Škoda. Pak se dav opět shromáždí před zamčenými dveřmi na nástupiště. Vidíme, jak zatím stále prázdným vlakem procházejí celníci a snaží se odhalit případné pašerácké skrýše. Asi po deseti minutách celník z venku odmyká dveře a ve světle reflektorů nastupujeme do vlaku. Slovenští průvodčí ihned kontrolují jízdenky.

Jedéééém! Ukrajinští celníci opět kontrolují razítka v pasech, zda-li do vlaku neproklouzl někdo kdo nebyl odbaven. To už vlak uhání k hranici. Těsně před čárou čonkinové obcházejí venku vlak s baterkami a koukají pod vlak. To, že jsme projeli hranicí poznáváme dle toho, že vlak přestal dělat hlasité duc-duc. Rozdíl mezi ukrajinskými kolejemi přitlučenými hřeby k viklajícím se pražcům a slovenskými kolejemi je znát. Přichází slovenští celníci a za chvilku vystupujeme v Čierné nad Tisou. Dav je hnán na celní kontrolu do vzdálenější budovy. Té se „bohužel“ neúčastníme, protože ihned po výstupu z vlaku se ptám na něco slovenských celníků a ty, jakmile zjišťují, že jsme češi, tak nás pouštějí a na prohlídku nemusíme.

Prší. Na nádraží v Čierné je stále ještě socialismus. Na zdi obrovská česko-slovensko-sovětská malba znázorňující osvobození a šťastné zítřky. Za české koruny ani za dolary nám lístky do Košic, které stojí 50Sk jeden, neprodají. Směnárna na nádraží byla zrušena, banka otevírá až v 8:00. Několik lidí nabízí výměnu, ale jejich představám o kurzu se musím nahlas smát. Nakonec se mi přeci jen povede menší finta a měním 3$ za 100Sk. Jakžtakž přijatelný kurz a nebudeme mít žádné zbytečné slovenské papírky navíc.

Pádíme do Košic. Jde na mě spánek, a tak chvilkami trošičku pospávám. V Košicích se rychle před nádražím orientuji a kráčíme na stop. Po pěti minutách chůze se chci přesvědčit, že jdeme dobře, a tak se ptám skupinky mladých lidí čekající na šalinu. Ty ale jak se zdá mají daleko větší šance v Košicích zabloudit než my, a tak si musíme poradit sami. Vytahuji buzolu, abych si ověřil směr. Ručička buzoly však připomíná sekundovou ručičku u hodinek. Jakmile tramvaj odjíždí ze zastávky buzola se poněkud uklidňuje. Jdeme dál a po chvíli je jasné, že jdeme skutečně dobře.

 Asi po 20 minutách stopování nám zastavuje naše první auto. Paní je ráda, že nepojede sama a my, že nás sveze zřejmě poměrně daleko. Do Bratislavy nejede. Říká, že jede do Revúce. Trošičku jí zarazilo, že chceme stopem do Plzně. Projíždíme okolo nádherného kaňonu Zádielské doliny. Po pravé straně Slovenské Rudohorie, po levé Slovenský Kras. Necháváme se ukecat, nevystupujeme v Rožňave, čímž opouštíme náš plán dostat se do Bratislavy a vezeme se dál s tím, že pak pojedeme rovnou na Brno. Jak se později ukázalo - veliká chyba, ačkoliv času dost. Povídáme si s paní a ta nás pak veze asi 10 km za Revúci, abychom byli na větším silničním tahu. Pak se loučíme a ona se vrací do Revůce. Máme pocit, že jsme na konci světa odkud se nikdy nedostaneme. Naši polohu jsme při vší vůli schopni nejpřesněji vyjádřit je jako „kdesi na středním Slovensku“ a evidentně daleko od hlavních silničních tahů. Náladu však máme dobrou a zvedá nám ji i vejtřaska, kterou lapíme po asi pěti minutách. Jede však jen kousek. Sedíme vzadu se dvěma ženami jedoucími sázet stromčeky. Říkají, že bychom se měli dostat do nedalekého Tisovce, kam sice nejedou, ale budeme jen asi pět kilometrů od něho. Tam toho prý jezdí o něco více. Jdeme do Tisovce serpentinami dolů s veselou náladou, která však postupně chladne. Stopujeme na konci Tisovce. Jezdí přibližně jedno auto za minutu. Začínáme litovat, že jsme nevystoupili v Rožňavě. Když už se smiřujeme s tím, že tu zůstaneme trčet zastavuje nám Avie s pytli cementu. Hurááááá! Po téměř dvou hodinách stopu na sluníčku tedy házíme krosny korbu a sedáme dovnitř.

