Ukrajina 1997
Ukrajina - naše první větší cesta do neznáma
Je ráno prvního května a já
vstávám, abych se možná naposledy najedl před cestou na Ukrajinu. Tuto cestu
absolvujeme v té nejmenší možné skupině - tj. Já a Martin. Náš optimismus se
marně snažilo narušit hrůzostrašnými příhodami několik jedinců. Pokud bych měl
co možná nejpřesněji vyjádřit počet lidí, kteří se nás snažili přesvědčit, že
cestu na Ukrajinu nemůžeme přežít, musel bych konstatovat, že se jednalo o
množinu všech lidí, jenž byli informováni o našich záměrech.
V 8:00 jsme v Plzni
vyrazili na nádraží definitivně zjistit kdy, kudy, jak a za kolik jede nějaký
vlak na Ukrajinu, resp. do Čopu. Na informacích nám paní řekla, že vlak do Čopu
startuje v 18:57 z Prahy. Pod palbou našich otázek se nakonec zlomila a doznala,
že vlak je jen lůžkový a musíme mít tedy zaplacené a tím i rezervované lůžko.
Po další sérii otázek propadla panice a přesměrovala nás na mezinárodní
pokladnu. Tam již příslušná pracovnice úspěšně čelila dotazům jakéhosi Poláka
či Ukrajince, který požadoval lístek nebo alespoň informace o vlaku do Kyjeva
přes Varšavu. Paní zoufale bodala prstem do monitoru Siemens Nixdorf a stále
opakovala: „...vidíte? Prostě mi to nedá!“, čímž nepochybně měla namysli její
počítač, který jí „odmítal“ požadované informace poskytnout. „To není
tak jednoduché…“ pravila dále „..vždyť se podívejte!“ opět zabodla prst do
monitoru „Já tady mám Varšava!“. Ukrajinec rezignoval. Přišli jsme na řadu my a
já se opatrně zeptal, jak je to s tím lůžkovým vlakem.
„Mnoo, musíte si koupit
lístek a lůžko.“, vysvětlovala.
„A je možno to koupit
řekněme tři hodiny před odjezdem?“, ptal jsem se dál.
„No, někdy to musíte koupit
týden dopředu, někdy dokonce tři týdny, jindy se vám to povede v den odjezdu.“.
„Dobrá, a ten dnešní vlak
je ještě volný?“
„No, to já nevím.“
„Jak to?“ žasli jsme „Vždyť
ty lístky prodáváte, tak přece musíte vědět, zda ten vlak ještě nějaká volná
místa má nebo ne?!? Přece neprodáte lístek a lůžko a já pak zjistím, že už na
mém zaplaceném lůžku někdo spí ?!?“
„To máte tak...“
rozpovídala se paní „...já mu to zadám…“ (myšleno zřejmě počítači) „..a on mi
to buď dá nebo nedá.“
Nevím mám-li se smát,
plakat nebo rozčilovat, a tak raději odcházíme. Chceme se dostat stopem do
Prahy, kam stejně musíme a v Praze se nám buď podaří koupit lístky do vlaku
nebo stopujeme až do Košic, odkud toho jezdí na Ukrajinu patrně více. Po pěti
minutách stopování nám zastavuje zelený IVECO vezoucí tři ojetý osobáky.
Dobíháme asi 10m a zjišťujeme, že řidič telefonuje. Dohadujeme se s Martinem,
zda řidič zastavil jen proto, aby si v klidu zavolal anebo zda nás vezme. Vzal
nás. Ukázalo se, že šofér jede z Lugána a tak od něj dostáváme cenné informace
a rady kudy nejlépe jet autem na Mt. Blanc, kam v létě chceme, co a jak na
Švýcarských dálnicích a na co si je třeba dát pozor. Pak nám vypráví o jeho
kamarádovi, který jel na Ukrajinu s kamionem. Zastavila ho milice se samopaly, nechala
ho vystoupit a poté ho bezdůvodně zalochovala. Čtyři měsíce trvalo, než se
přátelům v ČR ho podařilo vytáhnout z Ukrajiny opět domů. Kamion nenávratně
ztracený, zboží, peníze na cestu, vše.
V Praze se nám podařilo
koupit lupeny, a tak se jdeme projít po Praze, najíst se a koupit zásobu vody.
Máme dost času. Přibližně v 18:00 se vracíme na hlavní nádraží. Před našim
vlakem stojí u každého vagónu ruská průvodčí. Ukazujeme jedné z nich naše
lupeny, aby nám řekla, do jakého vagónu máme jít. Dlouze si naše lístky
prohlíží a cosi si pro sebe mumlá, aby nás nakonec přizemnila větou: „Éto nět
naš paézd!“. Jdou na nás mrákoty. Představa, že lístky za dva tisíce korun nás
do Čopu nedostanou je pro nás poněkud silný kafe. Naštěstí se průvodčí za
chvilku umoudří a posílá nás do našeho vagónu.
Kupé páchne a okna v nich
nejdou otevírat. Vedle probíhá krvavá hádka mezi průvodčím a Ukrajincem s
rodinou kvůli kočárku, který podle průvodčího rozhodně nemůže být v lůžkovém
kupé. Ukrajinec se hádá. Průvodčímu dochází trpělivost a chce si zapsat čísla
jejich pasů. Ukrajinec mu je však odmítá ukázat. Ještě jsme ani nevyjeli z
Prahy a už to začíná. Průvodčí chce volat na Ukrajince státní milíciju.
Přišla ruská průvodčí.
Martin jí dal naše bilety, s nimiž průvodčí odešla. Nemáme nic. Doufám, že
cestou někdo přijde, bude chtít vidět lístky a mne klepne pepka.
Konečně jedeme. Poté co
jsme snědli téměř všechny řízky z domova, leháme na zablešená a zaprášená
lehátka a usínáme. O půlnoci bouchání na dveře. Jsme rozespalí a nevíme co se
děje, kde to jsme. Ve dveřích stojí dvojka celníků. První je Čech, ale druhý má
divnou uniformu, kterou s rozespalýma očima v šeru nedokážu identifikovat. Mumlá
něco tak, že nevím, zda polsky, rusky, ukrajinsky nebo slovensky. Zmateně se
snažím získat čas k probuzení slovy: „One moment.“ a jediné co rozumím je slovo
tovar. Odpovídám „Nět“. Pak přemýšlíme, zda jsme v Čechách, Polsku nebo
na Slovensku. Po celé sadě celníků konečně přejíždíme slovensko-ukrajinské
hranice. Dvojitý plot, uhrabané pásmo mezi ploty, elektrika, hlásky,
reflektory. Odtud jen tak neutečeme. Dostáváme od průvodčí zpět naše bilety včetně
nějakého prohlášení, které máme vyplnit. Je to psané kalamajkou, ale do ruštiny
to má hodně daleko. Jediné, co zvládáme je jméno a příjmení. Nakonec to dáváme
společnými silami do kupy, odhadujeme, kde se ptají na to, zda vezeme
radioaktivní materiál, zbraně, zlato, cenné papíry a kde se máme podepsat. Opět
přichází průvodčí, tentokrát vyzvednout co jsme napsali. Příliš nekompletní. Po
chvilce chápe, že jsme příliš neschopní na to, abychom to vyplnili, byť s její
obrovskou pomocí a čmárá mi to tam sama. Martin opisuje. Ukrajinští celníci
jsou kupodivu nejpříjemnější ze všech za celou cestu. Pouze jeden z nich se nás
ptá, zda nevezeme dolary. Říkám, že ano. Kolik? Asi 30 $ každý z nás. Rozesmál
se a vysvětluje, že do tisíce dolarů ho to nezajímá.
