Írán - sólo cesta v roce 2005
Írán ve stručnosti
Když jsem vyrážel v roce 2005 na sólo cestu do Íránu, nebyl jsem si jist do jak nebezpečné země vlastně jedu. Hranice mezi Tureckem a Íránem připomínala železnou oponu. Pokud jsem však pochyboval o tom, jak bezpečně se budu cítit, záhy tyto pochybnosti nahradil úžas.
Ten byl způsoben poznáním, že pro každého běžného Íránce je návštěvník Íránu HOSTEM Íránu a tedy HOSTEM každého Íránce. A to skutečně tak, jako host, kterého si sami pozvete domů. Velká města všude na světě jsem vždy vnímal jako vyšší riziko pro cestovatele, místo, kdy musí být člověk neustále ve střehu. Města jsou prostě v mých očích vždy místem s vyšší kriminalitou a vyšším bezpečnostním rizikem. V Íránských městech jsem po pár dnech cítil, že pokud by mi tu někdo chtěl dělat sebemenší problém, nemusel bych se bránit či utíkat….ostatní by ho na místě nejspíš umlátili.
Pohostinnost Íránců mohu uvést na jednom z mnoha podobných zážitků…
Až na vzácné výjimky nepoužívám na svých cestách taxi ani jinou dopravu. Chodím vždy městy pěšky bez ohledu na zátěž a na to, že musím překonat kilometrové vzdálenosti. Často se mi stává (nejen v ránu), že se se mnou cestou dá do řeči a jde pár kilometrů se mnou a povídáme si. Například v Teheránu se se mnou dal do řeči člověk, který šel proti mně. Někam šel, něco měl v plánu. Přesto se otočil o 180 stupňů a šel se mnou na autobusové nádraží, ze kterého jsem chtěl druhý den odjet z Teheránu dál. Na nádraží to bylo více jak 10km, které se mnou celou dobu šel, vedl mi, vyprávěl, vysvětloval… Když jsme došli na nádraží, sám se chopil toho, aby koupil lístek, šel mi ukázat z jakého místa bude zítra autobus odjíždět. Ujistil se, že jsem vše potřebné správně pochopil, v kolik hodin mám kde stát a pak jsme se konečně rozloučili. Potud normálka. Pak ale druhý den v osm hodin ráno tam k mému překvapení čekal, aby se přece jen ujistil, že zvládnu v pořádku a bez problémů nasednout do správného autobusu. …tak takový je Írán.
Je pravda, že občas jsem se dostal do situací, kdy jsem měl trochu zatnuto, ale nakonec vždy vše dopadlo dobře.
Jediná drobná vada na kráse byla způsobena tím, že jsem si neuvědomil, že do Íránu přijíždím v době, bude začínat Ramadán. Tento svátek trvá měsíc a jakékoliv jídlo a dokonce jakékoliv pití připadá v úvahu jen od soumraku do svítání. Přes den čistý půst. Pro lidi na cestách (podobně jako pro nemocné apod.)sice Korán uděluje výjimku. Stejně ale jednak nechcete místní dráždit tím, že se něčím cpete, zatím co oni hladoví na vás jen koukají a jednak je přes den v době Ramadánu stejně zavřeno vše, kdybyste mohli něco sníst či vypít. Tím že jsem navíc přes noc často cestoval celou noc nějakým busem z místa A do místa B, tak jsem na rozdíl od domorodců přicházel o šanci se po soumraku někde najíst. Takže jsem měsíc celkem slušně protrpěl hlady.
Írán je nádherná země, plná úchvatných památek připomínající, že právě zde lze hovořit o jedné z kolébek civilizace, dávném centru umění, filosofie, vědy, stavitelství. Možná ještě důležitější je to, že tato země je plná úžasných často velice vzdělaných lidí hrdých na svoje tradice, kulturu a historii. Jejich pohostinnost je dechberoucí.
Pokud je to někomu málo pojďme zahodit stručnost a ponořme se v další části tohoto blogu do detailů týkající se Íránu jako takového i příhod, které mě při jeho návštěvě potkali. Mimo to je k disposici rozsáhlejší galerie mých fotografií, kterou mám umístěnou na Zoneramě :
Dále následuje úmorné pokračování pro náročnější čtenáře, kteří dychtí po hromadě textu a dalších detailních informacích 😄
Írán detailněji
Než se dostanu k bezpečnostní situaci v Íránu, měl bych asi zmínit, že první bezpečnostní incident nastal už v Praze při odletu do Tureckého Istanbulu. V okamžiku, kdy už jsem společně se všemi ostatními cestujícími seděl v letadle a už už jsme vyjížděli na startovací rampu, motory zase pohasly a pilot s omluvou oznámil, že musíme opustit letadlo. Následně se záhy ukázalo, že kvuli bombě a že všichni v letištní budově se mají evakuovat do prostoru parkoviště před letištěm. Všechny bezpečnostní brány na etišti se otevřeli bez jakékoliv daší kontroly a proud lidí se vyhrnul ven. Na parkovišti jsme pak čekali více jak hodinu, abychom se nakonec mohli opět vrátit do letadla a konečně odletět. Říkal jsem si, zda to není nějaké znamení 😁
Uvádí se, že bezpečnostní situace v Íránu byla v roce 2005 vysoce nestabilní, a to jak kvůli zásadním domácím politickým změnám a vnitřním nepokojům, tak kvůli prudkému zhoršení vztahů s mezinárodním společenstvím.
Shrnutí? Nádherná země plná památek z doby, kdy jsme u nás běhali s kamennou sekerou, nádherná příroda, krásné pouště, liduprázdné hory, nejpohostinnější lidé, co jsem kdy kde zažil.