Řidič je super. Má z nás evidentně radost a ukazuje nám cestou co vidíme napravo a nalevo jako průvodce ve výletním autobuse. Říká, že máme kliku, protože nás vezme více než 100 km. Vesele zatleskáme ručičkama a je nám zase blaze. Jedeme přes Brezno do Bánské Bystrice, kde si řidič ještě vyřizuje nějaké nákupy. Pak jedeme na sever přes Harmanec, Turčianské Teplice mezi Malou a Velkou Fatrou do Martina. V serpentinách za Harmancem nás dojíždí starší polský Fiat s Žilinskou poznávací značkou. Náš řidič si dělá legraci, že to je on, že toho je třeba zastavit, aby nás vzal do Žiliny, protože on sám jede pouze do Martina. Valíme oči, když nás Fiat předjíždí a náš šofér mu ukazuje z okna, aby zastavil a Fiat skutečně zastavuje. Řidič Fiatu leze ven, aby zjistil, co se děje a ten náš mu říká: „Vezmi kluky český do Žiliny, já jedu jen do Martina!“

A tak házíme krosny do kufru Fiata a hurá do Žiliny. Tak jako Martina přemohl spánek v Avii já nevydržím a usínám kousek před Žilinou. V Žilině chytáme auta jedoucí směrem na Trenčín. Nakonec ulovíme mladou paní, která si velmi libuje, že už nepojede sama.

Na Slovensku jezdí všichni jako draci, v Košicích mě za tu chvilku málem čtyřikrát přejeli (a to tam mají teď přísnější vyhlášku a chodci mají na přechodu přednost), ale tato paní, které těsně před tím, než nás vzala, sebralo předjíždějící auto zpětné zrcátko, je kapitola sama pro sebe. Při předjíždění to vypadá, že je jí naprosto jedno, zda něco jede proti nebo ne. Vždy se předjíždění odvíjí asi takto: dojedeme například dvojici kamiónů, paní s Favoritem podřadí a hurá do toho. Na proti se samozřejmě objeví auta, která brzy pochopí, že to naše paní nestihne včas předjet a na poslední chvíli se vmáčknou mezí náš Favorit a krajnici. Pak těsně před tím, než nás sebere protijedoucí kamión, který už se v zatáčce do mezery mezi námi a krajnicí nevejde a já už se vidím, jak přesedám předním sklem do kamiónu paní konečně dokončí předjíždění tak prudkým vrácením se do pravého pruhu, že mezi námi a předjížděným autem není mezera větší než deset centimetrů. Paní celou tu dobu s ledovým klidem něco vypráví, aby na závěr řekla: „Já to snad nikdy nestihnu.“. A my si můžeme konečně utřít ledový pot z čela. Tak se to opakuje celou cestu.

Musíme se dostat do Trenčína, abychom mohli dál na Brno., ale paní jede jen do Nové Dubnice nedaleko od Trenčína. Loučíme se a děkujeme paní, které odjíždí kamsi do centra. Po chvíli zjišťujeme, že v autě zůstali desky s různými papíry a také s poznámkami z cesty. Smutek. Přemýšlíme, zda máme šanci paní ve městě ještě najít nebo zda až bude vystupovat přijde na to, že jsme tam něco nechali a vrátí se, kde nás vysadila. Ani ne po pěti minutách vidíme protijedoucí na nás blikající její auto. Hurááááá! Nevíme jak poděkovat. Když se nedaleko otáčí, aby jela zpět do centra, napadá mi darovat jí našeho Ferneta, kterého jsme si šetřili celou cestu. Martin na ni mává, aby zastavila, ale paní to bohužel chápe jako pozdrav, a tak jede dál. Škoda. Za moment již jedeme ve Fordu Transit. Bohužel jede po dálnici mimo Trenčín a vysazuje nás až v Novém Mestě na Váhom. Už je tma, ale jsme osvětleni lampami. Není to tak zlé. Bere nás slovenský podnikatel, který celou cestu nadává na Mečiara a na celou slovenskou vládu. Bohužel zřejmě právem. Původně chtěl jet jinudy, ale kvůli nám jede přes Čechy a vysazuje nás v Sudoměřicích, kde se zase vrací na Slovensko.