Jsme v Čopu. Je asi osm
hodin. Nádraží je obrovská prázdná hala. Jízdní řád vypadá přesně tak jak jsme
o tom četli. Jakási zmatená téměř nicneříkající tabule. Odcházíme do místnosti
označené jako informace. Tam však žádné informace nepodávají a posílají nás k
mezinárodní pokladně. Tam však pro změnu není nikdo, snad kromě zvonícího
telefonu. Konečně nám uniformovaná paní říká, že do Košic to jezdí každý den ve
20:40 za 8 grivní pár kopjejek. Neodbytný vekslák nám mění 11 dolarů za 18
grivní. Za chvíli ve směnárně momentálně mimo provoz ukazujeme dalšímu
vekslákovi mapu a vysvětlujeme, že bychom se dostali rádi co nejlaciněji do
Chustu. Posílá nás na vlak a říká, že nás to vyjde na asi 5 grivní za osobu.
Měníme dalších 10 dolarů za 18 grivní. U pokladny se dozvídáme, že to jede za
chvilku. ale posílají nás do jiné pokladny. Protože druhou pokladnu nemůžeme
najít ani s pomocí místní milícije, obracíme se na našeho prvního veksláka. Ten
nás sebevědomě vede k tabuli s jízdním řádem. Po chvíli se ukazuje, že sebejistý
domorodý vekslák je schopen vyčíst z tabule přesně to co my - tj. nic. Na
tabuli je náš spoj popsán tak, že v 7:00 jede z Užhorodu a v 12:30 je v
Mukačevu. Ptá se nějaké své známé, která má uniformu místních drah. Ta z něj
však dělá totálního blba. Probíhá to celé asi takto:
„Máša! Skaži, v těch 7:00
to nejede z Čopu, co?“
„Co tam je napsáno?“
„Mnoo, že z Užhorodu.“
„No tak to asi jede v 7:00
z Užhorodu, a ne z Čopu, to je snad jasný ne!!!?!“
„Tedy v 7h to vyjede
z Užhorodu, po 12h je to v Mukačevu…..a v kolik to tedy jede z Čopu?“
„No v kolik! Asi něco mezi
tím ne!?“ odsekává ženská, kterou celý rozhovor očividně irituje a posunky
naznačuje co si myslí o vekslákově inteligenci.
„Aha!“ rezignuje vekslák.
Takže vlak jede z Čopu přesně
něco mezi 7:00 a 12:30. Vzdáváme bitku s jízdním řádem a necháváme si alespoň
ukázat tu druhou pokladnu. Dozvídáme se, že musíme přesedat v Bátěve. V druhé
pokladně se dozvídáme, že vlak, co měl jet nejede, protože je nóva asnóva
a jede z Bátěva až v 15:10. Zatím co Ukrajinky, které chtěli jet tak jako my
propadají hysterii, rozhodujeme se jít do 25km vzdáleného Bátěva pěšky a vlak v
15:10 bychom měli v pohodě stíhat.
Člověk, kterého jsem se
hned za nádražím zeptal na cestu do Bátěva nevěří, že bychom chtěli jít takovou
dálku pěšky. Říká, že by nás svezl, ale jakmile se dozvídá, že jsme se rozhodli
jít pěšky protože vlak stíháme i tak a navíc ušetříme, páč u nas němnóga
dolárov dělá, že nás nezná a nevidí. Jdeme tedy pěšky. Krajina je hnusně
placatá. Cesta je rovná přímá rovnoběžná s kolejemi, po kterých také občas
musíme jít. Pohled je neustále stejný. Rovina, placka, naprosto stále přímá
stejná cesta. Máme pocit, že stojíme na místě. Navíc jsem se na sluníčku
trošičku připálil. S velkým časovým náskokem jsme dorazili do Bátěva. Měli jsme
štěstí, neboť teprve zde si uvědomujeme, že je zde jiný čas. Přeřizujeme
hodinky. Kupujeme dva bilety do Bátěva za dvě grivně s tím, že mi odpouští pár
kopjejek, protože drobný nemám. Ani zde se nám nepodařilo sehnat pohledy. Zdá
se, že je na Ukrajině snad vůbec nemají. Sedáme do ukrajinského couráku. Na
Ukrajině snad nenajdete člověka, který by neměl zlatý zuby. Celou cestu
prochází vlakem kšeftaři s čokoládami a žvýkačkami. Já usínám. V polovině cesty
mě Martin budí a pro změnu usíná on. Průvodčí zde zatím neexistuje. Ono stejně
místní bilety vypadají spíše jako nepovedené obaly od žvýkaček. To, co je na
nich naraženo je pouze z poloviny skutečně obtisknuto a stejně příliš světle a
rozmazaně. Výsledek - totálně nečitelné. Mám pocit, že na takovýto lístek buď
nelze dojet nikam nebo naopak všude. Do vlaku přistoupila rodinka s malou asi
tříletou holčičkou, která od Martina nemohla odtrhnout oči. Pokukovala po něm
celou cestu. Martin tvrdil, že je to proto, že z něho má strach. Celou situaci
jsem se nakonec rozhodl řešit tím, že jsem holčičce dal nějaké lentilky z
našich dárků pro domorodce. Chvíli mi trvalo přemluvit její maminku, aby si je
holčička mohla nechat. Od té doby se nám rodinka celou cestu snažila všemožně
pomáhat a radit kudy na Koločavu, kam jsme chtěli. Navíc se jí do toho podařilo
zapojit více než polovinu obrovského vagónu.
V Koroleve byla peresadka
(přesedání). Chlápek, co seděl vedle nás v Koroleve vystupoval a nabídl nám u
něj ubytování, které jsme odmítli s tím, že se ještě dnes chceme dostat do
Chustu. V Koroleve jsme museli čekat dvě hodiny na přestup, a tak chlápek
nařídil svému “asivnukovi“, aby nás zavedl na nedalekou zříceninu, které
říkali zámek. Asivnuk nás provedl vesnicí (nebo městem?). Zřícenina byla
supr, ale na poměrně prudkém svahu. První cesta nahoru šla téměř kolmo, a tak
nás asivnuk vedl ke druhé. Ta nebyla o moc lepší, a tak jsme měli veliké
problémy se vydrápat s dvacetikilovými krosnami nahoru, ale stálo to zato.