V červnu probíhali prezidentské volby a v souvislosti s nimi byla situace poměrně napjatá. : Novým prezidentem se stal Mahmúd Ahmadínežád. Jeho nástup znamenal konec reformní éry Mohammada Chátamího. To také znamenalo okamžité utažení vnitřních šroubů, posílení moci islámských milicí (Basídž) a Revolučních gard (IRGC), zatýkání, mučení a nárůst počtu poprav. Rovněž pak zátahy proti opozici, médiím apod.
S tím vším souvisela řada etnických nepokojů a násilí zejména v Chúzistánu a řada tvrdých střetů s vládními jednotkami v Kurdistánu a Balúčistánu.
Těsně před volbami proběhla také série teroristických a bombových útoků v Ahvázu i přímo v Teheránu. Další vlna bombových útoků proběhla v době mé návštěvy v Chúzistánu.
Situaci také nepomohlo, že v tomto roce se Írán rozhodl odstranit pečetě Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) v jaderném zařízení v Isfahánu a obnovit zpracování uranu. Toto porušení mezinárodních dohod ihned znamenalo hrozbu preventivních vojenských útoků ze strany Izraele a USA. Obě tyto země skutečně otevřeně Írán varovaly před touto možností.
Přes všechny tyto skutečnosti se však z mého pohledu v Íránu odvíjel poklidný život a místní obyvatelstvo bylo ke mně neskutečně přátelské.
Hranice
Hranice s Íránem jsem překračoval po zemi hraničním přechodem Bazargan. Tento přechod a stejnojmenné město v Íránu představuje klíčový strategický bod. To je dáno především jeho polohou. Je v trojmezí Írán–Turecko–Arménie a o kousínek dál ještě Ázerbájdžán. Hraniční přechod je bezprostředně pod slavnou a krásnou biblickou horou Ararat. Mimochodem Arménie má Noemovu archu na Araratu ve státní znaku.
S ozbrojenými složkami Turecka i Íránu, žádná legrace není. Na přechod jsem dorazil v obstarožním autobusu, na jehož palubě jsem byl jako jediný "turista". Zbytek tvořili Íránci, Ázerbájdžánci, Arméni a Turkové.
Formuláře a administrativa na hranicích byl několika hodinový proces. Všichni ven, pečlivá prohlídka busu a všichni vyplňovat řadu formulářů a postupně se probíjet úředníky na turecké straně. Vlastní hranice trochou připomínala železnou oponu. Vedle přechodu se do hor táhla jednotlivá bezpečnostní pásma, vysoké ploty a ostnaté dráty, kulometná hnízda a strážní věže. Na samotném přechodu byla z turecké strany obrovská kovová brána, která se podobně jako u domácích bran otevírala v masivních kolejnicích do strany. Tato však byla opravdu veliká, vysoká a s všudypřítomným ostnatým drátem. Pouhých asi 50 cm za ní byla podobná brána Íránská. Zvláštní pocit, když se vám jedna otevře, dostanete se mezi ně, za vámi se zavře a pak se otevírá ta těsně před vámi. A tak jsem se dostal do Íránu.
Cestu zpět jsem volil stejným přechodem. Tentokrát jelo se mnou v autobuse osm korejských turistů. Tehdy já i oni jsme potřebovali do Turecka víza. Na rozdíl ode mě trochu podcenili přípravu a neměli je.
Do Íránu jsme všichni měli pouze jednorázové vízum. Íránská brána se za námi neodvolatelně zavřela. Turkové Korejce však odmítli do Turecka bez víz pustit. Vízum bylo možno získat v Istanbulu, ale tam se nebyli schopni dostat. Zpět do Íránu už nemohli. Po všech pokusech, nářcích, hysterických scénkách nakonec autobus odjížděl bez nich a Korejci zůstali bezprizorní v neřešitelné situaci a tureckém hraničním přechodu.
Ramadán
Ramadán je vlastně název devátého měsíce arabského lunárního kalendáře. K tomuto měsíci patří půst, který trvá celý měsíc. Jde o původní zvyk převzatý od židů a křesťanů. Podobně jako v křesťanské kultuře má i v islámu půst veliký význam v duchovní a náboženské rovině. Půst patří mezi pět pilířů islámu společně například s poutí do Mekky či povinnými modlitbami. Během Ramadánu muslimové slaví první boží zjevení Koránu, které prorok Mohamed obdržel.
Pro vnějšího pozorovatele je pochopitelně tím nejvýznamnějším faktorem právě půst. Ten probíhá celý měsíc od úsvitu do západu slunce. Z toho vyplývá, že jeho délka během dne je různá podle toho, kde se na té naší kulaté planetě právě nacházíte. Pokud jste například v Oslu, pak budete hladovět téměř dvacet hodin. Ten, kdo slaví Ramadán na rovníku, bude držet půst zhruba 12 hodin.
Půst však není to jediné, co se během Ramadánu děje. Obecně je to období, kdy by se lidé měli více radovat, být k sobě laskavější (což se možná trochu projevilo i na mé zkušenosti, ale v zásadě mají i jiní návštěvníci Íránu stejně podobné zkušenosti), urovnávat spory, vyvarovat se závisti, zloby, sprostých slov, žádná hudba, žádné kouření apod. Muslimové konají více modliteb a každý muslim by během Ramadánu měl přečíst celý Korán.
Od půstu jsou osvobozeni děti, těhotné ženy, nemocní, ale i lidem, kteří cestují na větší vzdálenosti. To je něco, co se tedy týkalo i mojí osoby. Avšak…realita byla taková, že jednak jsem nechtěl nikoho žíznivého a hladového dráždit tím, že se před ním něčím cpu a jednak stejně během dne nebyla většinou šance nikde žádné jídlo pití koupit, protože, proč by měl někdo otevřený krám (neřkuli restauraci) v době, kdy se všichni postí.