Je noc a my jdeme k dálnici. Po asi 14 km cestě pěšky za mrholení se ocitáme v Hodoníně. K dálnici je to ještě dalších 20 km k Břeclavi. Přemýšlíme, tak jako již cestou, zda někde postavit stan. Nespali jsme a nejedli jsme už hodně dlouho. Je ale tma a nevíme kde bychom stan postavili. Jdeme na nádraží do Hodonína, ale čekárna je zavřená a venku je zima. A tak jdeme zase stopovat. Sem tam něco jede, není to tak zlé, ale nikdo nezastaví. Je mi zima, stále mrholí a navíc mám z mokrých bot pěkné puchýře na nohou. Začínám mít mžitky před očima a podlamují se mi nohy. Usínám za chůze. Proto ve čtyři hodiny ráno vytahuji karimatku, spacák, uléhám a okamžitě spím. Za svítání mě Martin budí a říká, že se mu zatím nic stopnout nepodařilo. Zkoušíme to dál, nyní již za světla, ale řidiči v okolí Hodonína jsou buď „ukazovači“, kteří ukazují, jak hned budou někam odbočovat anebo „mimoňové“, kteří dělají že nás nevidí. Jsme z toho náležitě znechuceni. Hodonín a široké okolí má u nás pěkně velký černý puntík.

Na konec jdeme na vlak do Břeclavi za 8Kč a jdeme na dálnici, kde to sice také vypadá špatně, ale nakonec nás po asi 17ti hodinách stopu bere jakýsi podnikatel až k Devíti křížům. Tam to však také nevypadá nejlépe. Začíná pěkně hustě pršet. Snad se někdo slituje.

Hurááá! Zastavuje nám auto jedoucí až do Prahy. Vezme nás skvělý člobrda s nádhernou moravštinou. Brzy přicházíme na to, že byl šest let v Mongolsku na geologické expedici, a tak se celou cestu ptáme na jeho zážitky. Skvěle vypráví a nám je jasné, že už dříve plánovanou cestu do Mongolska skutečně provedeme a možná, pokud to dobře dopadne, tak právě s tímto člověkem, který tam chce jet v přibližně stejnou dobu jako my. Vyměňujeme si adresy.

Jsme v Praze. Kupujeme lístky na MHD a jedeme na Motol. Jsme na dálnici do Plzně. Po deseti minutách nám zastavuje Audi s německou poznávačkou. Otevírám dveře, abych se domluvil kam nás vezme a kam dáme krosny.

„Gutten Tag“, zdravím, když v tom….zdá se mi to nebo ne? Že bych už hlady neviděl!? Ne, skutečně zastavil nám sám „božský“ Kája Gottů. Ptá se odkud jedeme, a tak mu to vyprávíme. Poté, co mu popíšeme jak to na Ukrajině vypadá, říká, že by tam nejel ani za já nevím jaký honorář.

Poněkud nás překvapí, když ve 220 km/h otevře obě přední okna a za příšerného hluku mě tlak vzduchu lepí na zadní sklo. Celé auto se na moment mění v burácející tryskáč. Kája to zase rychle zavírá a omlouvá se, že se mu to zdálo nějak špatně zavřené (myslím, že pravý důvod byl spíše ten, že jsme po všem tom cestování hezky voněli). Povídá, že má německou SPZ proto, že svůj vůz má v servisu a tento mu tam zatím půjčili. Ptá se kam nás má v Plzni zavést. Vystupujeme u výstaviště, „božský“ Kája odjíždí dál kamsi na Rozvadov a naše SKVĚLÁ cesta na Ukrajinu končí. Příští rok snad znovu!

Podtrženo sečteno – byl to náš první výlet s batohem na zádech na vlastní pěst do neznáma. Odrazový můstek a první zkušenosti do řady dalších dobrodružství, které jsme s Martinem v dalších letech společně absolvovali.

Ukrajina nás nadchnula. Bylo to krátké, ale nádherné dobrodružství. Měli jsme možnost vidět a zažít bídu Ukrajiny, absurdní úřednické procesy, nádhernou panenskou přírodu a hlavně zažít neuvěřitelnou pohostinnost a vlídnost běžných prostých Ukrajinců. Přestože sami neměli skoro nic a žili v až středověkých bídných podmínkách, ochotně a nezištně se s námi dělili o vše co měli a ve všem se nám snažili pomoci. Takovou plošnou míru pohostinnosti jsme v dalších letech nezažili i přesto, že jsme procestovali na této planetě kde co. Až na jednotlivce, výjimky byla většinou pomoc spojena s více či méně nataženou rukou a očekáváním nějaké protislužby v podobě peněz či něčeho z našeho vybavení nebo oblečení. Až po mnoho let později jsem se setkal snad s ještě větší mírou pohostinnosti, kterou předvedli obyvatelé Íránu.

Komentáře