Kromě zříceniny a kapličky se nám otevřel pohled na město, a především úžasnou
řeku. Byla velice široká a patrně ne příliš hluboká. Vlnila se kotlinou mezi
hory a pyšnila se mnoha ostrůvky a slepými větvemi. Na focení to bývalo chtělo
širokáč. A asi ani tak by to nebylo ono.
Cestou z Koroleva do Chustu
jsme viděli z vlaku nádherný kostel v Krivé asi pět kilometrů od Chustu.
Okamžitě plánujeme mrknout se tam až se budeme vracet zpět. Mezi tím nám
rodinka přihrála chlapíka, který nás v Chustu zavedl na aftovakzál a
řekl, že na Koločavu jede autobus v 8:20. Pak nás zavedl na ubytovnu, která
byla hned vedle a kam se nám příliš nechtělo, ale nechtěli jsem chlapovi dlouze
vysvětlovat, že chceme spát kdesi ve stanu. Ubytovna sice vypadala na
ukrajinské poměry slušně, ale paní chtěla asi 4 $ a to jsme jí dát nechtěli.
Sice se v podstatě právem divila, že jedeme na Ukrajinu a nechceme dát ani 4$
za nocleh, ale my bychom jí asi nedali ani jeden doláč. Nezdálo se nám to vůbec
nutné. Vyrazili jsme hledat nocleh jinde. Na vršku nad městem jsme postavili
stan, rozdělali oheň a rozhodovali jsme se, zda uvařit konzervu s bramborovým
gulášem anebo kolemjdoucího ježka. Nakonec to těsně vyhrála konzerva. Ježek si
oddychl a odfuněl spokojeně dál. Spalo se dobře. Bylo teplo a sucho. Snad jen
obrovská mračna všudypřítomných velikých havranů, které jsou na Ukrajině všude,
dělala příliš veliký hluk.
Ráno jsme sbalili a šli na
autobus. Ještě jsme se stavili u paní v ubytovně pro vodu a pak už jsme čekali
na autobus s lupenama do Vilšany za necelých pět grivní na osobu. Pokusil jsem
se ujasnit určité nesrovnalosti. Šel jsem ke kase a zeptal se proč jede autobus
na Koločavu v 8:20, když jízdní řád na zdi včetně jedné paní tvrdí, že jede v
7:00. Po chvilce zaváhání jsem dostal strhující odpověď.
„Nooo, to je stálý jízdní
řád. Ten se nemění!“
„Takže to, co ukazuje není
pravda?“
Bylo vidět, že to se paní
moc přiznat nechce, a tak jen znovu zopakovala: „To je stálý jízdní řád, ten se
nemění.“
„Aha!“
Po chvilce dalšího čekání
nastupujeme do autobusu, který by u nás nemohl sloužit ani jako šatna nejchudšího
vesnického fotbalového mužstva. V autobusu byla na většině sedadel více než
milimetrová vrstva prachu a špíny. Někteří cestující jsou vystrojeni svátečně,
někteří v „Adidas“ teplákách, což je zde standard ve společenském obleku a
někteří v tak špinavých a roztrhaných hadrech, že by je na sebe nevzal ani ten
nejzoufalejší český homelessák. Poznáváme, že v autobusech je běžné, že kromě
běžných cestujících se přepravuje deset pytlů brambor, kůzlata, selátka,
kachny, kuřata, husy a kdo ví co ještě. Tlučou se zde zápach nafty, oleje,
motoru, cestujících a domácího zvířectva. Výfuk je patrně vyveden dovnitř
autobusu, a tak v brzké době prach s čoudem vytváří kouřovou clonu
nesrovnatelnou ani s nadprůměrně zakouřenou palírnou. Té nakonec podléhá i
selátko v pytli, které se přestává kvičet a pokoušet se dostat ven. Za chvíli
je jasné, že buď spí, což je nepravděpodobné, nebo je přiotráveno anebo bude
zabijačka poněkud dříve, než majitelka předpokládala. Poslední úseky cesty
nejen, že není asfalt, ale po úzké vymleté polní cestě s nezpevněnou vodou
podemletou krajnicí vidíme hluboko pod námi slušnou šanci na zajímavý
dvacetimetrový pád autobusu do řeky.
Konečně vystupujeme. Jdeme
kus podél řeky a pak přecházíme po šílené provazové lávce na druhou stranu.
Rozmýšlíme, kde rozdělat ohýnek, když přichází Ukrajinec Dimitrij, který
pracuje ve Zlíně. Říká, že tady můžeme rozdělat oheň kde chceme a nikdo nám nic
neřekne. Ukazuje, kde nabrat pitnou vodu, kterou však stejně raději převařujeme
a vysvětluje, jak se dostat k asi 2 km vzdálenému minerálnímu prameni.
Probíráme s ním naše plány. Říká, že hory co vidíme jsou příliš daleko a
doporučuje ještě alespoň kus jet autobusem. Nabízí ubytování, které s díky
odmítáme, protože chceme vyrazit dál. Domlouváme se, že možná později, až se
budeme vracet.
Vyrážíme do Koločavy, ačkoliv podle Dimitrije je to tady všechno Koločava. Cestou míjíme vodopádek u silnice a přemýšlíme, zda je to onen minerální pramen. Nakonec neriskujeme a jdeme dál. Trápí nás žízeň. Poslední dva litry z původních šesti litrových zásob pitné vody plus asi dva litry vody na vaření a převaření. Přicházíme do Koločavy. Ptáme se, kde má muzeum Nikola Šuhaj Loupežník. Volají paní, jejíž dcera tam dělá ředitelku. Říká, že tu ještě žije rodina Nikoli Šuhaje a vysvětluje nám cestu k muzeu. Poté co tam dorazíme zjišťujeme, že tam nikdo není.
Snažíme se vypátrat, kde ředitelka s klíči od muzea bydlí. Odpovědi,
které dostáváme jsou jaksi nejasné a zmatené. Nakonec ale zjišťujeme, že muzea
jsou tu dvě, ani jedno za nic nestojí, protože tam skoro vůbec nic není a klíče
jsou stejně v tahu, neboť s nimi někdo odjel pryč a vrátí se až v pondělí.
Pátrání nás však dovedlo do stavení, kde nás posadili, dali mléko, chleba, špek
a jakési karbanátky. Museli jsme asi vypadat hodně zuboženě. Vyslechli, že
chceme jít do hor. Říkají, že je to daleko, vysoko, že je tam óčeň chalódno
a sníh a že tam zaručeně umřeme. Od určité nadmořské výšky prostě do hor nikdo
z domorodců neleze. Snaží se nás přesvědčit, že bychom se tedy měli u nich
alespoň řádně posilnit a přespat zde a ne nahoře, kde určitě zmrzneme. Pak ale
vidí, že přeci jen nahoru utečeme, a tak nás nutí vzít si zásoby jejich špeku a
chleba. Dlouho nám trvá, než je přesvědčíme, že nějaké to hamu-papu v krosnách
také máme. Opět dostáváme vysvětlení, kde je minerální pramen. Vypadá to, že je
to skutečně ten vodopádek u silnice.