Jazyk
V Íránu je úředním jazykem perština – tedy fársí, využívající arabské písmo. V sousedním Afganistánu je afgánská perština zvaná darí a v Tádžikistánu pak další varianta perštiny, která ovšem nevyužívá arabské písmo, ale cyrilici.
Přestože perština používá arabskou abecedu je zcela odlišná od arabštiny. Člověk mluvící arabsky si s persky mluvícím člověkem rozumět nebude. Íránec přečte bez problémů arabský text, ale bez porozumění.
Osobně mi připadalo jednodušší zvládnout základy perštiny než arabštiny. Možná je to tím, že perština přece jen patří mezi indoevropské jazyky.
V Íránu se lze domluvit anglicky většinou ve větších městech s obchodníky či vzdělanějšími lidmi. Na opak na venkově ve většině případů neuspějete ani s nejzákladnějšími frázemi a jste plně odkázáni na perštinu.
Peníze
Při příjezdu do Íránu jsem si při první příležitosti vyměnil dolary za místní měnu íránský rijál (IRR). Pro platby se tehdy používaly bankovky v hodnotách 100, 200, 500, 1 000, 2 000, 5 000, 10 000 a 20 000 rijálů a mince v hodnotách 50, 100, 250 a 500 rijálů.
Nejmenší mince v hodnotě 50 IRR byla tehdy v přepočtu pouhých 0,15 Kč a naopak nevětší 20 000 IRR bankovka pouze přibližně 27 či 28 Kč. Když jsem si tedy vyměnil relativně malý obnos peněz byl jsem rázem jednak milionářem a jednak jsem tím balíkem peněz mohl umlátit vola.
Jinak pro představu – benzín stál tehdy (rok 2005) v Íránu cca 800 IRR - tedy přibližně 0,2Kč za litr a nafta dokonce jen neuvěřitelných 150-170 IRR - tedy v přepočtu 0,05Kč za litr. Za 50Kč šlo koupit 100 nebo spíše 110 litrů nafty. Vím, že to zní neuvěřitelně, ale je to prostě tak. Takže zatlačte slzu a jděte si natankovat. A pokud chcete vyrazte si natankovat do Íránu i dnes v roce 2026 se tam ceny pohonných hmot nijak moc nezměnily.
Isfahán
Isfahán bylo jedno z prvních měst, kde jsem se trochu déle zdržel. Naprosto mi uchvátilo svojí krásou. Je to třetí největší město v Íránu s neskutečně bohatou historií. Mimo jiné zde léta působil legendární filozof a lékař, ale i astronom Ibn Síná ( u nás známý jako Avicenna). Je jedním z mnoha perských vzdělanců, kteří dodnes ohromují svět tím, co dokázali objevit, poznat a popsat.
Dnes je to město, které je mimo jiné královstvím koberců (mimochodem i zde jsou perské koberce za raketu. Běžně v Íránu u většiny prodejců najdete obrovské množství koberců, kde jejich velká část ručně vyráběných jemných celohedvábných koberců s extrémní hustotou uzlíků stála v přepočtu stovky tisíc a často i přes milion, pokud se jedná o nějaké sběratelské kousky.
Nákup placek na další cestu je základ. Nákup rovnou z pece 😎
V centru města je nádherné Imámovo náměstí (Naqš-e džahán), které je chráněno UNESCem podobně jako perská zahrada či mešita Masdžid-e džámí. Jsou tu naprosto dechberoucí historické mosty, řemeslné uličky, mešity z jejichž výzdoby padá brada, řeka, parky…
Poblíž Isfahánu se nachází Jaderné technologické centrum v Isfahánu, jenž je největším jaderným výzkumným komplexem v Íránu. Nedaleko se nachází i známý podzemní komplex Natanz. Tyto lokality představovaly nyní vojenské cíle, na které byla vedena řada útoků Izraele i USA.
Širáz a okolí
Širáz je tuším pátým největším městem Íránu s řadou krásných historických památek. Mezi ty nejzajímavější patří mimo jiné sídlo panovníka a citadela Arg-e Karím Chán, která má podobně nakloněnou věž, jako ta v Pise. Později tento komplex sloužil jako vězení.
Další věc, co člověk v Širázu nesmí minout je svatyně a mauzoleum Šáh Čerág - v překladu "Král světla". Její interiér je naprosto neskutečný až syrealistický. Je tvořen miliony úlomků barevného skla, zrdcadel a drahých kamenů, ve kterých se blyští a láme světlo. Člověk si tam připadá jako by byl uprostřed obrovského amestysu. Nikdy jsem nic podobného před tím ani potom neviděl.
Přibližně 70 km od tohoto krásného města je Persepolis a cestou k němu můžete obdivovat Pasargady a Nakš-e Rustam.
Persepolis bylo reprezentativní místo – ceremoniální hlavní město achaimenovské Perské říše založeném zhruba kolem roku 500 před n.l. Jeho konec a zkázu přinesl Alexandr Veliký.
Bájný pták Homá - Persepolis
Člověk prostě musí pocítit obrovskou úctu k tomu, co Peršané dokázali v době, kdy jsme se u nás mlátili klackem a bydleli v chatrčích s proutí omazaným blátem.
Jazd
Jazd je jedním z nejstarších měst v Íránu s velice specifikou architekturou a labyrintem starobylých uliček. Jsou zde také hodně k vidění „klimatizační věže“ nazývané „bádgíry“ (v překladu lapače větru) - věžičky sloužící skutečně ke starobylé pasivní klimatizaci a fungující čistě na elementárních fyzikálních principech. V extrémních teplotách běžně přes 40 °C využívají zachytávání větru na vrcholu věže a i ten nejmenší závan směrují dolů. Pokud zrovna nefouká vítr, věž funguje opačně a naopak využívá komínový efekt. Horký vzduch zevnitř domu stoupá vzhůru a uniká otvory ven a nasává chladnější vzduch ze spodních částí domu nebo podzemních chodeb, které jsou často vodní cisterny či kanály, které vzduch ochladí a zvlhčí. Dokážou tak místo venkovních 40 °C uvnitř domů držet teplotu 25°C.