Procházíme opět vesnicí, která je velice dlouhá a táhne se všemi přilehlými údolími. Nakonec vyrážíme nahoru. Na vhodném místě táboříme. Ráno vyrážíme na vrcholy. Kopce jsou hodně strmé. Je opět vedro, a tak nás kromě těžkých krosen trápí především žízeň. Dostáváme se ale postupně do obtížného terénu, kde kromě strmého svahu, absence jakékoliv cesty a hustého porostu narážíme v našich polobotkách na hluboký sníh. Na mnoha místech jsou rozsáhlé plochy, kde hustě kvetou sněženky a krokusy. Ačkoliv nemáme boty do sněhu musíme překonávat zasněžená i bahnitá místa. Za chvíli jsme opět na suché trávě a jen okolo nás je tu a tam sněhové pole. Po několika velice prudkých stoupání se dostáváme do výšky, kde je souvislá vrstva asi metr hlubokého sněhu. Chladivý vítr, sníh pod námi i v botách nám dávají šanci zapomenout na žízeň.
Chladíme si hlavu, ruce, obličej
sněhem. Již cestou na vrchol se nám otevíral nádherný pohled na okolní hřebeny,
ale teprve na vrcholu je možno vidět horské masívy, které byli doposud našim
zrakům skryty. Boříme se po pás do sněhu. Jdeme po hřebeni a pak opět klesáme
zpět do Koločavy. Klesání není nic příjemného, zvláště pak pro chodidla a
kolena nesoucí kromě těla i těžkou krosnu. Záhy však zjišťuji, že klesání nemusí
být vůbec nepříjemné, pokud jdu ve sněhu. Ba naopak. Stylem bruslaře dosahuji
vysoké rychlosti. Při tomto ladném a především velice rychlém pohybu se noha na
vrchní zmrzlejší vrstvě sněhu nestačí bořit, a tak každý nádherný skluz měří
více jak metr a půl. V místech, kde sníh není se však klesá skutečně
nepříjemně.
Do Koločavy přicházíme severovýchodní větví a cestou potkáváme větší skupinku dětí. Jednomu z nich dávám hrst laskomin pro něho a pro ostatní v naději, že nás nebudou dále otravovat, škemrat a následně po nás házet kameny. Až na ty kameny jsem se samozřejmě bohužel mýlil. Trvalo nám více jak dva kilometry, než konečně pochopili, že z nás už víc nedostanou. Cestou v Koločavě potkáváme zástupy slavnostně oděných Ukrajinců a Ukrajinek, kteří se zřejmě vracejí z kostela. Pití nekoupíme už jenom proto, že je neděle a tedy o důvod víc proč zavřít obchody, pokud tu lze vůbec o nějakých obchodech mluvit. Stejné je to i s pohlednicemi. V tomto případě se pomalu vzdáváme naděje, že by se nám je vůbec někde podařilo sehnat.
Vracíme se k Dimitrijovi a
doufáme, že dnes nebudeme nuceni přemýšlet, kde postavit stan. Cestou stavíme u
vodopádu. Myjeme se, nabíráme vodu do láhví, ale jen na vaření, protože se nám
to pořád nezdá býti nezávadný minerální pramen. Když odcházíme přejde nás
skupinka nesoucí prázdné láhve a kanystry. Jdeme za nimi. Přecházíme řeku přes
dlouhou provazovou lávku, která by jistě obstála i v tom nejnáročnějším
dobrodružném filmu. Záhy zjišťujeme, že přejít po ní na druhou stranu zdaleka
není pouze otázka odvahy. Celá lávka se houpe a kývá nahoru, dolů i ze strany
na stranu asi plus minus metr. Není se čeho chytit, protože po stranách jsou
lana, která spojují lávku s vodícími lany dva metry nad ní – tedy mimo dosah.
Lávka sama připomíná spíše menší kolejnicové pražce, mezi nimiž není vůbec nic
a navíc sem tam již něco spadlo a tedy chybí. Je to jako kdybyste měli
přecházet vysoko nad řekou po rozhoupaném dlouhém a děravém provazovém žebříku.
Vlevo, vpravo nic, nahoře také ne a navíc nevíte, zda kus, na který stoupáte
vydrží. Jistě tedy uznáte, že přejít na druhou stranu s těžkými krosnami a v
každé ruce s plnou dvoulitrovou láhví je více než slušný výkon.
Konečně jsem u skutečného
minerálního pramene. Vyléváme vodu z vodopádu. Žízeň je veliká. Plníme flašky,
pijeme, plníme, pijeme... Je to s bublinkami a silně cítit sírou. Odcházíme s
doplněnou zásobou.
Dimitrij nám znovu nabídl
ubytování, a tak jsme u něho. Je to prima protože venku prvně za celou tu dobu
prší. Jsou tu také jeho žena Naďa, syn Jura, babička a pár známých z vesnice.
Bavíme se dlouho o všem možném i tom, že nejen Dimitrij, ale kdekdo z Koločavy
jezdí pracovat do Čech. Po chvíli se nás ptá, zda budeme večeřet. Hatíme jejich
plány a rozhodujeme, že vaříme my, z našeho. Nakrmili jsme asi osm lidí. Byli
spokojení jako želvy. A to na to praskli jen dvě polévky od Vitany, pár špaget
s minutkou od Vitany a něco málo instantní kaše pro změnu od Vitany. Spíme v
posteli. Příjemná změna. Ráno se loučíme a jdeme na autobus. Máme kliku, že
jdeme brzy, protože autobus jede o hodinu dříve, než nám bylo řečeno. Jízda je
opět silný zážitek, tentokrát doplněný o opilého Ukrajince, který se na nás
zaměřil a nemohli jsme se ho zbavit. Vypráví nám, že byl tři roky v Šumperku a
celou cestu mě přátelsky plácá po spáleném krku. Navíc je nám od začátku jasné,
že nedá pokoj, dokud se nedozvíme, co, kde a kolik toho v Čechách vypil.
V Chustu konečně narážíme na pohlednice. Avšak bohužel. Mají podivný formát, jsou vysloveně hnusný a ukazují pouze nějaké špinavé paneláky v Užhorodu. Rozhodujeme se, že takovýto hnus, pochybnou poštou za celkových nákladů okolo 45 Kč na jeden pohled posílat nikam nebudeme. Jdeme do Kriva.
Zdá se to býti poměrně bohatá vesnice, kde domy připomínají obyčejné starší domky na našich vesnicích. Kostel bohužel právě opravují. Přesto mě pustili dovnitř.
Pak se šplháme do kopce dubovým lesem
abychom hned zase slezli dolů. Leháme si do rozkvetlého jabloňového sadu nad
vesnicí. Je odtud ve slunečném počasí nádherný pohled na řeku a zasněžené
vrcholky hor. Vše kolem kvete. Škoda, že není konec léta a stromy nejsou
obaleny jablky. Představa jablka opět probouzí touhu v úmorném vedru se napít.
Dobře však víme, že pokud vše vypijeme budeme zítra celý den bez vody. Objevil
se člověk, kterému (jak se brzy ukázalo) sad patřil. Kupodivu nás nevyhnal ba
právě naopak. Říkal, že jde do města a může nám cokoliv přinést. Poděkovali
jsme, ale trvali jsme na tom, že vše máme a jediné co potřebujeme je voda.