Již téměř před 3000 lety z okolních hor peršané vybudovali samospádné vodní kanály zvané kanáty. Ty představovali pro Jazd bezpečný zdroj vody, který mimo jiné zachytávali již tehdy do velikých cisteren, které spolu s kanáty tvořily důmyslný podzemní systém, který byl využíván pro výše popsanou pasivní klimatizaci.
Přes v Íránu všudypřítomný Ší'itský islám, který je mimochodem trnem v oku celého zbytku muslimského světa vyznávající Sunnitský islám a jeho mešity, si Jazd dokázal ubránit starobylou perskou víru Zoroastrismus a také se tím stal centrem této víry v celém Íránu.
Do Jazdu jsem přišel pěšky brzy ráno, ještě za úplné tmy. Došel jsem k liduprázdné mešitě, shodil jsem ze sebe batoh, trochu jsem se opláchl v kašně poblíž a chvilku odpočinul.
Pak jsem se vydal projít křížem krážem celé město. Po nějaké chvíli jsem si v křivolakých uličkách uvědomil, že nemohu najit busolu, kterou jsem většinou nosil v kapse či na krku.
To mi ovšem udělalo velkou čáru přes rozpočet. Zejména s ohledem na to, že jsem měl v plánu se za pár dní vydat do pouště a bez busoly by to asi nebylo úplně OK. No co, tak jsem začal pátrat, kde bych tu nějaký kompas či busolu prostě mohl koupit. Po několika hodinách, kdy jsem zmermomocnil kde koho, jsem začal propadat zoufalství. Kdekdo se mi snažil pomoci, zkusili kdeco a kdekoho, společně se mnou se doptávali dalších, ale marně. Závěr byl, že v Íránu postě kompas či busolu jen tak nekoupíš. Prostě vojenský materiál. Bez bodu. Plán na několikadenní pochod pouští dostal vážné trhliny.
Vztek na svoji neopatrnost, zoufalství a celá řada dalších emocí se vystřídala, než jsem se s tím prostě smířil. Cestou z Jazdzu jsem se opět zastavil u oné mešity, kde jsem se to ráno oplachoval. Přiběhl ke mně hošan, který mi s rychlým brebentěním táhl do mešity za místním imámem. A ten, nechtělo se mi tomu ani věřit, vytáhl busolu, aby mi ji předal s tím, že jsem ji nechal ráno ležet na oné fontáně.
Co vám budu povídat, náhle jsem zapomněl na hlad a žízeň, únava ze mě spadla a z města jsem si vesele poskakoval pryč se širokým úsměvem, natěšený do nadcházející zážitky v poušti.
Město Qom a poušť Namak Kavir ( Dašt-e Kavír Kavír-e Namak)
Jedno z dalších velkých měst Qom je považován za centrum šíitského islámu a protéká jím stejnojmenná řeka. Toto město je také důležitou spojnicí na železnici i dálnici, která z Teheránu na severu až do jižního Isfahánu a případně dál na jih do Širázu.
Já si toto město zvolil jako bránu ke svému nahlédnutí do pouště. Qom je totiž na samé hranici největší Íránské pouště Dašt-e Kavír nebo také Kavír-e Namak čili Velká solná poušť. Na mapě má tvar obrovské elipsy, jejíž východní vrchol se dotýká právě Qomu a celá elipsa se pak táhne celých 800 km na západ směrem k Afgánistánu. Šířka je pak přibližně 300 km. Koukal jsem nad automapou Íránu a přemýšlel od kud a kam bych asi tak mohl pouští jít. Většina cest měla tu nevýhodu, že bylo obtížné se vůbec dostat na startovní pozici, či pak následně zpět do civilizace z pozice cílové. Navíc bylo pravděpodobné, že budu mít obrovský problém bez podrobné mapy a bez jakékoliv GPS pomoci vůbec v poušti správně trefit ten cíl. Nakonec jsem si ideální cestu konečně našel. Dojedu do Qomu a odtud rovnou do pouště. Půjdu podle busoly přímo na východ. Přibližně po 70 km pochodu pozští bych měl narazit na veliké slané jezero "Namak". Od severu na jih má jezero asi 80 km, takže ho prostě nelze minout, i kdybych měl ve svém kurzu hromadu větších odchylek. Jezero bych celé obešel. Má obvod asi 300 km. Myslím, že bych měl najít to místo, kde jsem k jezeru přišel a odtud bych šel přímo na západ. I kdybych netrefil přímo Qom, Od Teheránu se na jih přes Qom dolů táhne dálnice, na kterou bych prostě narazit musel. Podtrženo sečteno, 60 km k jezeru 300-350 km kolem jezera plus s rezervou 70 km zpět…to nám dává nějakých 430 – 480 km, což bude tak akorát, abych nějak vystačil s vodou a jídlem.