Okamžitě slíbil, že ji k večeru donese a zmizel. Když už jsme si mysleli, že
nepřijde znovu se objevil. S hrůzou jsme zjistili, že do poměrně prudkého
kopce, kde jsme byli, vytáhl asi patnáctilitrový umělohmotný kbelík po okraj
plný vody. To však měl býti pouze začátek. Dále začal vytahovat pórek, půlku
chleba, 1/2kg špeku, nějakou masovou roládu a litr čerstvě nadojeného mléka.
Nevěřili jsme vlastním očím. Ačkoliv odmítal, podařilo se nám mu vnutit dvě
krabičky cigaret, které jsme měli připravené pro celníky. Vše nám naporcoval a
odešel s tím, že se za hodinu vrátí, aby si mohl vzít kbelík zpět.
Za hodinu toho větší část
do nás napadala, včetně celé láhve mléka. Poté se skutečně opět vydrápal na
kopec tentokrát i s lahví vynikajícího domácího vína. Představil jsme se. Ivan,
jak se jmenoval, říkal, že dostal od ženy vynadáno, že nás nechal spát ve
stanu, místo aby nás pozval k sobě domů. Povídali jsme si o tom, kde tu na
Ukrajině jsou místa stojící za podívání. Přišla řeč i na ózero Sinevir
nacházející se severně od Siveniru vysoko v horách. Přesvědčoval nás, že bychom
měli přijít v létě až tu budou jablka, třešně a hlavně veliké ryby dole v řece,
které se pak nechytají, ale vytahují jedna za druhou. Prý by nás ubytoval,
postaral se o nás, chodili bychom spolu na ryby, atd. Vysvětlujeme, že letos je
to již nemožné, protože nás čeká v létě Mt. Blanc a mne navíc Severní Afrika.
Slibujeme, že možná příští rok. Píše nám jeho adresu, abychom mu pak mohli
oznámit kdy přijedeme.
Ráno nás přichází
vyprovodit a my odcházíme na vlak do Chustu, který by nás měl odvézt do
Bátěva. Na mostě, přes který chceme jít,
vidíme šest uniformovaných, z nichž asi polovina je v uniformách milice, dva ve
vojenských maskáčích a jeden ve vojenské uniformě s námořnickým tričkem a
mongolským ksichtem. Vedle sebe mají jakýsi kufřík, v prackách samopal a
zastavují auta. Procházíme samozřejmě raději po druhé straně silnice. Koukám do
země a šlapu. Slyším, jak na nás mongol volá. Dělám, že neslyším, koukám do
země a šlapu. Martin však zastavuje, a tak to také vzdávám. Mongol ukazuje, že
máme přejít silnici na druhou stranu k nim. Čekáme až nepojede auto, abychom
přešli. Mongol však zdaleka nemá takovou trpělivost jako my. No co, už jsme u
nich.
„Kudá? Od kudá?
Dokumentov máte? Tak daváj!“
Zatímco se nám mongol hrabe
v pasportech já odpovídám na otázky odkud jdeme, odkud jsme, kam jdeme, proč
tam jdeme, kde spíme. Právě když potřetí říkám, že jsme z Čech, Mongol
vytahuje z mého pasu formulář, který jsme vyplňovali na hranicích ve vlaku.
„Kdě pečjátka!?“
Říkám, že něznáju a
vysvětluji co to je za papír, kde a jak jsme ho dostali a že nemám ani páru,
zda je nějak důležitý a jestli tam má být nějaké razítko, které nám tam prostě
jejich celníci nevím proč nedali. Mongolovi se to vůbec nelíbí a říká
Alexandrovi, který celou dobu na nás civí s nablýskaným kalašnikovem v ruce,
aby se na něco podíval do diplomatíčnova škáfika. Už cítím, že vlak
odfrčí bez nás a my budeme pod samopaly vytahovat všechny věci z krosen, vezmou
nám dolary, fernet a kdo ví, jak to celé dopadne. Nakonec je přesvědčuji, že
jsme skutečně neškodní turisté z Čech, že jsme měli ubytování u Ivana
Michajlova v Krivé a co hlavně, že jsme chudí (tudíž si na nás stejně nic
nevezmou), hladoví a za chvíli nám jede vlak. Po té mongol konečně pochopí, že
by mu mohli stačit razítka s vízem a z celnice, které máme v pasech. Pouští nás
a ještě se nás na závěr ptají, jak se nám na Ukrajině líbí. V rychlosti jsem
popsal, co se nám tu líbí a názor na policii a zdejší státní orgány vůbec si
nechávám pro jistotu pro sebe. Jdeme rychle na vlak. Cestou mě mrzí, že jsem je
nepožádal o společné foto.
Kupujeme bilety do Bátěva.
Opět mi odpouštějí drobáky, které opět nemám. Vlak má zpoždění. Když přijede je
strašlivě plný. Mačkající se vagón zapáchajících, špinavých Ukrajinců s
nepředstavitelně velkými zavazadly, která jsou všude. Sednout si se nám zatím
nepodařilo a není se čeho držet. Okna jsou tak špinavá, že téměř ani
nepropouští světlo. Naštěstí se dají otevřít. Tedy alespoň některá. Cestu opět
„zpříjemňují“ vlakoví prodavači, kteří se stále prodírají davem stojícím v
uličce sem a tam, takže po mně a po krosně stále někdo šlape. Nabízejí kafe,
bonbóny, lízátka, žvýkačky, křupky a samozřejmě na Ukrajině všudypřítomná
slunečnicová semínka, jejichž slupičky cestující plivou pod sebe. Na zemi se
pak rychle tvoří slupiček poměrně slušná vrstva. Mezi prodavači jsou i takový
zoufalci jako jedna stařena, která celou cestu (asi pět hodin) nabízela starý
hřeben a hrst opatlaných bonbónů, které žmoulala ve špinavém kapesníku. Do
Bátěva jedeme tentokrát bez peresádky. Když si konečně sedneme dávají se
s námi do řeči chlapík se ženskou, kteří vypadají na zdejší poměry dobře a
čistě oblečeni. Ptají se, proč jsme nebyli tam a tam, že ózero Siněvir stojí
skutečně za podívání. Na náš dotaz tvrdí, že tu v létě žádní komáři nejsou, ale
pod nátlakem z nich nakonec leze, že snad takové malé kousavé mušky. Ty ano. Ty
vás mohou pokousat. Ale komáři? Ne, kdepak! Hovoří celkem dobře česky, zvláště
ženská. Pracovali delší čas u nás.