Večer jsem v Qomu po západu slunce tedy nakoupil vodu a chlebové placky. Na zádech jsem měl krosnu, ve které jsem měl balík vod. Další balík 6x2litry vod jsem nesl v ruce a v druhé ruce jsem měl obrovský igelit hromadou chlebových placek. S Qomem za zády jsem se v noční narůstající temnotě začal nořit do pouště. Po asi 40 km jsem kolem druhé-třetí ráno dorazil pustou krajinou do jakési malinké osady. Ramena mi jako vždy bolela od těžké krosny. Tentokrát však byla peklem další váha co jsem táhl v rukách. Zejména 12kg balení vod se v ruce po pár hodinách docela pronese a já měl pocit, že už musím mít, jak ruce protažené až ke kotníkům, jak opičák. Vesnička vypadala pomalu jako z pravěku. Z písku uplácená stavení. Žádná elektrika, žádné lampy, nikde žádné světlo. U jednoho stavení jsem zabušil na dřevěné dveře. Po chvilce otevřel chlapík s petrolejkou v ruce, za ním přes rameno na mě koukala asi jeho žena. Vysvětlil jsem mu, že cestuji k jezeru Namak a poprosil ho, zda bych u něj někde v koutu na zemi nemohl do rána přespat. Po pár minutách vysvětlování jsem pochopil, že u něj ne, ale kousíček od něj je mešita a tam že bych mohl svoji unavenou tělesnou schránku nechat chvilku odpočinout.
Mešitu jsem bez větších problémů skutečně našel. Dveře byly prosklené a rozbité. To mě poněkud znepokojilo a je zadoufal, že mi to ve finále ještě někdo nebude chtít přišít, že jsem rozbil dveře a vloupal se do mešity. Vlezl jsem dovnitř. Prolezl jsem mešitu křížem krážem, včetně malého patra. Nakonec jsem usoudil, že nejlepší bude zalézt do žďáráku (bivakovací pytel) přímo dole každému příchozímu na očích. Sotva jsem začal usínat slyším kroky. Skřípání zarezlých pantů dveří a záhy se objevil jakýsi dědula. Jakmile mi zmerčil zpustil takový virvál, že jsem si říkal, že do pěti minut je tu celá vesnice a rovnou mi tu ukamenují. Když se po chvíli křiku začal zlehka dědula uklidňovat, byť nepřestával křičet, podařilo si mi postupně mu vysvětlovat situaci. V takové vesnici pochopitelně nikdo jinak než fársí nemluví, takže jsem se docela zapotil a dokonce jsem v tomto případě musel vytáhnout slovník a listovat v něm dosud nevídanou rychlostí s pocitem, že mi jde o kejhák. Nakonec konečně pochopil a již celkem přátelsky (byť byl asi ze setrvačnosti stále celkem hlučný na to, že byla asi třetí či čtvrtá hodina ranní) mi vysvětlil, že v mešitě prostě spát nesmím. Když se ujistil, že jsem to pochopil, chtěl se otočit a zase zmizet. No tak to ne. Řekl jsem si, že když už jsem tady musel s dědulou vytrpět to peklo, co tu spustil, tak se mě na oplátku zas tak snadno nezbaví. A tak jsem na něj začal dotírat, kde tedy mohu ulehnout a dospat, když ne tady. Když pochopil, že se mi nezbaví, vypadal poměrně zoufale. To jsem si říkal, že mu také patří. Nakonec mi vedl vesnicí. Došli jsme společně k nějakému stavení, dědula zabouchal a když otevřel nějaký chlápek, dědula mu vysvětloval situaci, abychom nakonec šli od tohoto stavení ještě o kus dál k dalšímu. Tam už dědula pochodil. Objevil jsem se v malé místnosti, kde sedělo pět chlápků. Dali mi čaj a něco málo k zakousnutí. Ze spaní už nic nebylo, ale dali jsme se spolu do řeči. Vyptávali se, co tam dělám, kam jdu. Postupně jsem jim to vysvětloval. V mezi čase se mi zeptali, zda se k nim nechci připojit a také si trochu zakouřit tariak – tedy čisté opium. Poděkoval jsem, že vystačím s čajem a více mi ho nenutili. Zmínili, že pouští se prohání nejrůznější pašerácké skupiny, které pašují drogy z Afganistánu. Tyto skupiny jsou většinou ozbrojené a jsou poměrně nebezpečné. Oni, že mimochodem jsou jednou z takových skupin. Malé množství se většinou toleruje. Vedení drogového kartelu, ozbrojené pašování nebo pokud překročí určitou váhovou hranici však najednou znamená trest smrti. I proto jsou tyto skupiny pašeráků tak nebezpeční, protože se prostě nehodlají nechat chytit. A tak jsme se postupně bavili dál a dál.
Můj plán obejít slané jezero se jim však vůbec nelíbil a všichni se mi ho snažili rozmlouvat. Na podobné debaty už jsem za dobu svého cestování zvyklí, ale každopádně se nebráním vyslechnout jakékoliv jejich argumenty a upozornění na nejrůznější nebezpečí. Jako hlavní důvod uváděli něco, čemuž jsem se svojí chatrnou znalostí fársí měl problém porozumět. Postupně jsem začal chápat, že jsou tam nebezpečná místa s tekutými písky až jsem konečně pochopil, že nejde o klasické tekuté písky ale o nebezpečí v širokém okruhu kolem slaného jezera, kde člověk jde po zdánlivě pevné zemi, ale ve skutečnosti se jedná jen o jakousi krustu, která se může probořit a člověk kamsi zmizí ani pes po něm neštěkne. Možná bych se tomu vysmál, kdybych neměl zkušenosti s Chile, kde jsem mimo jiné cestoval vulkanickou oblastí El Tatio plnou gejzírů a kde bylo podobné nebezpečí, že se pod vámi nějaká krusta proboří a zmizíte. Tam je situace komplikovaná ještě tím, že se máte šanci probořit do vody či vařícího bahna o teplotě 90 °C. A tak jsem si nakonec říkal, že si tentokrát nechám poradit a nebudu se pouštět do něčeho, co spíše než hrdinství zavání ambicí dobře se umístit v Darwinovo cenách.