V Bátěve přesedáme na
električku do Čopu, kde si pak děláme radost a kupujeme každý 1,5l malinovky
vyráběné zde v maďarské licenci. Pak jdeme hledat místo na vaření. Je to
složitější, protože jsme ve městě a samozřejmě se nám nechce rozdělávat oheň
přímo na ulici. Přicházíme na okraj města do něčeho, co by se snad dalo nazvat
neudržovaný park. Po několika krocích však narážím na plot. Zvedneme zraky a
ejhle! Drátěný plot nabitý elektrikou, hraniční sloup v uhrabaném mezipásmu,
další plot, řeka a Maďarsko! No co, rozděláváme oheň pět metrů od čáry a já si
zatím fotím hraniční sloup. Zaráží mě, že mi nikdo nerve foťák z rukou a že
mezi ploty nechodí čonkinové. Po klobásce s čočkou a polévce jdeme opět
na vakzál. Vlak má odjíždět v 21:20 do Košic. Lístky nám prodají jako
vždy - až před odjezdem. Tvrdí, že ačkoliv je lůžkový, měli bychom se do něho
dostat bez problémů, protože teď prý moc lidí nejezdí.
Konečně otevírají pokladnu!
Čekám asi třetí v řadě. Přesto tam stojí asi dvacet minut. Paní za kasou totiž
každý lístek složitě a hlavně ručně vyplňuje. Konečně se dostávám na řadu.
„Dva lístky do Košic.“
„Dvacetdva grivní za
jeden.“
„CO !?!?!?! TO SNAD NE! TO
NENÍ MOŽNÉ !!! Zde, přesně zde na tom místě jsem se ptal a řekli mi, že ....“
„Nezajímá mě co vám řekli.“
přerušuje mě pokladní.
Pěním. Ptám se na
informacích a zjišťuji, že vlak za 8,90 grivní byl vlak do Krakova přes Košice
a ten byl nyní zrušen do 25.května. Vlak, který jede stojí 22 do Košic a nebo
19 do Čierné nad Tisou. Odmítám dát 30$ za dva bilety, aby nás vlak odvezl ani ne
deset kilometrů. Zjišťuji vlak, který jsme měli v katastrofickém scénáři.
Pašerácká lokálka Čop - Čierná nad Tisou 4:05
za necelých pět grivní za jednoho. Lístky mi opět odmítají dát nyní.
„Až před odjezdem.“
Protože jsem čerstvě
namíchnutý z toho vlaku ve 21:20 odcházím na informace, aby mi laskavě
vysvětlili, co to tu pořád mají za tu ptákovinu s vydáváním lístků na poslední
chvíli. Říkám paní na informacích o co kráčí. Vysvětluji, že mám nějaké peníze,
nechám si jen na vlak pět grivní, zbytek utratím, protože co bych dělal s těma
jejich papírkama a pak těsně před odjezdem si půjdu pro lístek a oni mi zase
řeknou nějakou kravinu, proč nemohu jet a já už nebudu mít peníze na jiný spoj
například přes Užhorod. Žádám ji, aby mě laskavě sdělila jediný důvod, proč
lístek na vlak, navíc vypravovaný odtud, mi nemohou prodat normálně, tj. hned.
Paní nejdříve zjišťuje, zda by mi ho nedali. Nedali. Pak se sama dlouze snaží
odpovědět na otázku „Proč?“. Nakonec
neví co by řekla a tak nakonec jen krčí rameny a říká, že se to tak dělá vždy,
že je to tu takový řád. „Pěkně blbej!“, myslím si a znechuceně odcházím. Ne
snad, že bych s něčím podobným na Ukrajině nepočítal. To jistě ne. Ale odjezd
toho neexistujícího vlaku jsem si tolikrát ověřil, že jsem s ním přiznám se
počítal.
Uvažujeme co dál. Noc bude
dlouhá a nám zbývá asi osm grivní. Kupujeme orechovoje koleso a nějaké
další pečivo. Poté odcházíme do blízké restaurace. Je to luxusní restaurace se
vším, co k tomu patří. Taková, jakou bychom zde jistě nečekali. Martina dokonce
musím dlouho přemlouvat, protože ani nechce jít dovnitř. Tato restaurace by
byla nepochybně drahou a luxusní (a myslím skutečně luxusní) restaurací i u
nás. Rychle zjišťuji, že je vše dle mých předpokladů a že patrně žádné jídlo tu
není dražší než asi v přepočtu 30Kč. Vstupujeme do restaurace. Dva zmuchlaní,
rozcuchaní a neoholení ušmudlanci. Sice běžné a normální vzhledem k místnímu
průměru, ale pro průměrné Ukrajince tato restaurace asi není. Je téměř prázdná.
Dáváme si jak se patří do nosu. Platíme 6,25 grivní i s dýškem a jdeme zase na
nádraží. Mraky lidí tady pospává a čeká na vlak jako my. Pojede až za pět
hodin. Hrůza. Loučím se s myšlenkou, že bych se dalších 24 hodin měl šanci
vyspat. Martin spí a já hlídám naše věci. Zdá se, že zbytečně. Celé nádraží spí
a za celou dobu na Ukrajině jsme se nesetkali s žádnou krádeží nebo zlodějem.
Konečně otevírají pokladny.
Získávám dva bilety do Čierné nad Tisou a za zbytek kupuji limonády, kterými
oslavíme odjezd z Ukrajiny a především zaženeme obrovskou žízeň. Zjišťujeme, že
celní prohlídka proběhne již zde na nádraží. Jsem zvědav jak to chtějí provést.
Venku již stojí prázdná pašerácká lokálka, která nás (snad) odveze z Ukrajiny.
Paní vedle nás rozbaluje mnoho kartónů cigaret a zastrkává jednotlivé krabičky
do jakéhosi pytle ze silonek. Výsledkem je v podstatě oblečení z cigaret pod
vrchní oblečení. Počet a velikost zavazadel cestujících Ukrajinců je
neuvěřitelné. Obrovské hranaté tašky o rozměrech 1,5x1x1m jsou všude okolo nás.
Na mnoha místech zavazadla vytváří cosi, co by se dalo nazvat pyramidou či iglú.
Dav cestujících se kumuluje u dveří k celnímu odbavení. Ty se po chvíli
otevírají. Celník ve dveřích pouští po jednom dovnitř. Masa lidí se hystericky
cpe do dveří, jako by měli pustit posledních pět. Sice nakonec jedou všichni,
ale možná, že toto nebezpečí skutečně hrozilo. Na Ukrajině člověk nikdy neví.
Celníci se odmítají příliš prohrabovat objemnými zavazadly cestujících. Myslím,
že dobře ví nebo alespoň tuší, že v každém zavazadle jakéhokoliv z Ukrajinců je
něco, co by tam být nemělo. Byla tu řada cestujících, kteří byli hranatí jak
roboti. Pod oblečením totiž měli kartony cigaret. Jednu hranatou paní celík
zkontroloval a s velkým překvapením zjistil, že má v předu pod bundou
vyskládané kartony. Chvilku se handrkovali a celník ji poslal zpět. Paní
poodešla za sloup, s pomocí jiného cestujícího pracně přeskládala kartony
z předu dozadu na záda a šla znovu. Tentokrát ji celník již pustil. Když
jsme přišli na řadu my, optal se mě celník kam a odkud jedu a co mám v krosně.
U pasové kontroly loudím od dvou ukrajinských celnic pečjátku na otkrýtku.
Ale ty se jen usmívají a krčí rameny, že je to proti předpisům. Škoda. Pak se
dav opět shromáždí před zamčenými dveřmi na nástupiště. Vidíme, jak zatím stále
prázdným vlakem procházejí celníci a snaží se odhalit případné pašerácké
skrýše. Asi po deseti minutách celník z venku odmyká dveře a ve světle
reflektorů nastupujeme do vlaku. Slovenští průvodčí ihned kontrolují jízdenky.
Jedéééém! Ukrajinští
celníci opět kontrolují razítka v pasech, zda-li do vlaku neproklouzl někdo kdo
nebyl odbaven. To už vlak uhání k hranici. Těsně před čárou čonkinové obcházejí
venku vlak s baterkami a koukají pod vlak. To, že jsme projeli hranicí
poznáváme dle toho, že vlak přestal dělat hlasité duc-duc. Rozdíl mezi ukrajinskými
kolejemi přitlučenými hřeby k viklajícím se pražcům a slovenskými kolejemi je
znát. Přichází slovenští celníci a za chvilku vystupujeme v Čierné nad Tisou.
Dav je hnán na celní kontrolu do vzdálenější budovy. Té se „bohužel“ neúčastníme,
protože ihned po výstupu z vlaku se ptám na něco slovenských celníků a ty,
jakmile zjišťují, že jsme češi, tak nás pouštějí a na prohlídku nemusíme.
Prší. Na nádraží v Čierné
je stále ještě socialismus. Na zdi obrovská česko-slovensko-sovětská malba
znázorňující osvobození a šťastné zítřky. Za české koruny ani za dolary nám
lístky do Košic, které stojí 50Sk jeden, neprodají. Směnárna na nádraží byla zrušena,
banka otevírá až v 8:00. Několik lidí nabízí výměnu, ale jejich představám o
kurzu se musím nahlas smát. Nakonec se mi přeci jen povede menší finta a měním
3$ za 100Sk. Jakžtakž přijatelný kurz a nebudeme mít žádné zbytečné slovenské
papírky navíc.
Pádíme do Košic. Jde na mě
spánek, a tak chvilkami trošičku pospávám. V Košicích se rychle před nádražím
orientuji a kráčíme na stop. Po pěti minutách chůze se chci přesvědčit, že
jdeme dobře, a tak se ptám skupinky mladých lidí čekající na šalinu. Ty ale jak
se zdá mají daleko větší šance v Košicích zabloudit než my, a tak si musíme
poradit sami. Vytahuji buzolu, abych si ověřil směr. Ručička buzoly však
připomíná sekundovou ručičku u hodinek. Jakmile tramvaj odjíždí ze zastávky
buzola se poněkud uklidňuje. Jdeme dál a po chvíli je jasné, že jdeme skutečně
dobře.
Asi po 20 minutách stopování nám zastavuje
naše první auto. Paní je ráda, že nepojede sama a my, že nás sveze zřejmě
poměrně daleko. Do Bratislavy nejede. Říká, že jede do Revúce. Trošičku jí
zarazilo, že chceme stopem do Plzně. Projíždíme okolo nádherného kaňonu
Zádielské doliny. Po pravé straně Slovenské Rudohorie, po levé Slovenský Kras.
Necháváme se ukecat, nevystupujeme v Rožňave, čímž opouštíme náš plán dostat se
do Bratislavy a vezeme se dál s tím, že pak pojedeme rovnou na Brno. Jak se
později ukázalo - veliká chyba, ačkoliv času dost. Povídáme si s paní a ta nás
pak veze asi 10 km za Revúci, abychom byli na větším silničním tahu. Pak se
loučíme a ona se vrací do Revůce. Máme pocit, že jsme na konci světa odkud se
nikdy nedostaneme. Naši polohu jsme při vší vůli schopni nejpřesněji vyjádřit
je jako „kdesi na středním Slovensku“ a evidentně daleko od hlavních silničních
tahů. Náladu však máme dobrou a zvedá nám ji i vejtřaska, kterou lapíme po asi
pěti minutách. Jede však jen kousek. Sedíme vzadu se dvěma ženami jedoucími
sázet stromčeky. Říkají, že bychom se měli dostat do nedalekého Tisovce,
kam sice nejedou, ale budeme jen asi pět kilometrů od něho. Tam toho prý jezdí
o něco více. Jdeme do Tisovce serpentinami dolů s veselou náladou, která však
postupně chladne. Stopujeme na konci Tisovce. Jezdí přibližně jedno auto za
minutu. Začínáme litovat, že jsme nevystoupili v Rožňavě. Když už se smiřujeme
s tím, že tu zůstaneme trčet zastavuje nám Avie s pytli cementu. Hurááááá! Po
téměř dvou hodinách stopu na sluníčku tedy házíme krosny korbu a sedáme
dovnitř.
Řidič je super. Má z nás
evidentně radost a ukazuje nám cestou co vidíme napravo a nalevo jako průvodce
ve výletním autobuse. Říká, že máme kliku, protože nás vezme více než 100 km.
Vesele zatleskáme ručičkama a je nám zase blaze. Jedeme přes Brezno do Bánské
Bystrice, kde si řidič ještě vyřizuje nějaké nákupy. Pak jedeme na sever přes
Harmanec, Turčianské Teplice mezi Malou a Velkou Fatrou do Martina. V
serpentinách za Harmancem nás dojíždí starší polský Fiat s Žilinskou poznávací
značkou. Náš řidič si dělá legraci, že to je on, že toho je třeba zastavit, aby
nás vzal do Žiliny, protože on sám jede pouze do Martina. Valíme oči, když nás
Fiat předjíždí a náš šofér mu ukazuje z okna, aby zastavil a Fiat skutečně
zastavuje. Řidič Fiatu leze ven, aby zjistil, co se děje a ten náš mu říká: „Vezmi
kluky český do Žiliny, já jedu jen do Martina!“
A tak házíme krosny do
kufru Fiata a hurá do Žiliny. Tak jako Martina přemohl spánek v Avii já
nevydržím a usínám kousek před Žilinou. V Žilině chytáme auta jedoucí směrem na
Trenčín. Nakonec ulovíme mladou paní, která si velmi libuje, že už nepojede
sama.
Na Slovensku jezdí všichni
jako draci, v Košicích mě za tu chvilku málem čtyřikrát přejeli (a to tam mají
teď přísnější vyhlášku a chodci mají na přechodu přednost), ale tato paní,
které těsně před tím, než nás vzala, sebralo předjíždějící auto zpětné zrcátko,
je kapitola sama pro sebe. Při předjíždění to vypadá, že je jí naprosto jedno,
zda něco jede proti nebo ne. Vždy se předjíždění odvíjí asi takto: dojedeme
například dvojici kamiónů, paní s Favoritem podřadí a hurá do toho. Na proti se
samozřejmě objeví auta, která brzy pochopí, že to naše paní nestihne včas
předjet a na poslední chvíli se vmáčknou mezí náš Favorit a krajnici. Pak těsně
před tím, než nás sebere protijedoucí kamión, který už se v zatáčce do mezery
mezi námi a krajnicí nevejde a já už se vidím, jak přesedám předním sklem do
kamiónu paní konečně dokončí předjíždění tak prudkým vrácením se do pravého
pruhu, že mezi námi a předjížděným autem není mezera větší než deset
centimetrů. Paní celou tu dobu s ledovým klidem něco vypráví, aby na závěr
řekla: „Já to snad nikdy nestihnu.“. A my si můžeme konečně utřít ledový pot z
čela. Tak se to opakuje celou cestu.