Trochu jsem nazdvihl obočí a zeptal se, jak to jako s tím piknikem myslí, když je přece Ramadán a žádné jídlo či pití během dne nepřipadá v úvahu. Na to jen mávli rukou, že to zas tak moc nevadí a že tedy půjdeme. Slunce vyšlo a odněkud se najednou před stavením objevil bílý pickup a že si mám vlézt na korbu a pojedeme se podívat do pouště. Říkal jsem si, že s pěti chlápky je asi zbytečné diskutovat. Buď je vše v pohodě anebo mají se mnou nějaké plány, co se mi líbit nebudou, ale s tím nyní stejně nic moc nenadělám a jestli s nimi pojedu nebo ne na věci nic nezmění. Lopata a krumpáč na korbě mi sice moc náladu nezvedli, ale co už. Dva chlápci nasedli do pickupu a já jel ještě s dalšími dvěma na korbě.
Vyrazili jsme. První zastávku jsme udělali u nějakého jejich známého, který měl uprostřed pouště. Rozuměj opravdu placka, kam až oko dohlédlo a nic než kamenitá vyprahlá zem, kde nerostlo nic, ani stéblo trávy. A právě tady měl onen chlápek stádo černých koz. Nechápu, čím se tu živili. Podle mě museli žrát kamení. Nic jiného široko daleko nebylo.
Pokračovali jsme pak dál někam do pouště až jsme nakonec dorazili k nějakým rozvalinám bůhví jak starého paláce. Šáhnul jsem po krosně, že si ji vezmu, ale chlápek mi zadržel ruku a prohlásil, že jí potřebovat nebudu. No co…. Seskočil jsem s korby a spolu s ostatními šel do rozvalin. Cestou mi jeden z chlápků podal sušenku. Blesklo mi hlavou, že jsou možná fakt hodní a třeba mi ani nezabijí.
Pak jsme však došli na nádvoří, uprostřed kterého byla stará studna. Nebo spíše něco, co asi kdysi studnou bývalo. Byla to vlastně těžko říct jak hluboká černá díra o průměru skoro metr a půl, která na povrch ústila širokým trychtýřem o průměru odhadem přes dva metry.
Chlápek mi vzal kolem ramen, a že se na tu studnu mrkneme. No OK. To vysvětluje, proč v autě zůstala lopata. Došli jsme spolu až na samý okraj studny a pohlédli dolů. Tak co? Čekal jsem jemné drcnutí, ale nepřišlo. Pokýval hlavou a šli jsme na další průzkum rozvalin. Tak fajn. Vypadá to, že nakonec vše přece jen přežiji. Když jsme konečně prolezli co se dalo, nasedli jsme zpět do auta. Rozjeli jsme se a na drkotající korbě mi chlápek vysvětlil, že mi teď zavezou zpět do Qomu a že už se nemám vracet. Oznámil mi to přátelsky, s úsměvem ale tak, že bylo jasné, že to není téma k diskusi, ale rozhodnutí, které mám bez debat přijmout. Byl to vlastně krásný den plný zážitků, a tak jsem všem chlapíků moc poděkoval, popřáli jsme si štěstí a rozloučili jsme se.
Teherán
Pár let pře tím, než jsem se vypravil do Íránu jsem byl nějaký čas v Sýrii, kde jsem se v Damašku seznámil a spřátelil s Íráncem jménem Reza. Byl poměrně vzdělaný, hodně sečtělí, a tak jsme spolu vedli řadu dlouhých debat na nejrůznější možná témata. Když se naše cesty v Sýrii rozcházeli, dali jsme si na sebe kontakt a vyměnil si i adresy. Pak jsme si poslali pár mailů a já odjel do Íránu, aniž bych si uvědomil, že by bylo fajn Rezovi poslat zprávu. Dospěl jsem však k závěru, že nemohu být v Íránu a nenavštívit ho.
Po příjezdu jsem se podíval na adresu, kterou mi Reza kdysi dal. Teherán je opravdu velké město. Naštěstí adresa nebyla jen typu Ulice a číslo, Teherán. Vlastně to byla jakási postupná navigace. Něco jako Praha – Dejvice – Hanspaulka – Ulice a číslo. Takže jsem sednul do trolejbusu a vyrazil. Polovina trolejbusu jen pro chlapi a poloviny pro ženský. Párkrát jsem se místních přeptal na cestu a vlastně na první dobrou, bez jakéhokoliv bloudění jsem nakonec v úzké uličce stál u dveří asi třípatrového řadového domu, který by podle všeho měl být Rezovým domovem. A ač jsem tomu nechtěl skoro věřit, otevřeli se dveře a já zase po letech viděl Rezu vypadajícího stále tak, jak jsem si ho pamatoval.
Ukázalo se, že jeho je celý dům. Žil v něm společně se svojí starší matkou. Mě ihned ubytoval v druhém patře, které mi dal celé k disposici a nechal mi opláchnout se. Když viděl, jak zbědovaně po pár týdnech ramadánového hladovění vypadám, donesli mi s maminou tácy s jídlem tak minimálně pro pět lidí. Sežral jsem to úplně všechno do posledního drobečku. To jim udělalo ohromnou radost, že mi jejich dobroty chutnají a musel jsem je brzdit, jinak by mi asi donekonečna nosili další a další jídlo
U Rezi jsem strávil asi čtrnáct dní. Některé dny šel do práce a já se přes den potuloval Teheránem, některé dny byl celý den se mnou a buď mi prováděl po Teheránu nebo mi vzal někam na nějaký delší výlet.
Číňani
Jednoho odpoledne Reza prohlásil, že půjdeme na večeři k nějakým jeho známým, skupině Číňanů. Dorazili jsme k nim domů a působilo to na mě, že se k nim Reza nějak natvrdo pozval a že vlastně o nás moc nestojí. Ukázalo se, že zde v Teheránu staví metro. Když jsme od nich večer odcházeli celou cestu Reza prskal, jaký je to rozdíl. Já že jsem tu měsíc, umím základy fársí a sežeru vše, co se mi dá na talíř. A ty Číňani, že jsou tady skoro rok, v perštině neumí ani pozdravit nebo poděkovat a nic místního do pusy nedají.
Kino
Další večer jsme došli za nějakými jeho příbuznými. Po příjemné večeři a debatě na všechna možná témata Reza navrhl, že osloví nějakého známého a půjdeme do kina. V Íránu se nepromítali žádné filmy mimo schválené místní íránské filmy, kterých bylo poměrně málo a vybraných filmů z Bollywoodu. Rezovo známý však byl patrně nějaká šajba od filmu, a tak jsem s Rezou mohl jít do kina na americký starší film. Kino bylo přístupné pouze pro určité vybrané filmařeské profesionály nebo studenty. Veřejnost na takový film jít nemohla. Šlo o poměrně nudné psychodrama, ale mí íránští přátelé z toho byli úplně vedle a ještě dlouho po odchodu z kina mi bombardovali dotazy typu "...a to opravdu je možné, aby ta ženská jen tak sama přišla do baru? Hm… to je neuvěřitelné…a to si fakt mohla objednat panáka whisky? …hmm…no to jsou věci…"
Jinak co se týká filmů, ještě jedna perlička. V Íránu jsem všude možně potkával obrázky a postavičky Pata a Mata. Ty dokázali prostě Írán dobít. Je to tam úplně kultovní záležitost. Domácí opravy a kutilství je v Íránu populární a běžná věc. Asi tak jako u nás za komančů, kdy si každý musel všechno nějak opravit nebo vyrobit sám a kdy se skoro v každé rodině někde válel časopis "Urob si sám".
Sultaníje
Jedním ze zajímavých výletů, které jsme s Rezou podnikli byla návštěva Sultaníje vzdálené z Teheránu asi 300 km. Cestou jsme se zastavili na Rezovo chatě, kde jsem měl možnost ochutnat rozinky, které sušil na podlaze a legendární íránské datle.
Sultaníje byla v 13, 14. století hlavním městem perského ílchanátu. Naším cílem bylo v Sultaníje navštívit mauzoleum ílchána Öldžejtüa, které bylo postaveno v letech 1302–1312. Jedná se o naprostý architektonický unikát. Jde o více jak 50 m vysokou stavbu. Tato monumentální cihlová stavba nese třetí největší historickou cihlovou kopulí na světě. Větší jsou pouze kopule starověkého Pantheonu v Římě a chrámu Hagia Sofia v Istanbulu. Kopule má průměr 25 m. Kopule má dvojitou skořepinu s prázdným prostorem více jak půl metru mezi oběma vrstvami výrazně. Tato konstrukce odlehčila stavbu kopule a zajistila také vynikající odolnost proti častým zemětřesením.
Tato stavba byla pak inspirací při návrhu a stavbě katedrály Santa Maria del Fiore ve Florencii, kde se také dvojitá konstrukce uplatnila. Celá řada kontrakčních a architektonických konceptů byla pak dokonce inspirací i pro stavbu Tádž Mahalu v Indii.
Základna mauzolea je oktagonální, symbolizující 8 bran do ráje. Okna jsou navržena tak, že slouží jako astronomický kalendář. Vstup do celé stavby je zarovnán s východem slunce během jarní rovnodennosti a úhel dopadajícího slunečního světla v interiéru navíc přesně určuje hodiny.
Bylo až neskutečné, že ani uvnitř, ani kolem této úchvatné stavby jsme nepotkali jediného člověka (natož turistu).
Večer jsme zašlo na večeři, kde podávali ovesnou kaši s ovčími mozečky.
Cestou zpět jsme jeli vlakem. A stálo to za to. Nádhera interiéru vlaku mi vyrazila dech. Naše kupé vypadalo, jako by bylo připraveno pro nějakého šáha.
Včelař
Jednoho dne mi Reza vzal v Teheránu za svým dalším známým. Ten vzal ještě jednoho ve čtyřech jsme sedli do staršího piána (mercedes W123 – moje srdcovka) vyrazili jsme z Teheránu na sever do hor. Cesta sama o sobě byla zážitek. Mimo jiné jsme jeli kolem lomů. Írán patří mezi globálně největší producenty nádherných kamenů na obklady domů. Mramor v nevšedních barevných škálách, travertin, onyx…
Nakonec jsme minuli domeček představující poslední známku civilizace a pak už jsme jen dlouho jeli po prašné cestě až k místu, kde jsme vystoupili. U cesty stál malý stan, u něj stál mladík a kolem něj čtyři psi.
Opodál pak bylo cosi, co jsem teprve po chvilce pochopil, že je hromada úlů. Úly vypadali zcela jinak, než jsme zvyklí u nás.
Rezův známý vysvětlil, že toto jsou jeho úly a že je mu tu hlídá ten mladík původem z Balúčistánu. Ochutnali jsme med, dali si čaj popovídali a pak někdo navrhl, že by klučina z Balúčistánu mohl s nimi na pár dní do civilizace, aby si trochu vyrazil a já že bych tu mezi tím úly pohlídal.
Na rozdíl od Teheránu byli zde v horách i během dne poměrně zima a namítl jsem, že mám na sobě jen tričko s krátkým rukávem a sebou jsem si nevzal vůbec nic. Nevadí, nevadí. Okamžitě jsem dostal bundu, kterou tu klučina měl a jinak, že jako jídlo si vždy mohu vzít z úlů med, mám tu pár tvrdých chlebových placek, čaj, vodu a vařič. No a co ti psi? Ne že bych něco proti psům měl, ale jsme spíše fanda koček a rčení "Pes, který štěká nekouše" nevěřím, že je pravda. Osobně se spíše přikláním ke rčení "Pes, který štěká, je nedovařený". Navíc tito čtyři hafani opravdu nevypadali, že by se chtěli s někým novým kamarádit. Neustále se mezi sebou rvali a ujišťovali se, že do rvačky opravdu není vhodná chvíle přibrat i někoho z nás. Majitel potvrdil, že psi jsou celkem nebezpeční. Že jim musel i ustřihat uši, protože si je jinak stejně vzájemně ukousali. Přesvědčil mi ale, že pokud odjedou, já i psi tu zůstaneme, tak mi budou brát, že se teď patřím, jen nesmím prostě odejít a pak se vrátit. Prostě musím být pořád s nimi. Tedy ok. Domluveno.