Musíme se dostat do
Trenčína, abychom mohli dál na Brno., ale paní jede jen do Nové Dubnice
nedaleko od Trenčína. Loučíme se a děkujeme paní, které odjíždí kamsi do
centra. Po chvíli zjišťujeme, že v autě zůstali desky s různými papíry a také s
poznámkami z cesty. Smutek. Přemýšlíme, zda máme šanci paní ve městě ještě
najít nebo zda až bude vystupovat přijde na to, že jsme tam něco nechali a
vrátí se, kde nás vysadila. Ani ne po pěti minutách vidíme protijedoucí na nás
blikající její auto. Hurááááá! Nevíme jak poděkovat. Když se nedaleko otáčí,
aby jela zpět do centra, napadá mi darovat jí našeho Ferneta, kterého jsme si
šetřili celou cestu. Martin na ni mává, aby zastavila, ale paní to bohužel
chápe jako pozdrav, a tak jede dál. Škoda. Za moment již jedeme ve Fordu
Transit. Bohužel jede po dálnici mimo Trenčín a vysazuje nás až v Novém Mestě
na Váhom. Už je tma, ale jsme osvětleni lampami. Není to tak zlé. Bere nás
slovenský podnikatel, který celou cestu nadává na Mečiara a na celou slovenskou
vládu. Bohužel zřejmě právem. Původně chtěl jet jinudy, ale kvůli nám jede přes
Čechy a vysazuje nás v Sudoměřicích, kde se zase vrací na Slovensko.
Je noc a my jdeme k
dálnici. Po asi 14 km cestě pěšky za mrholení se ocitáme v Hodoníně. K dálnici
je to ještě dalších 20 km k Břeclavi. Přemýšlíme, tak jako již cestou, zda
někde postavit stan. Nespali jsme a nejedli jsme už hodně dlouho. Je ale tma a
nevíme kde bychom stan postavili. Jdeme na nádraží do Hodonína, ale čekárna je
zavřená a venku je zima. A tak jdeme zase stopovat. Sem tam něco jede, není to
tak zlé, ale nikdo nezastaví. Je mi zima, stále mrholí a navíc mám z mokrých
bot pěkné puchýře na nohou. Začínám mít mžitky před očima a podlamují se mi
nohy. Usínám za chůze. Proto ve čtyři hodiny ráno vytahuji karimatku, spacák,
uléhám a okamžitě spím. Za svítání mě Martin budí a říká, že se mu zatím nic stopnout
nepodařilo. Zkoušíme to dál, nyní již za světla, ale řidiči v okolí Hodonína
jsou buď „ukazovači“, kteří ukazují, jak hned budou někam odbočovat anebo
„mimoňové“, kteří dělají že nás nevidí. Jsme z toho náležitě znechuceni.
Hodonín a široké okolí má u nás pěkně velký černý puntík.
Na konec jdeme na vlak do
Břeclavi za 8Kč a jdeme na dálnici, kde to sice také vypadá špatně, ale nakonec
nás po asi 17ti hodinách stopu bere jakýsi podnikatel až k Devíti křížům. Tam
to však také nevypadá nejlépe. Začíná pěkně hustě pršet. Snad se někdo slituje.
Hurááá! Zastavuje nám auto
jedoucí až do Prahy. Vezme nás skvělý člobrda s nádhernou moravštinou. Brzy
přicházíme na to, že byl šest let v Mongolsku na geologické expedici, a tak se
celou cestu ptáme na jeho zážitky. Skvěle vypráví a nám je jasné, že už dříve
plánovanou cestu do Mongolska skutečně provedeme a možná, pokud to dobře
dopadne, tak právě s tímto člověkem, který tam chce jet v přibližně stejnou
dobu jako my. Vyměňujeme si adresy.
Jsme v Praze. Kupujeme
lístky na MHD a jedeme na Motol. Jsme na dálnici do Plzně. Po deseti minutách
nám zastavuje Audi s německou poznávačkou. Otevírám dveře, abych se domluvil
kam nás vezme a kam dáme krosny.
„Gutten Tag“, zdravím, když
v tom….zdá se mi to nebo ne? Že bych už hlady neviděl!? Ne, skutečně
zastavil nám sám „božský“ Kája Gottů. Ptá se odkud jedeme, a tak mu to
vyprávíme. Poté, co mu popíšeme jak to na Ukrajině vypadá, říká, že by tam
nejel ani za já nevím jaký honorář.
Poněkud nás překvapí, když
ve 220 km/h otevře obě přední okna a za příšerného hluku mě tlak vzduchu lepí
na zadní sklo. Celé auto se na moment mění v burácející tryskáč. Kája to zase
rychle zavírá a omlouvá se, že se mu to zdálo nějak špatně zavřené (myslím, že
pravý důvod byl spíše ten, že jsme po všem tom cestování hezky voněli). Povídá,
že má německou SPZ proto, že svůj vůz má v servisu a tento mu tam zatím
půjčili. Ptá se kam nás má v Plzni zavést. Vystupujeme u výstaviště, „božský“
Kája odjíždí dál kamsi na Rozvadov a naše SKVĚLÁ cesta na Ukrajinu končí.
Příští rok snad znovu!
Podtrženo sečteno – byl to náš
první výlet s batohem na zádech na vlastní pěst do neznáma. Odrazový
můstek a první zkušenosti do řady dalších dobrodružství, které jsme s Martinem
v dalších letech společně absolvovali.
Ukrajina nás nadchnula.
Bylo to krátké, ale nádherné dobrodružství. Měli jsme možnost vidět a zažít
bídu Ukrajiny, absurdní úřednické procesy, nádhernou panenskou přírodu a hlavně
zažít neuvěřitelnou pohostinnost a vlídnost běžných prostých Ukrajinců.
Přestože sami neměli skoro nic a žili v až středověkých bídných
podmínkách, ochotně a nezištně se s námi dělili o vše co měli a ve všem se
nám snažili pomoci. Takovou plošnou míru pohostinnosti jsme v dalších letech
nezažili i přesto, že jsme procestovali na této planetě kde co. Až na
jednotlivce, výjimky byla většinou pomoc spojena s více či méně nataženou
rukou a očekáváním nějaké protislužby v podobě peněz či něčeho z našeho
vybavení nebo oblečení. Až po mnoho let později jsem se setkal snad s ještě
větší mírou pohostinnosti, kterou předvedli obyvatelé Íránu.
















Komentáře
Okomentovat