Nasedli do auta a odjeli. Bohužel se za autem rozběhli všichni psi a běželi za autem po prašné cestě tak dlouho, až se mi společně s autem ztratili z dohledu. Hodiny ubíhali a já si začal dělat lehké starosti, zda ti hafani udrží v těch svých makovicích, že moje přítomnost zde je v pořádku a že se tedy na mě nemají vrhnout.
Padl soumrak a psi nikde. Napadlo mi, že by nebylo od věci si najít nějaký slušný klacek. Kdyby psi nechtěli rozumět tomu, že teď jsem tu prostě já, tak abych měl nějakého praktického tlumočníka na vysvětlování či obranu. Opodál jsem zahlédl ležet v prachu ideální hůl. Došel jsem k ní ohnul se a vzal ji do ruky. Jak jsem byl ohnutý, vidím v nastávající tmě dva metry za sebou hafana, jak si mi prohlíží. Poněkud mě zamrazilo a krevní tlak i tepová frekvence vyskočili mimo standardní hodnoty. Velice pomalu jsem se i s klackem zvedl a otočil. Chvilku jsme na sebe zírali a pak jsem za neustálého očního kontaktu došel ke stanu a zalezl do něj, abych se konečně po celém dni ponořil do spánku. Daleko od civilizace, v tomto vyprahlém horském údolí byla v noci nádherná tma a naprosté ticho. Obloha posetá hvězdami a krásný čistý vzduch. Ráno jsem si říkal, že se na přilehlý kopec se prostě podívat musím. A tak jsem nedbal varování, že se od tohoto místa a psů nemám vzdalovat. Včely jsem obral o med k snídani. Zde se z úlů brali celé plástve, které rovnou člověk držel jak meloun a s rukama od medu rovnou z plástve baštil čerství med. Kousek staré chlebové placky jsem dle instrukcí odlomil psům a zbytek jsem zbaštil já s medem. Pak jsem si udělal silný černý čaj, vypil, vzal hůl a za tázavých pohledů hafanů jsem se jal šplhat na přilehlý kopec.
Pohled z kopce byl nádherný. Nikde nic než naprosto pusté hory, až na sem tam nějaký drn ostré trávy či mechu bez jakékoliv vegetace. A hlavně bez jakýchkoliv známek po lidské přítomnosti. Nikde ani človíčka, nikde žádný domeček, chatrč, silnice…prstě nic. Sešel jsem z kopce zpět dolů na prašnou cestu u stanu. Hafani už ostražitě čekali a čučeli na mě. Vyrazil jsem po cestě ke stanu. Nejdříve hůl a hned za ní já. Na to však hafani měli svůj recept. Ve čtyřech mi rychle obstoupili a začali vrčet. Vypadali poměrně dobře sehraně. A tak jsme chvíli tak stáli, vrčeli na sebe, až se jim nakonec v těch jejich makovicích konečně znovu objevila vzpomínka na to, že sem patřím a váhavě mi opět přijali.
Když pro mě pak nakonec po pár dnech Reza s dalšími opět přijeli, byl jsem moc rád za tuto malou epizodu a skoro bych tu ještě klidně pár dní strávil.
Tabríz a Kandovan
Cestou z Íránu zpět do Turecka jsem hodlal využít stejný hraniční přechod a tak jsem dorazil do nedalekého Tabrízu. Ten patří také mezi cestovatelské perly. Tabríz býval hlavním městem několika perských dynastií. Najdete zde řadu nádherných památek, krásný bazar i řadu dílen, kde vznikají slavné perské koberce.
Toto město bylo naprosto klíčovou zastávkou pro obchodní karavany na Hedvábné stezce. Mimo zastávku v Tabrízu jsem měl v plánu dojít pěšky do nedaleké (necelých 50 km) vzdálené unikátní skalní vesnice. Skalní kužely, které vesnici tvoří vznikly před tisíci lety sopečnou činností. Do nich lidé vytesali své domy, které jsou více jak 700 let staré a dodnes stále obývané. Dlouhou a úmornou cestu po nekonečné silnici táhnoucí se z Tabrízu prázdnou krajinou mi na posledních asi deseti kilometrech pomohl překonat místní dědula se starým náklaďáčkem.
Na pastvinách u vesnice jsem si během dne na sluníčku lehl, že si na chvilku odpočinu. Přes veškerou běžnou ostražitost jsem dokázal upadnout do kómatu a když mi probudil nějaký zvuk, otevřel jsem oči a přes rozespalé oči, do kterých pálilo slunce rozmazaně nad sebou viděl nějakou postavu. Byl to nějaký místní hošík, který se jen přišel mrknout, co to tam leží za zdechlinu. Rozdělil jsem se s ním o pár chlebových placek, které jsem sebou táhl a rozloučili jsme se.
Přespal jsem v jednom z prázdných skalních domů…v mém případě to byla jen skromná vytesaná místnost bez dveří či čehokoliv dalšího a pak už jsem se vrátil do Tabrízu, kde jsem večer nasedl do autobusu směr Turecko – Istanbul.
Více fotografií na Petr Podruh - Zonerama
Na další články: Rozcestník